Nedávno jste vypustila do světa videoklip k písni z Cest, ve kterém se s batohem na zádech touláte krajinou. Je vám tenhle způsob cestování blízký, nebo šlo jen o určitou stylizaci?

Cestuju moc ráda a jakýmkoliv způsobem. Je pravda, že putování s batohem na zádech nepatří k tomu nejčastějšímu. Ale loni jsem po poměrně náročné sezoně měla intenzivní pocit, že potřebuju být sama a provětrat si hlavu, tak jsem vyrazila na týden do Krkonoš a s tím batohem je prošla. Bylo to úžasný a určitě bych to ráda opakovala.

Co přesně vám pobyt v přírodě dává?

Úplně jinou energii. Kromě toho, že dám zabrat tělu po fyzické stránce, tak vidím svět kolem sebe potom mnohem pozitivněji a spousta věcí se zdá snazší.

Češi jsou národem chatařů a chalupářů. O domě na venkově neuvažujete?

To jste se trefila. Pošilhávala jsem po něčem v přírodě už patnáct let – více či méně intenzivně. A letos na jaře mi vstoupila do života roubenka v Podkrkonoší. To místo mě vzalo u srdce, od začátku jsem se tam cítila dobře a bezpečně, i když jsem tam byla sama. O chalupu se nikdo skoro osm let nestaral, takže je před námi dlouhá cesta, ale já se na ni moc těším. Chybělo mi i nějaké to budování, kdy máte za sebou okamžité hmatatelné výsledky.

Člověk se s věkem a zkušenostmi mění. Dovedete si představit, že byste přestala zpívat a věnovala se něčemu jinému?

Dovedu, ve své kariéře jsem od toho párkrát nebyla daleko. Navíc je spousta krásných činností a cest, které jsou nesmírně zajímavé. S přibývajícím věkem ztrácí člověk chuť něco přetlačovat, nemá zdaleka takové odhodlání. A hlavně chce věnovat svůj čas věcem, které dávají smysl a přinášejí mu radost. Myslím, že je to přirozené. Teď pro mě muzika smysl dává, živí mě a můžu ji dělat na té úrovni, jakou si představuji, s těmi, kterých si vážím. A pokud by to mělo být v budoucnu jinak, věřím, že si najdu místo, kde se budu cítit plnohodnotně.

Co jste si vlastně o profesi zpěvačky myslela na začátku kariéry a co si o ní myslíte dneska?

Moje představy byly hodně efektní a zaměřené víc na sebe než na hudbu jako takovou. Brala jsem to spíš jako prostředek ke zviditelnění, i když koncerty a vše kolem nich mě bavilo. Ale soustředila jsem se hlavně na svůj vlastní výkon, kapelu za sebou jsem během koncertů téměř nevnímala. Dnes mě hrozně baví celý ten proces, když vzniká album, připravují se koncerty, lidi, se kterými mám čest spolupracovat, jako je Petr Malásek, Josef Štěpánek, Michal Pekárek a další blízcí spolupracovníci. Být součástí toho, co vzniká ve studiu nebo na pódiu je výjimečný zážitek, a já si toho nesmírně vážím. Kromě toho, že to jsou všichni profesionálové, tak jsou to moc fajn lidi, což tomu dává ještě další rozměr. Je to výsledek dlouholeté mravenčí, téměř každodenní práce. A to je další rozdíl – dnes vím, že žádný úspěch se neděje náhodou, a i když to zvenčí vypadá lehce a samozřejmě, je za tím spousta práce, ale také dílčích neúspěchů.

U zpěvačky je kromě hlasu a talentu velmi důležitá i vizáž. Jak to vnímáte?

Stylizace mě baví, pomáhá mi přepnout z civilního života do toho hudebního. Zvlášť při koncertech to vnímám intenzivně – ze mě, ženy, matky, sousedky, se v šatně stane zpěvačka, která jde lidem na dvě hodiny něco sdělovat. Lidi, kteří mě znají z civilního života a jdou poprvé na můj koncert, jsou často překvapeni, kdo to přišel na pódium.

Publikum dokážete nejenom pobavit, ale často i dojmout k slzám. Jak byste pojmenovala svůj styl? Označila byste se za šansoniérku?

Ano, lidé na našich koncertech často uroní slzu a často se za to pak omlouvají. Ale já myslím, že pokud hudba vzbuzuje emoce, je to úplně v pořádku. Mám ráda různé styly hudby a při tvorbě písniček používáme, co ta která píseň potřebuje. V naší hudbě je slyšet jazz, country, folk. Poslední album Dopisy je postaveno spíše na kytaře než na klavíru. Ale pokud bychom šansoniérku chtěli vnímat jako vypravěčku příběhů, tak to potom sedí.

Jak velkou motivací jsou pro vás peníze?

Zrovna nedávno jsem o tom při jedné nabídce přemýšlela. Uvědomila jsem si, že peníze u mě nikdy nebyly motivací, což mi dalo velkou svobodu a celistvost v tom, co dělám.

Vaše poslední album, které už jste zmínila, je složené ze zhudebněných dopisů. Jak vás to napadlo?

Po albu Čtyřicítka, které jsme vydali společně s Michalem Horáčkem, jsem téma dalšího alba nějakou chvíli hledala a potom jsem jednou v rádiu slyšela, jak nějaký muž věnuje písničku svojí zjevně dlouholeté přítelkyni Marii a moc se jí omlouvá. Najednou jí přes písničku vzkazoval něco, co jí nebyl schopen říct doma v kuchyni. Že to zvoral a že ji má rád. A tam to začalo sepínat. Uvědomila jsem si, že písničky mohou být způsob komunikace mezi lidmi, že mohou sdělit něco, co se normálně bojíme druhému říct.

Myslíte, že fungují jako jakási spojka?

Přesně tak, uvolňují emoce a dokážou pomoci, což jsem chtěla na album přenést. Přemýšlela jsem, na jaké téma to navléknout, až jsem došla k dopisům. V nich lidi dokážou snáz a s rozvahou říct, co mají na srdci, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Chtěla jsem ale, aby to bylo autentické, zkrátka něco, co opravdu někdo prožil. Požádala jsem tedy své fanoušky, aby mi poslali své osobní dopisy. Dorazila jich asi stovka, kterou jsem následně společně s našimi předními textaři začala přetavovat do podoby písňových textů.

V čem je podle vás největší výhoda ručně psaného dopisu oproti textovým zprávám a mailům?

Jednoznačně v tom, že máte šanci si v klidu rozmyslet, co chcete tomu druhému napsat. Můžete to přepsat a ještě si to můžete rozmýšlet celou cestu na poštu. Taky dopis nakonec nemusíte vůbec odeslat. Vyhnete se té trapnosti, když pošlete smsku v návalu emocí.

Jak jste na tom s psaním dopisů vy?

Jsou chvíle, kdy bych hrozně ráda něco někomu napsala, protože mu to nejsem schopna říct do očí a na smsku mi to přijde nedůstojný. Takže jsem v poslední době napsala jen dva dopisy, asi kvůli tomu, že to byla opravdu důležitá situace. Jeden byl mé dceři k narozeninám, abych jí dala najevo, co pro mě znamená, a druhý mému bývalému příteli, který má problém s alkoholem. Rozhodnout se musí sám, ale pokud by ho to třeba trošku nahlodalo, byla bych za to ráda.

Máte nějaký dopis schovaný v šuplíku, protože se s ním nemůžete rozloučit?

Mám doma dopisy z mé puberty, které byly tenkrát poměrně běžné, protože kromě pevné linky žádný komunikační kanál nebyl. Jsou to milostné, ale i přátelské dopisy a mám je z toho důvodu, že mi navozují tu atmosféru, to rozpoložení, v kterém jsem tenkrát byla. Na to jsou dopisy taky dobrý, zakonzervují nějaké období, stejně jako muzika.

S autory některých dopisů, které jste zařadila na album, jste se osobně setkala. Jaké to bylo?

Ano, s některými fanoušky jsme se setkali po koncertech, byla to velmi milá setkání. Jsem ráda, že jsem mohla za jejich dopisy osobně poděkovat, protože někdy psali o velmi osobních tématech a citlivých situacích. To byl vlastně moment, který jsem si dopředu neuvědomila, že prostřednictvím těch dopisů, vstoupím do života mnoha lidem, se kterými jsem se nikdy nepotkala. Často to bylo velmi emocio nální, nejednou jsem měla v očích slzy. Ale jsem ráda, že jsem ty lidi mohla alespoň nějak podpořit.

Jste maminkou jedenáctileté Kateřiny, co vám mateřství přináší?

Máme s dcerou myslím moc hezký a silný vztah. Je úžasné pozorovat, jak se ten malý člověk s vašimi geny, kterého jste přivedla na svět, vydává svou vlastní cestou, jak má svůj mozek, svoje povahové nastavení a jak se rozvíjí. A ta emoce, kterou k ní cítím, se nedá s ničím srovnat. Je to jedinečný pocit. Myslím, že děti jsou největší bohatství, které člověk může mít. Mám ještě čtyři synovce, takže když se sejdeme, je pořádnej hukot.

Cesta k tomu, stát se matkou, byla ale ve vašem případě poměrně složitá. Co všechno jste musela podstoupit?

Ono to nebylo moc o tom, že bych něco musela podstupovat. Přicházelo to postupně, pokaždé s jinou komplikací. Mám za sebou dva potraty a jedno neodhalené mimoděložní těhotenství, ze kterého jsem se nějakou dobu vzpamatovávala. Pro tělo i psychiku to byla velká zkouška... Naštěstí jsem pak hned otěhotněla s Káťou a úspěšně ji donosila. Asi to působí dramaticky, ale ve skutečnosti to takové nebylo – všechno postupně přicházelo a odcházelo v průběhu pěti let. Nemusela jsem podstupovat umělé oplodnění a čekat na výsledek, nechala jsem to na přírodě.

S Kateřininým tatínkem, muzikantem Michalem Pelantem, jste se rozešla. Máte nějakou radu, inspiraci, návod, jak přežít rozchod?

Ono asi hodně záleží na tom, jací lidé se rozcházejí a za jakých okolností. Sama jsem se rozcházela několikrát a pokaždé jsem to nesla jinak, reagovala jinak. Ale pokud jsou v tom děti, tak si myslím, že by to mělo být po opravdu zralé úvaze a teprve, až člověk udělá maximum pro to, aby rodinu zachoval, protože vlastního rodiče nikdo nenahradí. A pokud k rozchodu přece jen dojde, neřešit svoje frustrace a nevyřešené spory přes děti. Mně taky velmi pomohlo, když jsme se spolu po nějaké době dokázali bavit slušně, protože když máte malé dítě, řešíte spolu péči o něj téměř každý den. A pokud to řešíte s někým, kdo se k vám chová jako hulvát, což je po rozvodu pochopitelné, je to obrovská zátěž mít tyto rozhovory několikrát za týden. Mě to tedy velmi stresovalo. Naštěstí to Michal cítil podobně a dnes máme hezký dospělý vztah.

Žijete s novým partnerem. Jaký je?

To je těžké shrnout do pár vět, ale chová se jako muž, v tom dobrém slova smyslu, což není vždycky. Je velkorysý, zodpovědný, tolerantní. Pro mě je zcela výjimečné, jakým způsobem mě podporuje v tom, co dělám. Má pevnou vůli, je také až úchylně pedantický na pořádek, což je někdy na hlavu, ale určitě lepší než bordelář. Pro dceru dobrá průprava do života. Já bych ji takhle nevycepovala.

Přítele jste poznala jako zadaného muže. Jak jste to tenkrát vnímala?

S tím jsem měla úplně největší problém. Jsem myslím velkorysý a tolerantní člověk, ať si každý dělá, co chce, a je taky na každém, co si nechá líbit, ale tento fakt jsem nebyla schopná přijmout. Na druhou stranu jsem nedokázala odejít… Rozchod ale nakonec proběhl, což zpětně viděno našemu vztahu hodně pomohlo. Oba jsme si ujasnili, že spolu chceme být i se všemi našimi závazky.

Jak trávíte čas, když nejsou koncerty?

Musím říct, že jsem až překvapená, že mám pořád co dělat. Velmi dobře se prodává poslední album Dopisy, kde jsme si vyhráli s obalem, a lidé si ho objednávají v mém e-shopu pro své blízké. Mám tam i trika, tašky a kosmetické taštičky, krásné jemné náramky. A taky dětská charitativní trička, která jsou super! Výtěžek z jejich prodeje půjde organizaci Happy Hearts, jejíž jsem patronkou. A ještě mám úplnou novinku – „Diář pro nové začátky“. Můžete ho začít používat jakýkoliv den, vše si do něj doplníte. Postavila jsem ho podle sebe a toho, co mi v jiných diářích chybělo. Myslím, že to jsou krásné drobné radosti, které potěší. Také připravuju další videoklip, tentokrát k písni Spolu. Premiéru by měl mít po Novém roce… Musím říct, že tohle všechno má jednu nespornou výhodu – mám na přípravu mnohem větší klid, než kdybych do toho koncertovala. Aspoň nějaké plus v téhle podivné koronavirové době.

Blíží se Vánoce, už víte, jak ve vašem případě budou vypadat?

To je samozřejmě otázka, ale moc bych si přála, aby to bylo jako každý rok. Na Štědrý den u mých rodičů na Moravě, druhý den oběd s tátou a večer s bratrem, jeho ženou a všemi syny. A taky bych letos chtěla poprvé zajet na tu naši novou chalupu. Ono to tam ještě není moc k bytí, ale zatopit a přespat se tam dá (rozhovor vznikl v prosinci roku 2020 - pozn. redakce).

Je něco, co byste si přála najít pod stromečkem?

Abych se u něj mohla ve zdraví potkat se svými nejbližšími a aby se situace pomalu začala vracet k normálu. Abych se mohla potkávat s přáteli, obejmout je, zajít s nimi na kávu nebo na večeři, abych se mohla vrátit ke své práci, abychom mohli začít zase v klidu cestovat.

A co čekáte od příštího roku?

To je na téhle době asi to nejtěžší, že nikdo neví, co bude. Snažím se být trpělivá a neztrácet optimismus. Každá generace se musela vypořádat s nějakým složitým obdobím a nás to potkalo v podobě pandemie. Věřím, že všechno jednou skončí, je otázka, jak dlouho to bude trvat. Velmi špatně se to odhaduje, ale jsem nastavená tak, že od dubna bychom mohli zase pomalu začít koncertovat. Bylo by skvělé, kdyby se virus už nevrátil a situace se pomalu stabilizovala. Je mi jasné, že to bude ještě běh na dlouhou trať, ale věřím, že to zvládneme. Myslím, že náš život po koroně bude bohatší, budeme si víc užívat drobných radostí, které pro nás už byly samozřejmostí, a budeme mít větší prostor, z čeho mít radost.

LENKA NOVÁ (46)

LENKA NOVÁ (46)

• Pochází z Brna.

• Zpívat začala už jako náctiletá (skupiny Manhattan, GO!).

• V jednadvaceti udělala konkurz do skupiny Laura a její tygři, se kterou poté vystupovala 12 let.

• V roce 2008 začala spolupracovat s Michalem Horáčkem. Vydala čtyři sólová alba: Nová deska (2003), Psí hodina (2012), Čtyřicítka (2016) a Dopisy (2020).

• Od roku 2017 vystupuje s Petrem Maláskem s úspěšným komorním koncertním programem Ve dvou.

• Účinkovala v několika divadelních představeních (např. Babička) a muzikálech (Vlasy).

• Žije v Praze s přítelem a dcerou.