Je příprava na politický pořad v době pandemie náročnější?

Je to víceméně stejné. Maximálně jsem některé rozhovory dělala distančně.

To asi není úplně ono…

Je to tak. Ve chvíli, kdy máte zpovídaného naproti sobě, lépe se vám s ním diskutuje. Snáze mu skočím do řeči, aby něco doplnil. Přes Skype vás třeba hůře slyší, protože ani technicky to není ideální.

Možná se ale zase lépe zvládají případné negativní emoce.

To se mně nestává.

Ne?

Párkrát se mi stalo, že mi politik začal říkat jménem. Když vás někdo začne oslovovat „Báro“ nebo „Barunko“, je to signál, že se dostal do úzkých.

Zažila jste něco podobného jako vaše kolegyně z konkurenční televize, kterou hlava státu dost urážela? Dá se něco takového předvídat?

Nechci, aby to vyznělo špatně, ale zrovna u pana prezidenta se to předvídat dá.

Dobře, ale třeba u někoho jiného… Jste na něco takového připravená?

Samozřejmě ano, člověk musí být připraven na všechno.

Do studia si zvete různé politiky, už vás někdo odmítl?

Jedině z časových důvodů. Nestalo se mi, že by mi někdo řekl: „K vám nikdy.“

S kým se vám vedou rozhovory lépe, s politiky, nebo s političkami?

Možná s politiky.

Myslíte, že to souvisí s tím, že jste žena a muži k vám přistupují jinak?

Asi. Ale ženy političky přistupují i k politice trošku jinak než muži. Muži jsou přímější, ženy mají tendenci vnášet do toho hodně emocí.

Ale i emoce jsou v politice potřeba, ne?

To určitě ano. To nezpochybňuji, ale možná víc tíhnou k filozofování. Z chlapa dostanu víc konkrétních informací.

Zazní vždy odpověď, kterou chcete slyšet, nebo musíte někdy tlačit na pilu?

Často. Kolikrát je to i padesát na padesát. Třeba panu premiérovi musím položit jeden dotaz několikrát, než odpoví. Ale když politik nechce odpovědět, tak prostě neodpoví.

Ale nikdy nikdo nevstal a neodešel ze studia…

Ne, to se mi nestalo.

Máte problém skočit hostu do řeči, když mluví dlouho a od věci?

Už nemám. To byla jedna z věcí, kterou jsem se učila. Aby ten naproti mně neměl pocit, že je to nemístné nebo nevychované. Aby to bylo vždy citlivé.

Jsou nějaká témata, která vám nejsou blízká?

Bližší mi je politika. Když mám jako hosta politika a mluvíme o politice, tak je to pro mě lepší, protože se v tom orientuji. Pak jsou témata, jako například ekonomika, která musím dostudovat.

Míváte někdy trému?

Už ne. Ale znamená to, že se o to víc musím připravit. Udělat si pořádnou rešerši, abych si téma, ve kterém se necítím úplně pevně v kramflecích, zažila.

Umíte zaskočit politika otázkou?

Ano, někdy to dělám i cíleně.

Zdá se mi, že položit správnou otázku je někdy pěkně těžké.

Je to těžké.

Jaký musí moderátor politického pořadu být?

Suverénní, nekompromisní, musí klást ostré otázky. A ještě by měl být pohotový, měl by mít nadhled a přehled.

Co je podle vás nejdůležitější v žurnalistice, která se zabývá politickými tématy?

Nenechat se vyvést z míry.

Dokážete to?

I to se člověk učí celý život.

Byla jste vždycky pohotová a nekompromisní?

Myslím, že to přichází postupně s věkem a také s jistotou. Čím déle něco děláte, tím je to snazší.

Jaká jste byla jako dítě? V koutě jste asi nestála…

To jsem nestála. Vždycky jsem byla exhibicionista, ale sebevědomí si člověk musí vybudovat zkušenostmi a znalostmi.

Daří se vám při diskusi ve studiu potlačit osobní sympatie nebo antipatie?

To se mi daří. Já se všemi politiky jednám a komunikuji stejně, nikdo by nepoznal, koho bych šla ve skutečnosti volit.

Není někdy těžké ovládnout se?

S tímhle jsem neměla nikdy problém, držet si odstup.

Myslíte, že do politického pořadu emoce nepatří?

I emoce tam patří.

Kdysi jste připravovala lifestylový pořad Život ve hvězdách. To byl úplně odlišný formát. Tam bylo určitě hodně emocí…

To určitě ano. Bylo to fajn. Projekt jsme rozjížděli s tím, že budu mít svou rubriku, kde budu vymýšlet a připravovat překvapení pro diváky, o které pro ně prosili jejich blízcí. Ráda vymýšlím pro někoho něco a mám radost, že má radost.

Myslíte, že být ženou moderátorkou je výhoda? Vy jste jednou řekla, že vaší hlavní výhodou je to, že jste malá a že jste nejvíc slyšet.

S trochou nadsázky bych řekla, že jsem nejmenší moderátorka ve střední Evropě. V Česku určitě. A pokud jde o to, že jsem nejvíc slyšet… Od té doby, co přišla do redakce kolegyně Linda, už to neplatí.

A jste slyšet i jinde než v práci?

To právě ne. Nemám moc ráda pozornost a čas nejraději trávím se svými blízkými. Ani ve svém okruhu nejbližších přátel nemám kvanta lidí, spíše si potrpím na prověřená a kvalitní přátelství.

Do soukromí si tedy práci neberete.

Ne. Možná mám těch lidí dost a chci si odpočinout a být také sama se sebou.

Začínala jste v jižních Čechách jako elévka, kde jste se naučila nejvíc?

Nejvíc jsem se naučila tady v Praze. Začínala jsem v Jihlavě, kde jsem prošla konkurzem a dostala se do regionální televize. Tehdy jsem studovala bohemistiku a přišla jsem s tím, že končím se školou a budu dělat tohle. Táta byl rozpačitý, máma naštvaná. Chtěla, abych si školu dodělala, protože moc nevěřila, že by mi to mohlo vyjít. Pak měli samozřejmě radost. Z Jihlavy jsem pak šla do Budějovic, kde jsem nikoho a nic neznala. Tam jsem byla dva roky a poté se přihlásila na Novu. Až tady jsem zjistila, že i když jsem předtím tu práci skoro tři roky dělala, jsem zase na začátku. Byla to velká škola. Reportáž jsem dělala za odměnu, učila jsem se vše od základů. Jak komunikovat, hledat v archivu, stříhat. To mi moc pomohlo. Pak si mě vzali do Střepin, kde jsem byla sedm let.

Když jste pak dostala nabídku moderovat pořad Napřímo, nelekla jste se?

Trošku jo. Bylo to úplně něco jiného, než jsem byla zvyklá. Rovnou mě hodili do vody. A pořád se asi ještě učím.

Co děláte ve volném čase?

Nejvíc času mi zabírá dcera, škola a nejraději fotím. Mám už zhruba od dvaceti zrcadlovku.

Co fotíte nejraději?

Lidi a jejich emoce. Poslední, co jsem si k foťáku dokupovala, byl teleobjektiv, abych lidem nestrkala fotoaparát přímo do obličeje. Hodně fotím dceru.

Jaké emoce vás baví zachycovat?

Všechny, třeba když je vytočená.

Kromě focení máte ještě jiné koníčky?

Ráda chodím běhat do Prokopského údolí. Tam je to příjemné. Kolikrát se i zastavím a jen tak čumákuji. A ráda chodím na procházky. Teď je sezona, tak sbírám čtyřlístky.

Čtyřlístky? To je sušíte?

Mám jich hrozně moc. Dělám z nich přání, obrázky nebo záložky.

Vždycky nějaký najdete?

Mám svoje místa. Dělám si legraci, že je vidím, protože jsem tak malá a mám oči blíž k zemi. Už když jdu do práce, tak jich hodně najdu, přinesu s sebou třeba celou kytičku čtyřlístků, které hned vylisuji. Mám na to takovou pomalovanou cihlu od nejvěrnějšího diváka.

Vy jste dostala od diváka cihlu?

Z nejvěrnějšího diváka se vyklubal nakonec můj partner, který mě chtěl překvapit. Nejdřív jsem se vyděsila, když jsem tu cihlu v práci přebírala. Ale hodí se, a to tehdy ani nevěděl, že sbírám čtyřlístky.

Kromě moderování se angažujete v projektu Cena Michala Velíška. Jste členkou nominačního výboru. Co to znamená?

Od roku 2009 jsem spojnicí mezi výborem a Novou. Přestože to vždy někdo zaštiťuje, já v podstatě připravuji návrh, co by se mělo vysílat, jak bychom ty hrdinské příběhy měli vhodnou formou prezentovat. A pak samozřejmě vybírat nominované příběhy, společně s Ivou Velíškovou, Eliškou Somerovou (dívka, které Michal Velíšek v roce 2005 zachránil život a sám při tom zemřel, pozn. aut.), zástupci Adry, hasičů, policie a záchranné služby.

Dostáváte hodně tipů na hrdinské skutky?

Chodí nám jich kolem stovky, což není málo.

Jaké bývají ty nejčastější?

Máme je rozdělené do několika kategorií. Nově jsme zřídili kategorii Nelhostejnost. Bohužel jsme byli stále častěji svědky toho, že lidé popisovali, že se někde něco stalo a další desítka lidí přihlížela, ale nikdo z nich neměl tendenci nijak zasáhnout. Jako by měl každý pocit, že čím víc lidí někde je, tak jeho se to netýká, a že má pomoct ten druhý. Samozřejmě, že někdy lidé mohou strnout. Nechci ani moralizovat, že by se každý měl chovat jako hrdina, když vidí, jak někdo někoho ohrožuje nožem. Každý máme jiné reakce. Ale někdy jde třeba jen o to sehnout se, pomoci někomu na nohy a zavolat pomoc.

Jsou lhostejnost či „nelhostejnost“ dány tím, jak nás rodiče vychovali?

Možná, protože vzory nacházíme v rodině. Ale myslím, že to v sobě člověk musí mít.

Probudila v nás pandemie víc solidarity? Nebo se v nás projevily skutečné charaktery?

Byla to náročná doba a dost možná se to projeví na celé společnosti. Ať už je to v tom smyslu, že se naše okolí vykrystalizuje. A spousta lidí také přehodnotila to, co k životu potřebuje a co ne.

Hovořily jsme o dobrých skutcích. Kdo je podle vás hrdina?

Nedostáváme se pořád do situací, kdy můžeme někomu každý den zachránit život, ale můžeme dělat každý den spoustu drobností, které pomáhají. Že nebudeme lhostejní, když se někomu udělá špatně, což je pravděpodobnější než vidět někoho, jak se topí.

Vy sama jste prokázala kus hrdinství, když jste před lety utekla ze vztahu, kde jste zažila domácí násilí. Trvalo dlouho, než jste si uvědomila, že jediná cesta, jak to skončit, je odejít?

Trvá to dlouho, protože většinou se tyhle věci dějí plíživě. Než si uvědomíte, v čem žijete, je to dávno za hranou. Záleží i na dalších okolnostech. U mě to ani tak dlouho netrvalo, protože jsme neměli děti. To si ani neumím představit, to by byl odchod složitější.

Umíte pochopit ženy, které hned neodejdou?

Není snadné odejít. Jednak si to přiznat a pak také proto, že se neustále točíte v nějakém kruhu, kdy se dotyčný omlouvá a vy pořád věříte, že to bylo naposledy, a začnete hledat chybu sama u sebe.

Taky jste ji hledala u sebe?

Nechala jsem se přesvědčit, že je to celé moje vina. Že jsem to já, která za to může. Když bych neřekla to a tamto, tak se nic nestane, tak nevybuchne. Já jsem to přijímala, a teprve ve chvíli, kdy jsem začala utíkat z těch situací nebo jsem zkoprněla a neudělala jsem nic, jsem pochopila, že to není moje vina.

Pak už to bylo snazší?

Nebylo, protože jsem věděla, že odejdu s holým zadkem. Žila jsem u něj, měli jsme společný účet a já musela udělat rozhodnutí a ze dne na den vypadnout. Měla jsem schované nějaké peníze, abych přežila do výplaty, ale ve třiceti jsem vlastně začínala od nuly. S vědomím, že všechno, co budu potřebovat k životu, si musím znova vybudovat.

Řeknete o tom jednou své dceři?

Asi budu muset. To zásadní, co jí chci vysvětlit a co chci, aby chápala, je, že každý si svoje hranice, jak se k němu ostatní mohou chovat a co si k němu dovolí, určuje sám.

BÁRA DIVIŠOVÁ (1984)

BÁRA DIVIŠOVÁ (1984)

• Pochází z Jihlavy, kde začínala jako elévka v regionální televizi, poté působila jako reportérka v Českých Budějovicích.
• Od roku 2007 začala pracovat v redakci domácího zpravodajství TV Nova, odkud po roce přešla do redakce publicistického pořadu Střepiny.
• Stála u zrodu televizního magazínu Život ve hvězdách, od roku 2019 moderuje politickou diskusi Napřímo.
• Je členkou nominačního výboru projektu Cena Michala Velíška, který pomáhá podporovat a šířit všední projevy hrdinství.
• V roce 2017 porodila dceru Žofii.
• Studuje Metropolitní univerzitu, obor mediální studia.