Jak se cítíte jako skoro šedesátník?

Uvnitř pořád stejně, obávám se, že „demence“, kterou jsem trpěl v mládí, mě neopustila… S fyzičkou je to ale horší – už se musím trochu hlídat. Večírky pořád dávám, ale už ne v takové míře jako kdysi. Většinou je opouštím po půlnoci, a ne nad ránem. Potřebuju se vyspat, abych měl energii – na svého desetiměsíčního syna i na muziku a další věci. Chodím do kryokomory, která úžasně pomáhá při překrvených hlasivkách. Těch minus sto dvacet stupňů vám stáhne cévy, všechny otoky odejdou a máte hlas jako zvon. A taky jsem si nechal u špičkového fyzioterapeuta Pavla Koláře spravit koleno. To je zatím všechno, což pro jistotu ťukám na dřevo.

Chystáte nějakou speciální narozeninovou oslavu?

Ta proběhla, když mi bylo padesát. To je takové pěkné a kulaté číslo, které stojí za to zapít. Jinak nic neplánuju, řekl jsem si, že oslavím až kilo… Ale obávám se, že moje okolí pro to nebude mít pochopení – žena mi říkala, že kluci z Kollerbandu něco chystají. Já to neprožívám (rozhovor vznikal v září 2020 – pozn. red.).

Jak po těch letech vnímáte muziku? Baví vás pořád stejně jako na začátku kariéry?

Baví, žiju s ní odmalička a neumím si představit, že by to bylo jinak. Třeba dneska ráno jsem si zabubnoval podle Johna Bonhama, legendárního bubeníka Led Zeppelin, který se proslavil tím, že měl neuvěřitelně rychlou pravou nohu a cit pro rockovou hudbu. Bylo to hraní čistě pro radost. My rockeři to máme jinak než muzikanti, kteří se specializují na vážnou hudbu. Nepotřebujeme takovou virtuozitu, tudíž nemusíme cvičit každý den několik hodin a dřít se z kůže.

Přesto by mě zajímalo, jestli jste se někdy dostal do fáze, kdy jste měl hraní a zpívání plné zuby?

Paradoxně jsem tenhle pocit zažil po dvacítce, tedy v době, kdy jsem se stal profesionálem. Tenkrát jsem hrál v několika různých skupinách a po nějaké době zjistil, že to takhle nechci. Nenapadlo mě, že bych mohl zpívat a řídit si to sám, na to jsem tenkrát ještě nebyl zralý. Pak přišla Lucie a všechno se změnilo – najednou jsem se ocitl v týmu lidí, kteří měli stejný pohled na věc. Chtěli jsme být nejlepší na světě, poháněla nás stejná energie, láska k muzice a nadšení. Samozřejmě že i nás pak neminul osud mnoha kapel – přišly krize, hádky a ponorky, které vyvrcholily tím, že jsme se několikrát rozešli, naposledy na rovných deset let. Bylo to ale ku prospěchu – všechno se uklidnilo, vyčistilo a dneska jsme v pohodě. A moudřejší.

Kromě Lucie máte svou vlastní kapelu Kollerband, se kterou jste nedávno vydal nový singl s názvem My se vám ozveme. Jak vznikal?

Hudbu napsal Matěj Belko, který u mě hraje na klávesy a kytaru, text je naše společné dílo. Oba nás inspiroval digitální svět, v němž dnes žijeme. Všichni pořád koukáme do telefonu, hudbu posloucháme z mobilu nebo počítače, jsme propojeni online a podobně. Myslíme si, že ty technologie používáme, ale ony mnohem víc používají nás… K písničce máme i videoklip, který vznikl v době nejpřísnější koronavirové karantény a ve vyloženě komorní sestavě.

Jak jste tohle zvláštní období, kdy se všechno zastavilo, vlastně prožíval?

Nechci to zlehčovat, ale bezvadně – věnoval jsem se miminku a uklidil dům od sklepa až po půdu. I když mi odpadly koncerty, mohl jsem si dovolit být v klidu, což řada lidí nemohla. O práci přišli nejenom umělci, ale i lidi z gastronomie a cestovního ruchu, matky s malými dětmi. Spoustu z nich to dostalo na dno… V létě se situace sice trochu zlepšila, ale budoucnost je nejistá. Nikdo nevíme, co přijde. Já jsem ale optimista a odmítám podléhat strachu. Myslím si, že to neustálé zastrašování v médiích ničemu neprospívá.

Většinu roku žijete na jihu Moravy v Mikulově. Proč zrovna tam?

Prostě jsem se po čtyřicítce dostal do fáze, kdy jsem chtěl vypadnout z Prahy. A tak jsem začal hledat vhodnou lokalitu. Uvažoval jsem o Šumavě, jenže pak jsem zjistil, že se tam na některých místech drží sníh až do začátku června. Na Vysočině zase na můj vkus často pršelo. A tak to nakonec vyhrál Mikulov, kde jsem měl známé a vždycky se mi tam líbilo. Už jen kvůli tomu, že je tam z celé Moravy nejvíc slunce. Přes realitního makléře jsem sehnal takovou zříceninu, která byla po smrti majitelky čtyři roky zavřená, a tudíž v žalostném stavu, a postupně ji dal dohromady. Vlastně z ní zůstaly jen obvodové zdi, zbytek domu je nový.

Habánská ulice, v níž váš dům stojí, je docela známá.

To je pravda, po třicetileté válce získal zdejší panství rod Ditrichštejnů. Jelikož bylo skoro bez lidí, snažil se tam nastěhovat rody z celé Evropy. No a ty tam pak zakládaly vesnice a osady. Oblast, ve které je naše ulice, měla dlouho vlastní kulturu. Její obyvatelé s Moraváky a dalšími rody moc nedrželi, udělali se pro sebe. V každém domě byl sklep a k tomu dvůr, zahrada a vinohrad. A tak to zůstalo dodnes.

Takže se z vás stal vinař?

Jsem majitel vinohradu, ale všechno nechávám na profesionálech – o révu i výrobu vína se mi stará soused. Z našich hroznů bývá až pět set litrů vína a musím říct, že dobrého. To ale neznamená, že bych byl nějaký pijan. Sem tam si dám skleničku, ale nemůžu propít den. Mám práci a rodinu.

V Mikulově bydlí i vaši synové z předchozího manželství. Vídáte se často?

Máme střídavou rodičovskou péči, to znamená, že dva týdny jsou u nás, zbylé dva o tři sta metrů dál. Je to v pohodě. Jen se teď jeden z nich zbláznil do motorek, což má bohužel po mně. Vozím ho ke kamarádům do Vyškova, kteří jezdí enduro. Tam se projíždí pod dozorem, jinou variantu bych mu v jeho patnácti ani nedovolil.

Nejstarší z vašich synů hraje u vás v kapele. Jste na něj přísnější než na ostatní?

Ani přísnější, ani hodnější. Adama, který mě mimochodem před rokem udělal dědečkem, vnímám jako normálního spoluhráče. Do kapely se nedostal z protekce, ale díky svému talentu. S bubnováním začal ve čtrnácti v jedné jazzové kapele. Jenže pak se stalo, že mi den před vystoupením v Londýně onemocněl bubeník. A on byl v tu chvíli jediný, kdo připadal v úvahu jako záskok. Od té doby se neuvěřitelně vypracoval a hraje líp než já. A zvládá i jiné věci – třeba se nám stará o sociální sítě, což je něco, co mě míjí.

Byl jste někdy na Facebooku nebo Instagramu?

Na Facebooku jsem byl jednou a stačilo. Zaujal mě tam příspěvek, s jehož autorkou jsem si dal schůzku. Vyvinula se z toho dvouměsíční známost, která ovšem neměla šanci. Základem vztahu nemůže být facebookový profil, s tím druhým musíte mít nějakou společnou historii, zážitky, na kterých můžete stavět. Chápu, že sociální sítě lidem dávají pocit, že na světě nejsou sami, ale všechno je to takové plytké. Ve dvaceti vám to možná nedojde, ale v pozdějším věku si uvědomíte, že takhle prostě žít nechcete.

V létě jste se potřetí oženil. Vy si asi nemyslíte, že manželství je přežitek?

Nevím, jestli existuje něco dokonalejšího než manželský svazek… Já jsem si pochopitelně myslel, že už se ženit nikdy nebudu, ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy. Svůj vliv na to má samozřejmě věk a s ním spojené životní zkušenosti. Jako „kluk z plakátu“ přicházím do kontaktu se spoustou lidí, které teoreticky můžu střídat jako případné spolupracovníky, ale ne jako životní partnery. Poletovat z květiny na květinu můžete opravdu jen chvíli, pak se dostanete do momentu, kdy si uvědomíte, že chcete s někým být. No a najednou ho potkáte a všechna teoretická předsevzetí ohledně manželství jdou stranou. Musím říct, že jsem se ženil z lásky, a doufám, že naposledy.

Jaká byla vaše třetí svatba?

Divoká. Trvala tři dny a tři noci a vystoupilo na ní pět kapel, s nimiž jsem si zahrál. A pak mě čekalo během osmi dnů sedm vlastních vystoupení. Letošní červenec byl zkrátka výživný… Po fyzické stránce pro mě znamenal obrovský výdej energie. Kolega Michal Dvořák z Lucie mi kdysi půjčil přístroj na měření životních funkcí. Zjistil jsem, že jeden koncert, na kterém zpívám a hraju na bubny a na kytaru, rovná se jeden maraton. Člověk je grogy, ale zase se mu vyplaví endorfiny a je šťastný. Samozřejmě spoustu věcí za ta léta provádíte mechanicky, je v tom určitý stereotyp, ale základ zůstává stejný – dělat muziku naplno a srdcem.

Co chystáte do budoucna?

V nejbližší době mě s kapelou čekají koncerty v Chomutově, Opavě, Sušici, Českém Krumlově nebo Písku. Co se týká Lucie, 28. září vystoupíme na pražském Výstavišti. Už delší dobu se bavíme o tom, že bychom chtěli hrát v opeře, což už jsme v minulosti udělali. Pokud všechno klapne, chtěli bychom ten program příští rok obnovit a přidat do něho i písničky z našeho posledního alba EvoLucie.

Jste jednou z tváří multikulturního centra Meet Factory, které stojí na pražském Zlíchově. Jak se mu momentálně daří?

Postupně se po karanténě a prázdninách zase probouzí k životu. Kdysi to byla ruina s uřezanými přípojkami na vodu, elektřinu a odpad, dneska v něm najdete třináct ateliérů, divadelní sál, kavárnu a dvě galerie. A já v něm mám nahrávací studio, které půjčuju ostatním muzikantům. Třináct let bojujeme o přežití a budeme v tom pokračovat. Lidi, nebojte se a choďte za kulturou!

DAVID KOLLER

DAVID KOLLER

• Narodil se 27. září 1960 v Praze, má dva bratry a dvě sestry. Vyučil se elektrikářem.

• S hudbou začínal v dětském sboru Bambini di Praga. Ve čtyřech letech se začal učit na housle, ve čtrnácti na bicí.

• Účinkoval v mnoha hudebních formacích (např. Žentour, Jasná Páka, Blue Effect). Dnes vystupuje s kapelou Lucie, kterou spoluzakládal, a se skupinou Kollerband.

• Od roku 2005 je členem správní rady multikulturního centra Meet Factory (spolu s výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis).

• Společně s Michalem Dvořákem složil hudbu k řadě filmů (např. Amerika, Poslední přesun, Mrtvej brouk).

• Je potřetí ženatý a má celkem čtyři syny. Žije v Mikulově a v Praze.