A já si tak sedím a přemýšlím, ráno jsem vstala v půl šesté, jak mám celý život ve zvyku. Milan ještě spí. Když prý konečně v důchodu může, tak si to užije. Jsem vděčná za ten klid, co mám aspoň ráno, i když se mi zároveň stýská po době, kdy tady běhaly malé děti. Padesát let, to je celý život. Nejsem ale oslavovací typ, a navíc nevím, co se vlastně slaví. Existuje nějaká dvojice, která by měla celých těch padesát let zalitých sluncem? Že by se nikdy nepohádali? Že od sebe nechtěli odejít? My jsme se s Milanem seznámili jak ve filmu, na úřadovně Ztrát a nálezů. Ztratila jsem v parku klíče a doufala, že je někdo našel. „Čtyři klíče na klíčence s koženým přívěskem,“ popisovala jsem úředníkovi, jak vypadaly, a on mi takové přinesl. Jenže moje nebyly, i když přívěsek byl úplně stejný. Zklamaně jsem je chtěla vrátit, ještě jsem je držela v ruce, když se přiřítil nějaký mladík. „Vy jste je našla, to se mi ulevilo!“ A začal mi je brát z ruky. Byl to Milan.
Začátky byly krásné, jako u každého. Nic nám nestálo v cestě, a dokonce jsme měli i kde bydlet, což tehdy bylo výjimečné. Byla sedmdesátá léta, nic se nemohlo, ale nám to tak nepřipadalo, byli jsme šťastní. První a druhé mimino, já pořád mezi kuchyní, plínkami a kočárkem, Milan věčně v práci. A pak se něco začalo dít. „Máme schůzi, máme fotbal, máme přesčas,“ v jednom kuse něco měli. Oni v práci, oni kamarádi. Připadala jsem si osamělá jako na jižním pólu. Babičky mi s dětmi pomáhaly, ale osamělost nezahnaly. Šťastná jsem už byla jenom tehdy, když jsem se přitiskla k některé z těch malých střapatých hlaviček, které dávaly mému životu smysl. „K čemu mi manžel je? Jenom kvůli výplatě?“ ptala jsem se sama sebe, ale ani by mě nenapadlo se rozvádět, tehdy to ještě nebylo obvyklé. On žádný problém neviděl. „Přece chodím domů a živím vás,“ rozčiloval se, když jsem plakala a snažila se mu vysvětlit, o co jde. Zvykla jsem si, přece chodil domů a živil nás, měl pravdu a žili tak všichni.
„Sežeňte si nějakou chatu, budete tam jezdit, odtamtud ti nikam neuteče,“ radily kamarádky a Milanovi to naštěstí taky přišlo jako dobrý nápad. Myslím, že doufal, že se chatou zabavím hlavně já a přestanu pořád něco chtít. Rodiče nám pomohli úsporami a opravdu jsme sehnali chatičku, kam se dalo jezdit na sobotu a neděli. Maličká a bez vody, ale všechno se dalo vyřešit, byly to vlastně krásné roky, pořád spolu a něco, na čem nám záleží oběma. Pak konečně bylo hotovo a mohli jsme si tam skoro jenom užívat. „Jeď sama s dětmi, já musím něco dodělat tady,“ ponoukal mě Milan zničehonic. Co potřebuje dělat? Z práce si nikdy domů nic nenosil. Ale prý nový vedoucí má jiné představy, co se má stihnout. Tak jsem jela sama a příští týden zas. Po návratu jsem našla v koupelně cizí náušnici. Zas jako ve filmu, a já si vždycky říkala, kam ti scenáristé na zápletky chodí. Krásná, malá, zlatá s modrým kamínkem. Taková by se mi líbila, ale moje není, uvědomila jsem si, když jsem ji našla zapadlou vedle pračky. „Čí je to náušnice?“ Tahle otázka Milana tak zaskočila, že neměl připravenou odpověď. Dodneška nevím, jestli ta jeho slečna ztratila náušnici náhodou, nebo to byl plán, jak manželku upozornit, že se bude rozvádět, když se k tomu manžel nemá. Tehdy mlčel tak dlouho, že bylo dost času, aby mi všechno došlo. Nešlo o nového vedoucího, ale o novou ženu. A Milan má dokonce tu drzost, že si ji vodí k nám domů. Plakala jsem a vyhodila ho z bytu. Ať si táhne k té své. „Ale ona bydlí u rodičů, tam nemůžu jít,“ nestyděl se říct.
Co bude teď? Budeme se rozvádět? Chce to on? Chci to já? Chci, aby se vrátil? Jestli se vrátí, budu ho moct ještě někdy políbit? „Asi ani nestojím o to, aby se vrátil,“ řekla jsem nakonec jeho mámě, když zjistila, co se děje, a přišla se opatrně zeptat, jak se cítím. „Holka, nevím, co ti mám říct. Asi že každej chlap někdy blbne a ženská má vždycky víc rozumu,“ odpověděla. Tenhle názor se mi nelíbil. Proč mám mít víc rozumu, když to tolik bolí? „Kvůli dětem,“ podotkla tchyně a já z jejího tónu poznala, že sama dobře ví, o čem mluví. Uběhly dva měsíce a pak se Milan objevil doma. Přinesl nákup, a nebudete tomu věřit, tvářil se, jakože nic. Děti jásaly, že si s nimi bude hrát. Když šly večer spát, řekla jsem mu, že by měl odejít. „Já bych ale chtěl zůstat.“ Vlastně jsem to čekala. Tchyně mu určitě svůj názor řekla a kamarádky mi taky tvrdily, že se tohle často stává. Šla jsem spát. Ráno jsme žili dál a nikdy jsme o tom už nemluvili. Nechtěla jsem, byla bych jenom znovu nešťastná. Půl roku trvalo, než jsem mu dovolila, aby mě znovu políbil. Dva roky, než jsme spolu začali znovu spát. Pak přišlo třetí mimino a naše rodina vypadala jako reklama z obrázkového časopisu.
Nevím, jestli měl Milan ještě někdy někoho jiného. Jestli ano, dával si pozor, aby to neprasklo. Já jsem si dávala pozor taky, když jsem prožila roční zamilování do kolegy z práce. Přesvědčoval mě, abych se rozvedla a vzala si ho, že by měl rád i děti, a já o tom nějakou dobu přemýšlela. Dával mi, co jsem už dlouho neznala, láskyplné pohledy a romantiku. Pak mi došlo, že za pár let by to bylo stejné jako s Milanem, a tak nestojí za to všechno bořit. Užívala jsem si svoji romantiku tajně, než se můj přítel rozhodl, že ho to takhle ničí a že se rozejdeme.
Padesát let, říkám si a vytahuju z lednice dort. Čokoládový a nahoře s lentilkami, není dospělácký, ale děti ho odjakživa milovaly, tak jsme na každou rodinnou oslavu pekli právě tenhle. Lentilky se naštěstí pořád prodávají. Zvládli jsme s Milanem, když nám dcerka málem umřela na zápal plic, všechny dětské nemoci, jeho infarkt, moji výměnu kloubu. Žít s někým padesát let, je to nějaká zásluha? Jsme dobří, že jsme se nerozešli, i když jsme chtěli? Nebylo by to náhodou lepší řešení? To už se nikdy nedovím. Čtu si gratulace kolegů z práce i přátel, které máme většinou stejně staré, jako jsme my, a kteří tohle všechno prožili s námi. Dokonce o nás napsali v místních novinách a chtěli recept na šťastné manželství. Co jsem jim měla říct? Že nevím, jestli naše manželství bylo šťastné? Proč si lidi myslí, že když jste spolu padesát let, tak jste zaručeně šťastní? Půjdu vzbudit Milana a začneme další společný den.
ZDROJ: časopis Vlasta
