Jak vás napadlo natočit podcasty Sádlo? A proč „sádlo“?

Dřív než podcast byl nápad udělat komorní divadelní představení Sádlo, ve kterém bych reflektovala svoje osobní zkušenosti se životem v těle s nadváhou, tedy v těle, které je vzdálené platnému ideálu krásy. Měla jsem potřebu nahlas vyjádřit, kolik neúcty, nevyžádaných názorů a urážek taková žena zažívá. Nejde o to, že bych obhajovala kila navíc, to rozhodně ne. Že je obezita nezdravá, na tom se stoprocentně shodneme. Ale domnívám se, že každý člověk si nese nějaké těžké téma k řešení, něco, s čím bojuje, co se mu třeba nedaří tak, jak by si přál. Pokud někdo má jako problém alkohol, cigarety, nějakou další závislost, není to na něm často na první pohled vidět. Tlustí lidé si svoje nevyřešené téma nesou napsané „na těle“. A myslím si, že každý člověk, bez ohledu na to, s čím se potýká, si zaslouží respekt a slušné zacházení. Ne oslavování, ale prostě základní úctu. To je pro mě hlavní téma představení a při jeho tvorbě jsem se rozhodla že nechci vycházet jen ze svých zkušeností, ale že mě zajímá, co zažily stran zraňujících komentářů z okolí jiné ženy. Proto jsem na FB zveřejnila výzvu, že hledám respondentky ochotné přinést svoje svědectví. Ozvaly se desítky žen. Byla jsem odezvou zaskočená, říkala jsem si, že je to opravdu velké téma. A natočila jsem tak silné rozhovory, že jsem došla k názoru, že je škoda využít jen drobné zlomky do představení. Tak vznikly podcasty pro Český rozhlas.

Jaké jsou ohlasy?

Obrovské. Mám pocit, že jsem odšpuntovala nějakou nádobu s přetlakem. Dostávám záplavy mailů od žen i od mužů, kteří mají na základě poslechu potřebu podělit se o to, čím si sami prošli. Mluví hodně o tom, že už jen vědomí, že to zažilo hodně dalších lidí, jim pomáhá se s těmi těžkými zážitky vyrovnat. Cítí, že v tom nejsou sami.

Ano, myslím si, že to tak je. Mám pocit, že pokud svoje tělo schovávám do volného oblečení a tak nějak se „stydím“ za to, kdo jsem, tak se to ještě toleruje. Ale ve chvíli, kdyby snad žena s nadváhou chtěla mít oblečení, ve kterém je vidět, které by ji snad dokonce odhalovalo, tak to je nepřijatelné. „Jak si tohle vůbec může dovolit vzít na sebe?“ Je tu velmi silný normativní tlak nevyčnívat, nelišit se. A přijde mi zajímavé, že několik žen zmínilo, že když žily v zahraničí, pozorovaly, že je tam tolerance k pestrosti lidí vyšší, a byly překvapené, že jinde to funguje odlišně.Myslíte, že se nadváha v naší společnosti neodpouští?

Obezita je velké téma, ale i na nadváhu se pohlíží jako na důsledek slabé vůle a lenosti. Přitom ne vždy je to tak snadné.

Nejsem lékař ani terapeut. Můžu vycházet jen ze své zkušenosti a výpovědí té docela dlouhé řady žen, se kterými teď komunikuji. A pozoruji, že nadváha je vždy synergie mnoha faktorů – sociálních, psychických i fyzických. Ale ono je vždy jednodušší udělat si rychlý názor nebo odsoudit a říct „nežer“.

Přibližně 40 % dětí s vyšší hmotností je kvůli ní „škádleno“ vrstevníky nebo členy rodiny. Hmotnostní stigmatizace v rodině může vést k nárazovému stravování, přibývání na váze a k drastickým opatřením vedoucím k regulaci váhy. Negativní komentáře zraňují a vedou k nerealistickému vnímání vlastního těla.

Proč je pro ženy tak důležité číslo na váze? Neumíme mít rády samy sebe?

Jsem přesvědčená, že nejde jen o nepřijetí vlastního těla. Myslím, že je to širší téma. V mnoha ohledech jsme podrobeny hodnocení a „známkování“. Ať jde o vzhled, o zpěv nebo mnoho dalších aspektů našeho života. Začíná to známkami ve škole a pokračuje to dál. Vidíme kolem sebe fotky modelek vylepšené photoshopem, herečky ve filmech vylepšené plastikami, selfie na sociálních sítích vylepšené filtry. A jak si pak v tom všem máte stoupnout před zrcadlo, podívat se na svoje tělo a říct si – jo, jsem v pořádku? To už vůbec nesouvisí s nadváhou. Tady má problém opravdu skoro každá žena. Každá něco řešíme, moc vysoká, moc hubená, velká prsa, moc malá prsa, pihy, velký nos… A přitom svět je pestrý a v tom je jeho krása. Ale současná doba moc neusnadňuje vidět krásu v pestrosti.

Právě rozjíždíte novou kampaň Moje tělo je moje. Co by mělo být na jejím konci?

Kampaň startuje na Hithitu. Věříme, že dáme dohromady prostředky, abychom mohli vytvořit webovou platformu pro sdílení zkušeností i odborných rad. Naším cílem je pokračování v podcastu, besedách ve školách, rádi bychom dětem ukázali úctu k pestrosti. Chceme přispět k tomu, abychom žili ve společnosti respektující všechna těla. A kampaň bude cílit jak na ženy, tak na muže. Ve videu, které dáváme pro iniciativu Moje tělo je moje, dohromady, promluví přes 20 lidí, kteří veřejně řeknou: „Ano, i já jsem body shaming zažil/a.“ Já taky. A to mi přijde silné. Protože teprve až o tom budeme mluvit, můžou se začít věci měnit a uzdravovat.


Poznámka redakce: Rozhovor vznikal v únoru 2021, Ridina Ahmedová ve své práci pokračuje, peníze na projekt se jí podařilo vybrat, další informace najdete na: https://mojetelojemoje.cz/