Dnes máte výjimečně celý den volno. Co přesně to pro herečku v divadelní sezoně znamená?

Že nemám zkoušku ani večer nehraju. Ale i tak jsem ráno vstala, vyřídila spoustu věcí a pak běžela do divadla na herecké pohovory. Úplné volno pro mě znamená procházky a kafíčka s přáteli, večer se zajít podívat do divadla k sousedům a podpořit je. To podnikáme hlavně s kolegou Kubou Burýškem (v představení Špinarka hraje Věřina bratra Luboše, pozn. aut.).

Herecké pohovory?

Pravidelná setkání s uměleckým šéfem, kdy si povídáte o tom, jak vypadala dosavadní práce, jaký bude dramaturgický plán na příští sezonu, zda se s vámi počítá… Taky co si myslíte o chodu divadla a jestli se v něm cítíte dobře, což je pro mě velmi důležitý pocit.

Předpokládám, že u Bezručů s vámi pro příští sezonu počítají…

Počítají!

Aktuálně zkoušíte Šikmý kostel, adaptaci první části románové trilogie Karin Lednické. Náš rozhovor vyjde pár dní po premiéře. Hrajete tam Julku. Jaká je?

Už když jsem knihu četla, z ženských postav mě zaujala nejvíc. Je to taková průkopnice emancipovaných žen – ve smyslu osamostatnit se a postarat se sama o sebe. Nestydí se za to, že pracuje a má své sny. Chce roztáhnout křídla a postavit se osudu, který se jí nelíbí. Samozřejmě se tím prodírá, dostává facky zprava zleva. Přesto dojde ke svému vysněnému cíli a navzdory překážkám najde své místo v životě. To je na její postavě velmi sympatické.

Opět pracujete s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou – jako dříve třeba v Maryše, kde hrajete hospodskou. Právě Janka mi psala tip: „Udělej rozhovor s Matulkou, protože ona vyhraje všechny ceny!“

Byla to Janka, která mě jako tehdejší umělecká šéfka divadla přivedla do Ostravy a nabrala k Bezručům. Od začátku mi věřila, a když je důvěra vzájemná, lidem se spolu krásně pracuje. Vím, že vše, co teď mám, jsem nedostala zadarmo. O to víc je pro mě sladší vědomí, že i další lidé už vědí, že má cenu s Matulovou pracovat a vidět ji na jevišti… Je to pro mě i emočně velká věc.

Myslíte to, že vás role Věry Špinarové vystřelila do výšin?

No, do výšin... Tenhle rok jsem to já, ten příští zase někdo jiný. Řekněme, že je o mně od doby Špinarky víc slyšet. Já i moji kolegové jsme na tom představení udělali spoustu práce a nebylo to vždy jednoduché. Proto je to ocenění pro nás všechny obrovská odměna (Špinarka získala Cenu divadelní kritiky 2021 za nejlepší původní poprvé uvedenou českou hru, pozn. aut.).

Plus dvě ceny jen pro vás – takový divadelní hattrick asi není úplně obvyklý…

Není. Bylo to prostě obrovské! Týden od vyhlášení o mně nikdo nevěděl… Dělám si legraci, naopak o mně věděli všichni. Bylo mi dovoleno chvíli se vznášet na růžovém obláčku. Užívám si to doteď, zároveň ale přemýšlím nad tím, co když na mě začnou být kladeny úplně jiné nároky? Můžu jít u Bezručů ještě výš, nebo jsem tu dosáhla pomyslného vrcholu? Co bude vlastně dál?

Je to vaše životní role?

V tuto chvíli si nedokážu představit nic většího. Jen doufám, že to nezní nějak namyšleně…

To určitě ne. Špinarku jsem viděla před dvěma dny, doteď z toho žiju. Úplně se vnitřně chvěju, že tu s vámi teď sedím. Podepíšete se mi?

No jasně! A moc děkuju!

Zmínila jste nároky okolí. Srovnat se s velkým očekáváním bylo asi potřeba už na začátku – přece jen hrajete postavu místní hudební legendy!

To jsme si říkali i s režisérem Tomášem Dianiškou. Chvíli jsme byli nadšení, že to děláme, chvíli jsme se obávali, jestli nás Ostrava nesežere za to, jak bude představení vypadat. Je to přece jen dokumentární fikce. Mysleli jsme i na rodinu paní Špinarové, jak to přijme – do jaké míry se můžeme hlouběji zavrtávat do celého životního příběhu. Dokonce jsme i přemýšleli nad tím, jestli to není buď, anebo.

Jak to myslíte?

Buď se nám to povede a bude to pecka, nebo to diváci nepřijmou a bude to naše prohra, že jsme po tématu vůbec sáhli. Pořád nás ale hnalo, že chceme paní Špinarové složit poctu. Hru jsme uvedli poměrně brzy po jejím odchodu (zemřela v roce 2017, pozn. aut.). I to bylo na hraně a my nechtěli přepadnout na špatnou stranu.

Vaše pochybnosti mohla umocňovat i kauza kolem kontroverzní zpěvaččiny sochy. Věřin syn, hudebník Adam Pavlík, ji chtěl dokonce nechat odstranit.

Věděli jsme, jak lidé na její sochu reagovali, a podobnou reakci mohlo vyvolat i naše představení… Ale vracím se zpět k důvěře lidem, s nimiž pracujete. Celé divadlo Tomášovi věřilo, že to napíše tak, aby se to divákům líbilo. A to se povedlo.

Pondělní potlesk vestoje byl pěkně dlouhý. Je to strhující představení, které je důstojnou poctou bez jediného náznaku dehonestace či povrchní senzace. Jak moc jste předtím znala Věřin životní příběh?

Měla jsem povědomí o tom, že je tady vynikající zpěvačka, znala jsem pár jejích písní, ale tím jsem končila. S otevřením scénáře jsem začala číst její život úplně od začátku.

Byla to nakonec výhoda?

Asi ano. Neznala jsem ji ani osobně, proto jsem mohla do role snáz vložit kus sebe – jak si myslím, že by to mohlo vypadat. To pro mě bylo osvobozující. Nechtěli jsme vytvořit věrnou kopii paní Špinarové, nikomu by to nepomohlo a hrozně bychom se u toho trápili. Ale zachování jejího naturelu a drajvu, pár pohybů při koncertech – to jsou drobnůstky, které můžou její osobnost mile připomenout.

Představení je mistrovskou zkratkou Věřina života od puberty až po úmrtí. Jaké životní okamžiky vás nejvíc zasáhly lidsky?

Veškeré scény s bratrem, které se tam odehrávají, protože mám sama mladšího bráchu. Máme spolu krásný vztah, proto se mě velmi dotýkalo, jakým způsobem se Věřin bratr ztratil (zemřel po zranění za nevyjasněných okolností v Praze v roce 1980, pozn. aut.), jak poté fungovala domácnost bez něho… A pak scéna, kdy v roce 1989 cinkáme klíči a Věra je tázána, proč na Václavském náměstí taky nezpívá? Myslím, že tohle byl velmi silný moment i pro ni – vynikající zpěvačku, která chce zpívat i po revoluci, ale nedostane prostor.

A její vztah k matce?

Ty vztahy s maminkami… Moje taky nechtěla, abych šla dělat divadlo.

Aha! Četla jsem, že vaše okolí pořád říkalo, že z vás jednou bude zpěvačka nebo herečka. Takže vaše maminka si to nemyslela?

Tím okolím jsem myslela Fryšták, směrovací číslo 76 316 – zdravím! Když se mě lidé ptali, proč někde nehraju nebo nezpívám, říkala jsem jim: „Mamka chce, aby ze mě byla učitelka. Nejprve se musím něco naučit, pak si můžu dělat, co mě bude bavit.“ Proto jsem vystudovala nejdřív Střední pedagogickou školu (až po ní získala herecké vzdělání, pozn. aut.). Ale dlouho jsem zpívala ve folklórních souborech, hrála v cimbálovce, recitovala v různých soutěžích… Proto si o mně moje okolí myslelo, že ze mě jednou bude komediantka.

A měla vaše maminka pravdu? Jste ráda za své pedagogické vzdělání, nebo to byl omyl?

Určitě nebyl. Dnes už vím, že bylo jen dobře, když nade mnou máma držela pevnou ruku a dala mi řád, který jsem jako ne úplně poslušné dítko potřebovala. Že jsem se naučila profesi, kterou bych mohla dělat i teď (po maturitě chvíli učila v mateřské škole, pozn. aut.). Ale když já raději divadlo! No, byla jsem trochu tvrdohlavý fracek, a tím se možná dostáváme ke společnému rysu s paní Špinarovou.

Máte společného víc?

Možná ano? Když já se bojím říkat to nahlas…

Tak to mám říct já? Třeba zdravá drzost, paličatost, pracovitost, odvaha a vůle jít si za svým?

Zpěv a housle… Paní Špinarová se chvíli učila na housle, já jsem u nich vydržela od svých šesti doteď. A pak konfekční velikost, ale to u ní až v pozdějším věku. Prohlíželi jsme si spoustu jejích fotek a byla opravdu nádherná žena.

Váš hlas je pro mnohé diváky obrovským překvapením. Jak jste o něj předem pečovala? Snažila jste se ho přizpůsobit Věřině hlasu?

Během pandemie jsem se rozhodla, že se vrátím ke zpěvu, který mi zároveň mohl pomoct lépe zacházet s hlasem na jevišti. Techniku mě začala učit paní Nina Krjučková – jak správně zapojit bránici, jak správně dýchat a šetřit hlasivky… Když jsem pak roli dostala, začala jsem se s Ninou učit další věci. Mám charakterově odlišný hlas od paní Špinarové, takže jsem do něj potřebovala dostat místy trochu chrapláku. Ale zase jsem nemohla hlasivky trápit, nebo si je dokonce urvat. Byla to velká dřina, ale jakmile jsem si to v hlase zafixovala, už mi to naskakuje přirozeně. Co se týče některých tónů, které mají podobný tembr – za to už může mamka, taťka a příroda.

Když jste poprvé uviděla Věřiny rozsahy u slavné písně Jednoho dne se vrátíš od skladatele Ennia Morriconeho, prý jste plakala…

V určitých intervalech jsem byla šťastná i nešťastná. Někdy jsem si v noci pobrečela do polštáře, ale ráno jsem se vzbudila, nadechla se, řekla si „To zvládnu!“ a šla na zkoušku. Pořád je na čem pracovat a co zlepšovat. Tahle píseň byla opravdu těžká a netajím se tím, že ji mám sníženou. S režisérem jsme také řešili, jak moc riskujeme, když ji zazpívám na jevišti a po půl hodině ji diváci uslyší z reproduktorů v podání paní Špinarové. Ale oni nejdou na Věru Špinarovou, ale na herečku, která je její představitelkou a třeba jim připomene krásné zážitky z jejích koncertů. A celkem často mi lidé říkají nebo píšou s díkem: „Vy jste mě v tom představení vrátila o dvacet let zpět.“

Dá se říct, co vám Špinarka dala a vzala?

Vzala mi moje trumfy, protože už všichni vědí, že umím zpívat. A dala mi jistotu – na jevišti si pevně stojím za tím, co divákům dávám. A je v tom i hravost a uvolnění. Říkáme, že to představení je jako rychlík, do kterého během prvních dvou minut naskočíte a vystoupíte až na konci. Má tak velký tah, že vás v průběhu vůbec nepustí. A já si to snažím užívat, i když se zpotím už během prvních deseti minut.

Zmínila jste konfekční velikost. Narážejí podle vás plnoštíhlé herečky na předsudky, že být „plus size“ je do jisté míry hendikep?

Myslím si, že pro spoustu plus size hereček je to stále bolestivé téma. Znám i případy, kdy herečce řekl přímo její nadřízený: „Udělej se sebou něco a pak ti možná dáme roli.“ Je mi nesmírně líto, že se tohle děje. Ale spousta hereček se s tím nakonec dokázala vyrovnat. Nebudu lhát, nějakou dobu jsem se se svou váhou také potýkala. Důležité je být smířená sama se sebou a pak s tím smířit své okolí: „Buď mě vezmete takovou, jaká jsem. Anebo vůbec nemusím mít zájem, protože jinde se mnou pracovat chtějí.“ Taky jsem zažívala dny, kdy jsem si říkala, jak asi musím vypadat na jevišti vedle své krásné štíhlé kolegyně?! Ale pak jsem si uvědomila, že krásná musím být především sama pro sebe a na tom musím stavět. Mít se ráda i s kily navíc, rozcuchaná, v teplácích a vytahaném tričku. Protože důležitá je vnitřní krása – když z vás jde na jevišti lidskost, diváci vás přijmou a chtějí vás tam mít. Dneska se už s otázkou své váhy nepotýkám vnitřně ani ve svém okolí. A ani nechci.

Do Ostravy jste přišla z Valašska v roce 2015. Prý jste si sbalila jeden batoh, našla dost šílené bydlení a začala hrát u Bezručů. Docela krušné začátky.

To byly. Ale řekla jsem si, proč ne? Měla jsem jen psa, kterého jsem díkybohu mohla nechat u mamky. Takže jsem si opravdu mohla sbalit jen batoh a jít za tím, co chci dělat. Předtím jsem hostovala ve zlínském divadle a v Brně, ale vždy to byly role na chviličku. K tomu jsem pracovala v Bille za kasou nebo v dětském koutku v nákupním centru. Věděla jsem, že jestli začnu dělat divadlo naplno, bude to proto, že ho miluju. Takže jsem počítala i s tím, že to z počátku nebude žádná sranda, co se týče třeba peněz. Ale rozhodla jsem se za tím jít a bojovat. A musím říct, že je nespočet lidí, kteří mi dali zelenou a pomohli mi – v tom jsem měla divadelní štěstíčko.

Když se ještě vrátím k vaší mamince – kdy přijala, že jste herečkou?

U nás doma to byl daleko menší boj než u paní Špinarové se zpíváním. Na začátku byla mamčino: „Markéto, chceš se postavit na vlastní nohy? Když budeš ale dvakrát za měsíc hostovat v nějakém divadle, neuživíš se. Musíš to dělat pořádně, ale cestu si k tomu musíš najít sama.“ Samozřejmě mi na dálku pomáhala, telefonátů do mého punkového podnájmu bylo nespočet. A když jsem za ní přišla a oznámila jí, že mě Bezruči přijímají do plného angažmá, myslím, že tehdy si oddechla a začala věřit, že jsem na správné a úspěšné cestě.

Letos už je to sedmá sezona.

Jéžiš, to je doba! Hlavně se mě neptejte, jestli chci u Bezručů zůstat, nebo mě to táhne jinam… Po každém rozhovoru s takovou otázkou musím jít za naším uměleckým šéfem a ujistit ho, že opravdu neodcházím. Jsem v tuhle chvíli vážně spokojená a naplněná tím, co dělám, a ještě chvíli bych to takhle dělat chtěla. Byť mě samotnou překvapuje, že jsem už sedmý rok na jednom místě. Je to tam pro mě prostě stále velmi voňavé.

Do svých třiadvaceti jste žila na Valašsku a folklór máte v krvi.

Miluju ho! Kdykoli vidím cimbál, kroj, valašské tance a halekačky, jsem jak urvaná, nezastavím se. K tomu samozřejmě patří štamprlička dobré slivovice… Ve sklípku umím prozpívat celý týden. Je to pro mě velký odpočinek a zároveň krásné chvění.

To bych s vámi chtěla zažít! Počkejte, říkáte slivovičku? Já myslela, že jste pivařka…

To jsem! Bohužel jsem si ale sama uhnala bezlepkovou dietu, protože jsem zapomněla na své tělo a nedbala na životosprávu… Ale dělají se i bezlepková piva. A můj kolega Dušan Urban (ve Špinarce hraje Věřina prvního manžela Ivo Pavlíka, pozn. aut.), „Ahoj Dušky!“, je mimo jiné sládek a umí uvařit i pivo bez lepku. Zrovna včera ho začal vařit na naši společnou narozeninovou oslavu, oba máme letos jubileum.

Zmínila jste dalšího divadelního kolegu. Vidíte, já se ještě vůbec nezeptala na vaše muže!

A to je dobře.

MARKÉTA MATULOVÁ (29)

MARKÉTA MATULOVÁ (29)

  • Divadelní herečka. V ostravském Divadle Petra Bezruče hraje od roku 2015. 
  • V březnu získala dvě Ceny divadelní kritiky (talent roku a nejlepší ženský herecký výkon) za roli Věry Špinarové. Ocenění získalo i samotné představení Špinarka. 
  • Absolventka Vyšší odborné školy herecké ve Zlíně. 
  • Pochází z Fryštáku, žije v Ostravě. Je svobodná.
  • Miluje folklór, hraje na housle, klavír, kytaru a flétnu.