To nebylo nic programového jako dneska, kdy některé ženy říkají, že nechtějí přidávat lidi na zalidněnou planetu nebo že nechtějí děti přivádět do tak komplikovaného světa. O tom jsem nikdy nepřemýšlela, je to ostatně dvacet let, takže tehdy o tom nepřemýšlel nikdo. Já jen necítila potřebu se nějak rozmnožovat. Když jsem někde viděla malé štěňátko nebo koťátko, hned mě to rozněžnilo, ale miminko? To mi bylo šumák. Ani když porodila moje mladší sestra a já jí dítě někdy hlídala, žádné vášně to ve mně neprobudilo. Pohlídat, pomazlit a vrátit, to mi bylo jasné. A proč? „Nevím, prostě to tak mám,“ odpovídala jsem na sestřiny otázky, zatímco máma se mě netroufla už ani zeptat. Asi si myslela, že jsem na holky, což tehdy před dvaceti lety bylo taky nezvyklé přiznání. Z toho, že jsem se občas zmínila o nějakém příteli, ale pochopila, že to není správné vysvětlení, takže tomu nerozuměla už vůbec. Ani já ne, ale mě to na rozdíl od ní netrápilo. A ti moji přátelé? Ti byli rádi, že je s tématem „svatba a rodina“ vůbec neotravuju. Dokud nám bylo do těch třiceti, třiatřiceti, nenapadlo nás to vůbec, ale pak mě přítel nejnovější a nejvážnější požádal o ruku. „Musíme si to ale ujasnit, já opravdu nechci mít děti, fakt ti to nevadí?“ připomnělo mu moje racionální jádro, než jsem řekla ano. Odpověděl, že nevadí, že on taky ne. „Miluju tě, ale neumím si to představit s dětma,“ souhlasil.
Moje máma byla snad šťastnější než já, když nastal můj svatební den. Tím nechci říct, že bych šťastná nebyla, všechno bylo v pořádku, ale ona doufala, že to je znamení, že budu žít normálně. Normálně podle ní, takže do roka a do dne jako v pohádce bude v kolíbce vrnět miminko. No nevrnělo. Pak se začala ptát, jestli jsme zdravotně v pořádku. „Mami, my jsme se domluvili, že děti mít nebudeme,“ řekla jsem jí jednou na rovinu a ona začala lomit rukama. „Dítě nešťastný, vždyť on ti uteče, teď to říká, ale za pět let si najde někoho, kdo mu ty děti dá!“ děsila se, ale já se jenom smála. Jestli někdo neměl k dětem naprosto žádný vztah, byl to Jirka. Ne že by se k nim choval špatně, ale věděla jsem, že ho vůbec nezajímají. Ani když uběhlo těch pět let, co máma prorokovala.
Zato mně v hlavě něco cvaklo. Najednou jsem cítila, o čem asi kamarádky, sestra i máma mluvily. Najednou mi připadalo, že jestli nebudu mít miminko, nemá nic ostatního, co mám nebo dělám, naprosto žádnou cenu. Věděla jsem, že bych to nevysvětlila nikomu, kdo tenhle pocit nezná, stejně jako jsem to nechápala do té doby já. Zato jsem věděla, že to potřebuju nějak řešit, a protože jsem člověk přímý, zeptala jsem se Jirky rovnou: „Co kdybychom to dítě přece jenom měli?“ Zeptala jsem se, když jsem za ním přišla do dílny. Tuhle otázku určitě nečekal a rozesmál se. „Počkej, já to myslím vážně. Jo, říkala jsem, že děti nechci, ale co kdybych si to rozmyslela?“ To už se na mě díval bez úsměvu a odpověděl jasně: „Kluci říkali, že ti to nemám věřit, že to přijde na každou. Ale já jsem to vážně myslel. Fakt ne, na tom se nic nezměnilo.“ Sklonil hlavu a dál pokračoval ve vrtání. Odešla jsem do domu a byla jako zkoprnělá. Vždycky jsme si s Jirkou rozuměli, někdy jsme se sice pohádali, ale ve všem zásadním, jako kde budeme bydlet, jaké koupíme auto nebo kam pojedeme na dovolenou, jsme se rychle shodli. Jenže tenhle problém bude závažnější, došlo mi. Mlčela jsem i večer, když jsme se spolu dívali na film, a on se k tomu taky nevracel. Pak mi dal pusu a že jde ještě něco vrtat do dílny, ať jdu klidně spát. Nechala jsem to být, nemluvila o tom, ale myšlenky se mi pořád vracely k představě, že máme děti. Vždyť Jirka by byl tak báječný táta! Šikovný, hodný, akční. Asi za měsíc jsem se zeptala znovu, ale odpověď byla stejná. „Já nevím, proč sis to tak najednou rozmyslela, ale já jsem názor nezměnil,“ trval na svém sice v klidu, ale rozhodně. Tak jsem souhlasila, že antikoncepci, kterou jsem pořád brala, vysazovat nebudu. Ale možná už v té chvíli jsem věděla, že lžu. Že ji užívat přestanu. Když jsem potom otěhotněla, tvářila jsem se překvapeně a zaskočeně. Ale Jiří rozhodně nebyl hlupák. Na to, že žádná antikoncepce není spolehlivá, mi neskočil, a já ani neumím lhát, takže jsem se na jeho přímou otázku přiznala. Ano, přestala jsem ty pilulky polykat. „Ale přece tomu nechceš říkat podvod,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj. „Přece to bude prima.“
Ale nebylo. Jiří se rozhodl odstěhovat. „Nebudu žádat o rozvod, tyhle věci nějak vyřešíme časem, ale nemůžu být s někým, kdo mě podvedl,“ říkal smutně. S tím jsem nepočítala a ani jsem to nikomu neprozradila. On odešel jenom s taškou věcí na oblečení a sportovními potřebami, takže si to vlastně ani nikdo z rodiny neuvědomil. Však nás nikdo nekontroloval, bydleli jsme jinde. Jen sestře jsem se svěřila, že jsem těhotná, a pak jsem jí řekla i ten zbytek. Nijak to nekomentovala. „Když budeš něco potřebovat, ozvi se,“ podotkla jenom. A tak jsem si svoje těhotenství žila sama. Mámě to pak samozřejmě neušlo a byla nadšená, jako by mělo jít o její první vnouče. Bylo jí sice divné, že Jirka pořád není doma, když k nám přicházela na návštěvu, ale to se nějak dalo zamluvit. Když jsem pak ale byla doma sama, a to jsem byla skoro pořád, brečela jsem a brečela. Takhle to nemělo být! Jenže co jsem měla dělat? Udělala jsem dobře, nebo ne? Napsala jsem Jirkovi pár smsek a zkoušela mu volat, ale nereagoval. Tak jsem se učila žít bez manžela a věděla, že to musím zvládnout, že to bylo moje rozhodnutí, za kterým si musím stát.
Když jsem pak byla v sedmém měsíci a zas jednou doma přemýšlela o neřešitelném, zazvonil zvonek u dveří. Za nimi Jirka! Dívali jsme se na sebe a pak jsem se zeptala, co potřebuje. „Musíme si promluvit.“ Seděli jsme pak v kuchyni u stolu a já čekala. Nakonec řekl: „Hrozně rád bych to zkusil, jestli můžu.“ Můj bože, cože to říká? Jako by se ze mě svalil obrovský balvan. „Jestli ještě můžu, rád bych tady zůstal.“ Nepotřebovala jsem nic odpovědět, jenom jsem se usmívala. Zůstal a za měsíc se narodil náš úžasný první chlapeček a za rok další. Neříkám, že jsem tehdy udělala se svým podvodem vysloveně správnou věc. Ale můžu napsat, co jsem kolikrát od manžela slyšela: „Jsem rád, žes to rozhodla i za mě.“
ZDROJ: časopis Vlasta
