Ono totiž není možné stát se profesorkou na univerzitě, kde člověk získal poslední titul. Samotné řízení je zdlouhavé a vyhrát ho v konkurenci i sto dvaceti lidí se rovná zázraku. A mně se to podařilo. Jsem profesorkou psycholingvistiky na Technické Univerzitě v Dortmundu.
Mé dvě děti byly při přesunu do nového města malé, s pomocí manžela jsem i tak pracovala naplno: i přes to, že na kojení bylo nutné dojíždět v polední pauze na kole a nelehké noci pro mě vyústily ve spánkovou poruchu. Pak mi ale se začátkem semestru a návratem vyučujících do práce začalo docházet, že na škole platí jedna zásada: mít děti je dobře, ale jste-li ve vedoucí funkci, musí být neviditelné. Jeden kolega se se mnou jízlivě v 16 hodin loučil slovy: „Užijte si volný večer.“ Další mi vytknul, že nekandiduji do fakultního výboru a přitom jiné kolegyně-matky ano. Do onoho výboru jsem tedy byla zvolena, a když jsem se zorientovala, došlo mi, že ta zmíněná kolegyně děti sice má, dokonce tři, ale všechny jsou už plnoleté. Pak jsem se stala zástupkyní ředitele. Pracovala jsem – jak jinak – naplno. Komentář si neodpustila kolegyně: „Zařiď si přece au-pair. Pak budeš mít více volnosti.“ Což doplnila historkou, jak jedna slečna tak třepala s jejím synem, že zmodral, a jiná zase nechala její tříletou dceru jít samotnou ze školky domů přes frekventovanou silnici.
Já děkuji za všechny rady. Obohatily mne a hlavně celkově změnily můj postoj. Totiž: ženy ve vedoucích pozicích nejsou muži. To není nic nového, ale stále se to vyžaduje a očekává. A ano, mohou být i matky, jejich děti ale nemají a nesmějí být neviditelné! Myšlenka, že rodíme potomky, abychom je pak předaly tajně opatrovnicím, je blbost. Podobně jako tvrzení, že mít děti a být ve vedoucí pozici se vylučuje.
Já jsem se rozhodla: svou rodinu programově zviditelňuji. A už se za to neomlouvám. Po čtvrté hodině nemám čas, jsem s dětmi a NEPRACUJI. Oficiální termíny navrhuji namísto pozdě odpoledne a večer před devátou ranní, což je opakovaně v akademii pokládáno za nehoráznost. Pracuji efektivně, pokud pořádám externí přednášky, tak přes den, chodím na pracovní obědy, ne večeře. Ale hlavně: postupně se zbavuji vnitřního napětí, které pramení z toho, že jsem jako žena ve vedoucí pozici tlačena tajit svou rodinu a děti.
Tam, kde jsem mohla situaci ovlivnit, vidím změny – pro sebe i ostatní. A pracovní výsledky máme s mým týmem mimochodem skvělé. Tuším ale, že boje za tuto a všechny další formy emancipace nejsou ani zdaleka u konce. Ale jak říkám – viditelnost nade vše.
BARBARA MERTINS
BARBARA MERTINS
Profesorka psycholingvistiky, výzkum vede na univerzitě v Dortmundu. Vyrostla v Praze, přes 25 let žije v zahraničí, aktuálně v Německu. Jako první nerodilá mluvčí se stala profesorkou německého jazyka v Německu. Je vdaná, má dvě děti. Ve volném čase běhá, běžkuje, lyžuje, cvičí jógu a čte.
ZDROJ: časopis Vlasta
