Vlastně za to můžu tak trochu já. Známe se pět let, je nám padesát, já mám děti a už i vnoučata. Ona je sama. Bydlela jsem v centru, ona na vesnici kousek od Prahy. Seznámila nás práce. Nejdřív jsme se nesnášely, protože Mirka je trochu introvert, hodně visela na mamince, se kterou bydlela v jednom bytě. Mirka po práci hned jezdila domů a bylo vidět, že když jsem kolegyním vyprávěla, že jsem byla na koncertu nebo co jsem si nového koupila, trochu mi to záviděla. Když přišla s prosbou, jestli bych jí nepomohla koupit novou kabelku, tak jsem souhlasila. „Máš skvělý vkus, Evo,“ chválila mě. Asi za týden jsme si udělaly takové shopping kolečko v módním outletu. Ona se udržela a odcházela opravdu jen s jednou kabelkou, já jsem neodolala a koupila si dvě, jedny boty a dvoje šaty.
Kamarádky
Brzy se z toho stal náš společný koníček. Často jsme po práci jely nakupovat do nějakého obchodního centra, daly si večeři, a protože už Mirce ujel poslední vlak, spala u mne. Dala jsem jí klíče od bytu, občas tam přespala i sama, když jsem byla pryč. Mám už deset let o hodně mladšího přítele, nechci ho omezovat, takže jsme s Mirkou trávily hodně času. Ona má trochu komplex z nehezkých zubů, špatně se seznamuje a už delší dobu je sama. Předloni měla špatný rok, maminka začala chřadnout, zapomínat, nemohla ji nechat samotnou doma, utíkala a neuměla najít cestu domů. Nešlo to jinak než dát maminku na LDN.
Co se děje?
Mirka to těžce nesla, brečela: „Oni ji tam ostříhali jako vězně! A minule mě vůbec nepoznala.“ Chtěla jsem jí zvednout náladu, a tak jsme chodily po obchodech, předháněly se, která najde hezčí věc za lepší cenu. Mirčina maminka však za měsíc v LDN zemřela. Pomohla jsem jí všechno zařídit, plánovala prodat byt, že si sežene něco blíž ke mně. Jenže já jsem v té době dostala od kamarádky tip na koupi domečku, přesně takového, o jakém jsem snila celý život. „Je to kousek, autobusem jsi u mne za hodinu,“ utěšovala jsem kamarádku. Kdo mohl tušit, že nám do života vtrhne covid. Já se přestěhovala, Mirka žije osaměle v původním bytě. Když jsem u ní byla po půl roce na návštěvě, lekla jsem se. Všude jsou hromady oblečení. Mirka loni při prvním lockdownu, když jí chyběly naše nakupovací výlety, objevila na internetu second hand.
Nakupování jí přerostlo přes hlavu
„Mají všechno za stovku,“ chlubila se a začala vytahovat různé kusy oblečení. Některé pěkné, ale na některých je vidět, že jsou z druhé ruky. „Mají také kabelky a boty,“ zářila a já jsem s hrůzou zjistila, že v pokoji, kde bydlela maminka, jsou další věci. Myslím, že už utratila několik desítek tisíc. Uvědomuje si, že to není normální, ale říká, že to je její jediná radost.
Slíbila mi, že to omezí, ale hned druhý den mi posílala fotku čerstvých úlovků, protože na zimní bundy byla další sleva – kus za padesát korun. Jsem ráda, že se Mirka svým způsobem vyrovnala se ztrátou maminky, ale vlastně se o ní dost bojím. Evidentně jde o závislost, která jí přerostla přes hlavu. Dnes a denně přemítám nad tím, jak ji z toho dostat.
Pohled psychologa: Mgr. Kristýna Bělehradová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Pohled psychologa: Mgr. Kristýna Bělehradová, Online psychologická poradna Mojra.cz
Reakce na ztrátu blízké osoby je náročná pro každého. Obzvláště v této době, kdy mnoho lidí nemá sociální kontakty a nemá možnost se vypovídat a vyplavit emoce. Hromadění věcí a utrácení peněz za hezké oblečení v nás alespoň na chvíli vyvolá příjemný pocit, který je po těžké ztrátě náročné v životě najít. Kamarádce můžete pomoci tím, že s ní budete o trápení mluvit, třeba jí pomůžete tím, že zase vymyslíte něco společného, co pro ni bude přínosné a zároveň v ní vyvolá nějaké příjemné pocity. Procházky, sdílení receptů, hovory po Skype, ruční práce… Důležité je být jí oporou a třeba jí i pomoci najít psychologa, který by si s ní o jejím trápení mohl promluvit.
Kontakt: www.mojra.cz
