Když maminka odešla, bylo to velmi smutné. Rodiče Zuzany měli moc hezký vztah a klasicky rozdělené role. Otec vydělával větší peníze v autolakovně, maminka pracovala v místní školce jako hospodářka a doma měla druhou šichtu. Tatínek zvládal úpravy na domě, ale zahrádkaření ho nebavilo, a co se týče chodu domácnosti, nikdy si ani nenamazal chleba. Pračku viděl jen z rychlíku, nádobí se asi mylo samo, teplé obědy a večeře byly samozřejmostí. S odchodem maminky najednou zjistil, že je pro samostatný život nepoužitelný.

Osamělý mrzout

Zuzka za ním chodila dvakrát týdně, trochu poklidila, pomohla na zahrádce, bylo to únosné. Jídlo mu nechávala vozit z nedalekého učňáku pro kuchaře a číšníky, tahle služba byla k nezaplacení. Ale otec se začal zhoršovat psychicky. Sem tam někoho z doručovatelů jídla nařknul z toho, že mu ukradl peníze, často nebyl s kvalitou stravy spokojený, svoji zlost si pak vyléval na Zuzce, když dorazila na návštěvu.

I pro ni samotnou je péče o dům a zahradu složitější, není nejmladší, žádného chlapa k ruce nemá. Její dcera má dvě malé děti, na které zůstala sama, obě se mají co otáčet. Zuzka by si ráda vnoučata užívala, ale už tak nabitý program jí umožní je vidět a pohlídat maximálně jednou do týdne.

Nikoho si domů nepustí

„Navrhla jsem tátovi, že mu seženu ošetřovatelku a paní na úklid v jednom. Kamarádka z našeho města má šikovnou a milou paní, která třikrát týdně zaskočí k jejím rodičům, uklidí, uvaří na příští den, změří tlak a se staříky poklábosí. Není drahá a funguje to. Když pak přijde na návštěvu ona, nelítá po bytě s hadrem, ale užívá si své rodiče. Jenže o tom nechce můj táta ani slyšet…,“ říká Zuzka.

„Bojí se, že ho cizí lidé okradou, marně mu vysvětluji, že je paní na výpomoc prověřená. Po sáhodlouhém uvažování jsem mu nakonec nabídla možnost přestěhovat se ke mně, i když ve výsledku to nic neřeší. Mám malý byt a jsem celý den v práci. Tohle taky neprošlo, cítil by se prý v paneláku stísněně.“

Co dál?

Jako další možnost se nabízí přesun do některého ze zařízení pro seniory. „Tohle jsem nikdy nechtěla, ale táta je zkrátka paličák a domů k sobě nikoho kromě rodiny nepustí. Jen se děsím toho, jak všechno dopadne, už teď, když dorazím po práci, skoro se mnou nepromluví, sedí v křesle bez života a zírá skrze mě. Je to velmi smutný pohled.“

Zuzka se snaží tatínkovi vysvětlit, že v domově pro seniory potká nové přátele a možná v sobě zase najde energii k životu. A ona za ním bude chodit stejně často jako domů, jen jí odpadnou starosti a při návštěvě si užijí jeden druhého. Jak si jistě umíte domyslet, ani tohle řešení neprošlo. „Začínám být zoufalá. Jsem v pasti a nevím, jak celou situaci vyřešit.“

Pohled odborníka: mediátorka Ing. Kateřina Bělková

Pohled odborníka: mediátorka Ing. Kateřina Bělková

Paní Zuzana se ocitla v situaci, kterou řeší spousta rodin. V tuto chvíli je pro ni zásadní, aby o tatínka nepečovala na úkor sebe samé a svého vlastního zdraví. Věřím, že to není jednoduché, nicméně pokud nebude v pořádku ona sama, tak o tatínka nebude postaráno vůbec.

V první řadě bych jí doporučila zkusit se obrátit s žádostí o pomoc na rodinu, nezmiňuje, zda nemá sourozence, případně další tatínkovi příbuzné. A i v tomto případě je potřeba co nejupřímnější komunikace. Určitě je velice důležité, aby Zuzana dala tatínkovi prostor, vyslechla ho, aby se sám mohl vyjádřit, jak by své dny chtěl trávit on.

Pokud s žádným nápadem tatínek nepřijde, Zuzana by mu měla říct, jak se cítí, co potřebuje, aby jí bylo lépe. Sama vymyslela několik možností, měla by je tatínkovi ještě jednou všechny přednést a zkusit se s ním domluvit na té, která pro něj bude nejpřijatelnější. Přeji Zuzaně hodně sil a brzké zlehčení její náročné životní etapy.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz