Když se kolem vás před lety strhla bulvární mela, co se vám osvědčilo: ignorovat, nebo bojovat?

Pořád jsem tu správnou cestu nedokázala objevit, nevěděla jsem kudy kam – ignorovat, pouštět se do toho? Jenomže když se pustíte do boje, rozjede se další kolo. Když jsou dnes kolem Sofi nějaké dozvuky, pořád si nejsem jistá, jestli a jak to řešit, kde je ta správná míra. Jsem povahou celkem flegmatik, na druhou stranu v těchhle situacích se musíte rozhodovat rychle, což je pro mě přetěžké... Někdy navenek vypadalo všechno v pořádku, pak přišla hrozná darda a plácla jsem sebou do úplného bahna – proč se mi to děje, co dělám špatně... uf.

Když je člověk sám za sebe, je to jedna věc, jak jsou do toho zapletené děti, je to stokrát horší.

Být matkou mi připadá s věkem jako čím dál těžší úkol. A jak je Sofi ve fázi dospívání, kladu si otázky, jestli jsem dobrý rodič, jestli jsem někde něco zásadně nezvorala... Možná že je nejlepší zas nad tím tak strašně nedumat a snažit se prostě dělat to, co člověk považuje v danou chvíli za nejlepší. Možná trochu klišé, ale je to tak.

Taky jsem se dočetla, že se dostala na konzervatoř, gratuluju!

No... Upřímně, já jsem to nechtěla. Nijak jsem ji nepodporovala, nejsem zdaleka nadšená, teď v září nastupuje. Je samozřejmě fajn, že se někam dostala, že se těší, ale já o téhle profesi vím své a snad to nebude znít sobecky, ale budu s ní celé to marty­rium zřejmě prožívat, jako jsem ho prožívala sama. Spíš kdyby dělala nějaký jiný obor, s potěšením bych se od ní přiučila.

Jaká jsou ta negativa?

Někdy je tahle práce hodně energeticky náročná, psychicky i fyzicky. Někdy točím, někdy hraju muzikál, přejíždím, zpívám, musím být stoprocentně fyzicky i psychicky v dobré kondici, což je pro mě při neustálém pohybu mezi lidmi náročné udržet, protože coby introverta mě dobíjí samota, tam získávám energii. Na druhou stranu hraní je něco jako meditace, dostanu se do jiného světa, jsem někdo jiný, za koho se můžu trochu schovat. Slyšela jsem výstižnou větu: Není tak těžké zahrát krásné velké role, ale je těžké je dostat. Pravda! Ordinace – to byla celé náhoda.

Mně by asi vadila ta neustálá nejistota.

To je nezbytná a obtížná součást téhle práce, přitom já jako Rak jistotu potřebuju, musela jsem v sobě odvést velikou práci. Plus nemám ani moc jistot v osobním životě, mám za sebou nejrůznější karamboly, hlavně co se partnerských vztahů týče, základnou je pro mě stále moje rodina a Sofi. Paradoxně se cítím čím dál tím líp. Jako by mi stárnutí pomáhalo být šťastnější.

Sofie vám také dělá radost.

Ano. Jen občas mě napadne, jak to bude mít do budoucna, nemá úplně ideální vzor rodiny, a samozřejmě přemýšlím nad tím, jaké budou následky střídavé péče a všech těch dramat okolo. Občas se uchlácholím starou dobrou pravdou: že je vše tak, jak má být. Nedávno jsem říkala jednomu režisérovi, že ji k mému překvapení vzali na konzervatoř, ačkoli předtím nikdy nikde nevystupovala, nezpívala, nehrála, nikdy ani nebyla na žádné soutěži, a on mi řekl, že život se mnou je jedno velké drama, tak ať se nedivím, že má dramatický talent! Super řečeno!

Když se vrátím k partnerství, tak chlapi až na výjimky na ta dramata doma moc nejsou.

Já myslím, že moc neumím být rovnocenný partner. Jsem pořád mezi lidmi, a když přijdu domů, většinou nechci mluvit, vyprávět, komunikovat. Navíc mě muži dost často podezírají.

Jako z nevěry?

Nevím. Často slýchávám, že jsem chladná a egoistická. S tím na mě někdy vyrukuje i moje dcera. Je to spíš tím, že neumím některé věci dávat najevo, mám kolem sebe vybudovanou hradbu, ochranný val, za kterým se schovávám. Podle mě je to tím, že jsem přecitlivělá. Ale ve svém věku se nebudu na nic vymlouvat, samozřejmě s tím pracuju a učím se lépe komunikovat!

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta, číslo 36, který je nyní na stáncích.