Natáhla jsem se z postele, rozsvítila lampičku a zapsala další úkol na úterý: instalatér. Nehrozilo, že bych na to zapomněla, když voda kape přímo v pokoji, kde žiju a spím, ale mám ráda ten pocit, když se v seznamu úkolů nějaký odškrtne. Zase jsem zhasla, dál poslouchala, jak voda tiše kape, a protože jsem nemohla hned usnout, v hlavě jsem si přehrávala, co všechno je zítra zapotřebí udělat. Takové opáčko mi moc pomáhá, mám pocit, že díky němu držím život nějak pevněji v rukách, když mám nějaký systém, co kdy udělat. Ještě před třemi lety jsem se cítila jako nějaké malinké vyděšené zvířátko, na které někdo vysypal hromadu všeho možného a ono vůbec neví, odkud by mělo začít, aby se z ní nějak vyhrabalo.
Nemám ve zvyku kvílet, ale tenkrát toho bylo opravdu hodně. Bylo pár dní, ve kterých se mi nechtělo ráno vůbec otevřít oči a čelit světu. Věděla jsem, že ten zmatek musím nějak začít rozmotávat, ale neměla jsem tušení, kde začít. Můj celý život byl provázaný s mužem, o kterém jsem, jak se ukázalo, nic nevěděla. Nevěřila bych, že je možné pět let s někým žít a nic o něm nevědět. Neptala jsem se ho nikdy na nic, všechno, co mi řekl, jsem brala jako pravdu. Nevěděla jsem nic o dluzích, které s sebou táhne a splácí tak, že vytváří další, o podvodech, které přitom na lidi dělá. Vnímala jsem jenom, že je poslední dobou nervóznější než dřív, ale přičítala jsem to věku. „Asi si pomalu uvědomuje, že už bude starý, asi má pocit, že už nemá tolik sil co dřív,“ říkala jsem si, když byl můj manžel věčně bez nálady a bezdůvodně vzteklý. Byla jsem ale přesvědčená, že to přejde, a snažila se mu pomoct. „Jestli tě něco trápí, řekni mi to, jsme na to přece dva, proto jsme spolu. To je přece smysl manželství,“ naléhala jsem, když jsem viděla, že se zase propadá do tíživých myšlenek. „Všechno je v pohodě,“ tvrdil ale on, i když jsem mu nevěřila. A pak pro něj jednou odpoledne přišla policie.
V pohodě, jak mi stále tvrdil, nebylo nic, všude kolem nás byly dluhy, podvody, lži. Celé jeho podnikání stálo na tom, že látal záplatu záplatou, půjčku půjčkou. Nezaplatil nikomu, kdo mu nedržel nůž na krku, spojil by se i s ďáblem, kdyby věděl, jak ho zavolat. Auto dávno nebylo jeho, dům jsme museli prodat. Ještě že moje dcera z prvního manželství byla už dost velká, aby se z toho nezhroutila. A ještěže máme s prvním manželem dobré vztahy, takže když to všechno prasklo, odešla Soňa na nějaký čas bydlet k němu. Manžel má ale svoji novou rodinu, a ona je nechtěla rušit. A kromě toho chtěla být se mnou, jak jen to bude možné.
Věděla jsem, že se musím vzchopit, sama jsem to chtěla. Nikdy jsem nebyla zvyklá se vzdávat, ale pravda je, že jsem taky nikdy nestála před tak velkými problémy. Když jsem poprvé od toho strašného poznání mluvila s manželem, ptala jsem se ho, jak nám to mohl udělat.
Odpověděl jenom: „Já jsem to tak nechtěl.“ Odpověď na to, co mám dělat, aby se můj život dal zase nějak dohromady, mi dát nemohl. Odsoudili ho za podvody a pořád je ve vězení. Naštěstí hned podepsal všechny potřebné papíry, abychom se mohli rozvést. Neuměla jsem si představit, že bych s ním byla pořád propojená, bylo mi z toho fyzicky špatně. Přesto jsem byla pro policii a úřady nejdřív spoluvinicí. Pak sice obětí, ale stejně nevěrohodnou a nespolehlivou. Aspoň tak se ke mně chovali, nebo jsem to tak cítila. Moje malé podnikáníčko mě živilo stěží, jediné štěstí bylo, že jsem nemusela splácet všechny ty manželovy dluhy, jak mi původně hrozilo.
Trvalo víc než rok, než se tohle všechno vyřešilo, do té doby jsem žila úplně bez dechu. Opravdu, doslova, chodila jsem na psychoterapii a tam mi terapeutka řekla: „Vždyť vy vůbec nedýcháte.“ Měla pravdu, když jsem to začala sledovat, zjistila jsem, že opravdu někdy nedýchám. Samozřejmě nejsem bez dechu pořád, ale jsou chvíle, kdy zadržuju dech, kdy se tak bojím příští chvíle, že se nenadechnu, že je celé moje tělo v křeči a strnulé. A tak jsem se u ní učila dýchat, jedna dvě tři čtyři nádech, zadržet, jedna dvě tři čtyři pět šest výdech. Dostala jsem i léky na uklidnění a to všechno dohromady mi pomáhalo se rozhodovat, co dál. To bylo na té době nejhorší, že jsem musela najít nějakou cestu a taky přitom pracovně fungovat.
Bez peněz v naší společnosti fungovat nemůžete. Potřebovala jsem vydělávat aspoň tolik, abych si mohla pronajmout byt. Jsem švadlena a ještě před tím vším neštěstím jsem měla na náměstí malý obchůdek s oblečením pro děti, polštářky a šitými hračkami. Jenže to jsem si teď nemohla dovolit. Obchůdek jsem musela opustit a začala jsem se stánkem objíždět řemeslné trhy. Někdy se dařilo, prodala jsem nečekaně spoustu věcí, jindy nic. Doslova nic. Naštěstí v té době dcera už dokončila střední školu a začala sama vydělávat, takže opustila bydlení u táty a našly jsme si pronájem spolu. Dvě malé místnosti, já spím v té s kuchyňkou. Hodně velký propad proti tomu, jak jsme žily dřív, ale já jsem tak šťastná, že nemusím platit manželovy dluhy, jsem vděčná za klid, co tady máme. Pokud tedy právě nekape kohoutek, ale to zítra zařídím.
Potom mi dcera pomohla s prodejem přes internet a hned to bylo veselejší. Zachránilo mě to, když dlouhou dobu žádné trhy být nemohly. Já tehdy nastoupila do nemocnice na úklid, ale to bylo jen pro tu chvíli jako nouzové řešení, chtěla jsem se pořád vrátit k šití, které mám ráda a které mi jde. Mám takovou radost, když se zákaznice vracejí, nakupují další oblečení, polštářky nebo utěrky, a doporučují mě kamarádkám.
Manžel, vlastně teď už bývalý manžel, mi z vězení jednou napsal. Ale o tom, že by se omlouval za všechno, co nám způsobil, ani slovo. Nenapsal ani vysvětlení, jak a proč to všechno bylo. Jen si stěžoval na všechno kolem sebe, jak nemůže ven a jaké je to tam hrozné. Myslela jsem si kdysi, že ho mám opravdu ráda, ale ten šok všechen cit vymazal. Ani jsem mu neodpověděla. S dcerou jsme se staly parťačkami, spolupodnikatelkami, ale hrozně nerada bych ji nějak omezovala v tom, co opravdu chce dělat. Zatím tvrdí, že ji baví šít i prodávat a hlavně vymýšlet nové výrobky, tak snad si kvůli mně nevymýšlí. Je mi ale jasné, že brzy potká nějakého muže, se kterým bude nejspíš chtít jiný život. Já už ale s ničím takovým pro sebe nepočítám. Z lásky jsem vyléčená.
ZDROJ: časopis Vlasta
