Téměř celé letošní léto jste strávila hraním pod širým nebem. Jak jste si to užila?

Náramně, po té dlouhé koronavirové pauze jsem se na divadlo strašně moc těšila. Jako snad každému herci mi chyběl živý kontakt s diváky, takže když se před létem konečně uvolnila opatření, byla jsem fakt šťastná. Ještě do prázdnin jsem odehrála pár představení ve svém domovském Národním divadle a pak se přesunula na Kampu, kde jsme uváděli Medu a Wericha. Hráli jsme v blocích, takže jsem v pohodě stihla i dovolenou na svých oblíbených Kanárských ostrovech.

Hraní venku má své kouzlo – herce i diváky často překvapí počasí, různé zvuky a nečekané situace. Máte to ráda?

Mám, je to živější než na kamenné scéně. A veselejší, což je dané typem letních inscenací – většinou v sobě mají nadsázku a hravost. Lidi vyloženě čekají, že dojde k něčemu neplánovanému. Mně osobně už se na otevřené scéně přihodila spousta věcí – od přeřeknutí až po pád do bazénku s vodou, ve kterém jsem utopila mikroport. Reakce vždycky byly nadšené. Letos speciálně, protože po tom všem, co máme za sebou, se změnilo naše vnímání. Najednou jsme víc spolu, víc cítíme jeden druhého. Jako by se ztratila bariéra mezi hledištěm a jevištěm.

Loni jste se na pražské Kampě poprvé představila jako mecenáška umění Meda Mládková, letos k ní přibyla Zdena Werichová. Jak manželku legendy českého divadla a filmu vnímáte?

Mám ji ráda, byla to odvážná a silná žena, která dostala od osudu pěkně naloženo. V dětství se sama starala o několik sourozenců a tím se v ní vzbudil opatrovník a kontrolor. Myslím, že Jan Werich velmi dobře vycítil, do koho se zamilovává. Že se jedná o ženu, která mu pomůže se životem a bude se o něj starat.

A taky mu tolerovat jeho početné nevěry. Rozumíte takovému přístupu?

Kdysi mi manželka jednoho nejmenovaného a podobně divokého kolegy důvěrně řekla, že žena musí mít velkou sukni, aby pod ní skryla všechny manželovy hříchy… Tenkrát jsem z toho byla vykulená, nedokázala jsem si to představit, což je dané tím, že patřím k jiné generaci. Dnešní ženy znají svou hodnotu a dokážou se o sebe postarat samy, ale v dřívějších dobách muže potřebovaly. Byla to otázka přežití a svým způsobem i prestiže. Nezadaná žena byla divná. O důvodech Zdenčiny obrovské tolerance můžeme jenom spekulovat. Z toho, co jsem si o ní nastudovala, je jisté, že Wericha velmi milovala. A je klidně možné, že zbytek byl výsledkem určitého pragmatického uvažování, kdo ví.

Dneska už se na svobodnou ženu sice nehledí skrz prsty, ale i tak se v určitých chvílích může cítit nekomfortně, protože mít muže se jaksi očekává. Vám se pomalu, ale jistě blíží čtyřicítka. Jak to vnímáte?

Jako velké téma, které ještě není doformulované… Je mi sedmatřicet, takže otázky na partnera a rodinu slýchám často. Vnímám určitý tlak, že bych se měla usadit, že se to ode mě očekává, ale už to na rozdíl od dřívějška neprožívám. Nikdo nemá patent na život a nemůže vám podsouvat, co je správné a co ne. Já se momentálně cítím celistvá i bez snubního prstýnku, ale neznamená to, že stav single podporuju. Myslím si, že je fajn žít ve vztahu, tedy v dobrém vztahu. A ten není postavený na kompromisech – ty vyloženě nesnáším, ale na dialogu a domluvě. Jde o to se navzájem respektovat a přestat se tlačit do vzorců, které už dávno neplatí.

Jak v tom případě řešíte urputné a egoistické režiséry?

To je něco jiného. Co se týká profese, tak o sobě můžu prohlásit, že jsem poslušná herečka. Velmi mě zajímá autorita režiséra, tedy člověka, který na sebe vzal odpovědnost tvůrce a hledá výslednou podobu představení. Baví mě dívat se na svět jeho očima, poslouchat jeho názory a snažit se v tom najít kus sebe… V tomhle směru jsem tvárná. Ovšem pokud narazím na debila, který si jen něco dokazuje, tak můj zájem rychle opadne, začnu být vzpurná a v tom nejhorším případě odcházím. Práci s takovým typem člověka nepovažuju za tvůrčí proces, ale za ztrátu času. Musím ale říct, že k takovým situacím už skoro nedochází. Časy se změnily a uzurpátorům a totálním egoistům jejich styl chování přestává fungovat. Oni by samozřejmě moc chtěli, ale už to nejde. Lidi jsou víc vědomí, znají své hranice a nenechají sebou manipulovat. Přijde mi to skvělé a inspirující. Dnešní mladí mi přijdou mnohem odvážnější, než jsme byli my. My jsme neměli koule na to veřejně mluvit o věcech, které se nám nelíbí. Nechali jsme se zastrašit. Oni jsou úplně jiní – nehledají boční cestičky, nesnaží se věci obcházet a hledat jednoduchá řešení, ale komunikují přímo. Nebojí se. To mě fascinuje a hluboce se mě to dotýká. Uvědomila jsem si, kolikrát za život jsem někomu či něčemu ustoupila, a to z jediného důvodu – ze strachu.

Jak se strachem a dalšími nepříjemnými emocemi jako třeba hněv či zklamání bojujete dneska, když jste starší a zkušenější?

Snažím se k nim chovat jako k těm příjemným – přijímám je, zpracuju, neobviňuju se. Hněv je občas zdravej, se strachem je práce nejtěžší. Je to úkol na léta, nechat si ten „zdravý“ strach, který nás spíš chrání, a umět zpracovat a zbavit se toho toxického, paralyzujícího. Vždyť se pořád něčeho bojíme – že se ztrapníme, že nebudeme přijati, že budeme mít děti, že je mít nebudeme. Bojíme se rozhodnout… Mě jedna kamarádka naučila důležitou větu: jak bych se rozhodla, kdybych se vůbec nebála. Když dojde na lámání chleba, použiju ji a funguje to.

Takže jste se naučila mít se ráda taková, jaká v tu danou chvíli jste?

To nevím, nejsem dalajlama, ale můžu říct, že na tom pracuju. Že to řeším. Mám kupu špatných vlastností, slabostí a strachů.

A vedle toho jsem schopná prožívat lásku a radost. Někdy si připadám jako na horské dráze emocí… Jisté je ale jedno – nejsem dokonalá a nikdy nebudu. Hra na dokonalost, na to, že všechno v našem životě je zalité sluncem, mi vadí. I když se moc snažíte, před svými pocity neutečete. K životu patří světlo i tma.

Víte, o čem mluvíte – během pár let vám odešla maminka, sestra a tatínek. Dá se s tak tvrdou realitou vyrovnat?

Ty rány v sobě pořád cítím, ale dokážu s nimi žít. Je to věc rozhodnutí. Maminka zemřela v mých sedmnácti jako první z rodiny, na rakovinu. Sestra měla autonehodu, když jsem byla v prváku na vysoké. A tatínek odešel v mých sedmadvaceti na infarkt. Léta jsem strávila pláčem a cítila se jako oběť nespravedlnosti, ale pak jsem se jednoho dne sebrala a řekla dost. To, co se stalo, jsem přijala, a vzala svůj život do svých rukou. Ano, bolelo to a pořád bolí, ale to neznamená, že je konec, že už nic nebude. Jedu dál a dívám se dopředu. Jsem bohatší o zážitky, s nimiž se většina lidí setká až v pozdějším věku, ale skrze ty zážitky je ve mně taky víra v život. Navíc věřím, že energie těch lidí nezmizela. Že jsou tu se mnou, protože na ně myslím. Občas cítím v zádech celou armádu…

Dnešní společnost ale myšlenky na konec života vytěsňuje. Když někomu někdo odejde, nikdo vlastně neví, jak se chovat.

Podle mě je nejhorší lítost. Mám v sobě takovou podivnou hrdost a nesnáším, když mě někdo lituje. Když přijdu ke kamarádce, které se můžu vyplakat v náručí a ona ten smutek se mnou sdílí a neodsuzuje mě za něj, to je nádhera. Ale takové ty soucitné pohledy? Ty nemají smysl ani hodnotu. Málokdo umí s druhým opravdu prožít jeho žal, ale na druhou stranu si myslím, že se v přístupu ke smrti lepšíme. Jsme otevřenější a přístupnější než dřív. A týká se to i věkové diskriminace. Mám kolem sebe hned několik žen v důchodovém věku, které vypadají naprosto úžasně. Přímo září. Už pochopily, že s věkem získaly sílu. A vnímá to i jejich okolí. Samozřejmě kult mladosti ještě pořád vládne světu, ale pomalu spějeme k tomu, že je to liché a povrchní. Bohatství člověka je ve zkušenostech.

Takže vás přibývající léta neděsí?

Vůbec ne, ale samozřejmě si uvědomuju, že je všechno těžší. Třeba najednou musím míň jíst a víc cvičit, abych se vešla do kostýmu. Mění se mi obličej, objevují se vrásky… Ale to je prostě život. A spousta lidí ho začíná vnímat takový, jaký doopravdy je. Ztrácí trpělivost si na něco hrát a maskovat svoje takzvané nedostatky. Pro příklad nemusíme chodit daleko – zpěvačka Ewa Farna zpívá o striích, princ Harry mluví o depresích, hollywoodská diva Andie MacDowell sebevědomě ukazuje šediny a mluví o tom, že jsou sexy.

Myslíte, že se to týká i mužů? Že se mění i jejich pohled a přístup?

Miluju jednoho svého kamaráda, kterému je pětačtyřicet a má čtyři děti. Ten říká, že se mu líbí mladé a hezké holky, že se za nimi vždycky rád ohlédne, ale pak si vzpomene na svou ženu, na její tělo a všechny jizvy. Na to, že co jizva, to jedno dítě, které mu porodila. Prý nemůže být nic krásnějšího… Když tohle poslouchám, dojímá mě to. A věřím, že není jediný, kdo si tohle myslí.

Důležitou součástí vašeho života je víra. Kdy jste začala věřit v Boha?

V šestnácti letech po jednom velmi intenzivním zážitku, který nemá cenu popisovat. V tu chvíli jsem cítila, že je tady něco, co nás přesahuje. Od té doby jsem na cestě objevování. Jsem praktikující katolička, chodím do kostela a dodržuji různé rituály a svátky. Jednu dobu jsem dokonce uvažovala o tom, že bych šla do kláštera. Svěřila jsem se své kamarádce karmelitánce a ta se na mě udiveně podívala a vykřikla: „Ty? Nikdy!“ Nakonec jsem s ní musela souhlasit – pro klášterní život se nehodím. Opravdu nejsem žádná světice, ale to se nevylučuje s tím, že věřím. Moc se mi líbí jeden z výroků kněze Tomáše Halíka, který říká, že to nejcennější, co nám Bůh dal, je svoboda. Toho se držím. Za ta léta jsem v rámci církve přehodnotila řadu představ a názorů. I v tomhle směru se neustále měním a vyvíjím.

Co se ale týká divadelního angažmá, tam jste stálice. Co vás v pražském Národním divadle drží už třináct let?

Ono už je to vlastně osmnáct, protože jsem tam začala hostovat v prváku na DAMU. Asi si budu muset nechat vytetovat inventární číslo… Ale vážně, mám ráda tu budovu, velké jeviště, kde můžu upustit energii, i kolegy. Máme mezi sebou upřímné a dobré vztahy, což není fráze, ale realita. V Národním je mi prostě dobře. A moc se těším na novou sezonu. Na Maryšu a Kytici, jejichž reprízy jsou v historické budově vyprodané, z čehož máme všichni obrovskou radost.

Před pár dny na obrazovce České televize odstartoval nový televizní seriál Osada, ve kterém hrajete Ivanu Srovnalovou. Jaká je vašima očima?

Normální holka z Prahy, která se rozhodla zažít chataření a tím pomoci svému milovanému muži, ajťákovi Davidovi (hraje ho Martin Myšička), k většímu kontaktu s přírodou i se sebou. Detaily prozrazovat nebudu, ale asi úplně nedomyslela, co všechno se může stát. Naprosto jí rozumím, měla plán a těšila se. Já taky často plánuji a pak se divím… Musím říct, že to bylo moc fajn natáčení. S režisérem Radkem Bajgarem jsem už na několika projektech pracovala a považuju ho za chytrého, zábavného a kultivovaného chlapíka. Skvělý byl i štáb a samozřejmě herecké obsazení. Připadala jsem si jako na krásném letním táboře. Když jsme skončili, měla jsem chuť všechny požádat o adresu…

PAVLA BERETOVÁ

  • Rodačka z Ostravy vystudovala pražskou DAMU. Od roku 2008 je členkou Činohry pražského Národního divadla. V roce 2009 získala Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku.
  • Známe ji z filmů Teorie tygra, Jako nikdy, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka. A ze seriálů Osada, Místo zločinu Ostrava, Vzteklina, Dabing Street, Soukromé pasti.
  • Ve snímku slovinského režiséra Olma Omerzu Atlas ptáků má jednu z hlavních ženských rolí.
  • Je svobodná a žije v Praze.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 37), který je nyní na stáncích: