Zdroj: Youtube

Petra Černocká tehdy rozhovor uvedla slovy: „V časopise Melodie se kdysi objevila jedna z prvních kritik na moje písničky. V závěru článku, kde se psalo o tom, že od začínající zpěvačky by se očekávalo, že bude progresivnější a přijde s něčím zcela novým, stála věta, která mě měla zdrtit: Od Černocké nemůžeme čekat nic jiného, než že bude druhá Simonová. A právě tento názor mě ohromně potěšil, protože nic jiného bych si bývala nepřála. Kritikovo proroctví se bohužel nevyplnilo, protože Yvettě Simonové se dodnes, co do příjemnosti a dlouholeté popularity, žádná nevyrovnala. Povídali jsme si při natáčení pořadu Muzikanti, co děláte. Leccos kamera zachytila, ale hodně jsme si toho řekly, když na kameře nesvítilo červené světýlko.“

Svou pěveckou kariéru jste zahájila poměrně pozdě, byla jste už vdaná a měla malého syna. Předtím jste nezpívala?

Zpívala, ale málo. První veřejné vystoupení jsem absolvovala na svatbě mé sestřenice v kostele v Českém Brodě. Dodnes se tomu divím, že jsem se odvážila, protože s varhaníkem jsem měla jen dvě zkoušky.

Jestlipak si vzpomenete, co jste sestřenici zpívala?

Bylo to od Griega Tys láska má a Schubertovo Ave Marie.

Začínala jste s klasickým repertoárem, kdy jste se rozhodla pro taneční hudbu?

U nás doma se pěstovala většinou klasika. Maminka měla krásný, sytý mezzosoprán a zpívala národní písně i některé operní árie. Oba rodiče byli z muzikantských rodin. Dědeček měl svou kapelu a učil hře na housle. Tatínek měl doma rádio Siemens, ze kterého se dala poslouchat i jiná než klasická muzika, ovšem jenom tajně, protože měl strach, že mu ho rozbiju. To nebylo jako dneska, kdy děti chodí do školy s walkmanem na uších. Později jsem bydlela v Trojické ulici v Praze, kde taky bydlel pan profesor Rözner, k němuž chodila na hodiny zpěvu Soňa Červená. Byla hrozně pilná, chodila denně, někdy i dvakrát, a tak jsem si dodala odvahy a šla se pana profesora zeptat, jestli by se s mým hlasem taky nedalo něco dělat. On řekl, že jo, že stačí dva mezinárodní tóny a bude to dobrý. Začala jsem chodit na výuku, a když mi zbyl čas, zašla jsem do divadla ABC na orchestr Karla Vlacha, který tam natáčel své veřejné nahrávky.

Řekněte mi něco o svém prvním manželovi Františkovi Spurném: byl vynikající manažer právě v oblasti populární hudby.

František byl synem prvního koncertního ředitele v ČSR Bedřicha Spurného, jehož zásluhou se třeba uskutečnil zájezd České filharmonie do Itálie. Byl manažerem Emy Destinnové a dalších koncertních umělců, a právě on k nám přivezl slavnou tanečnici a zpěvačku Josephine Bakerovou. Protože byl později těžce nemocný, tak mu náš syn, tehdy asi šestnáctiletý, začal se vším v agentuře pomáhat.

Slyšela jsem, že u vašeho syna se probudil obchodní talent po tatínkovi…

Jsem ráda, že jde v otcových šlépějích. Agentura Spurný sdílí opět v paláci Lucerna. Přeju mu hodně zdaru v podnikání. Je dobře, že v tomto směru nedědil po mě, protože já jsem obchodnický antitalent. Daňové přiznání jsem chápala tak, že až mi Obvodní úřad pošle složenku na zaplacení, tak jim tu sumu přiznám. Zaplacení penále jsem unikla o vlas.

Říká se, že váš druhý manžel Jaromír Vomáčka byl neobyčejně chytrý a vtipný člověk. Byla s ním legrace i doma?

Samozřejmě, po jeho humoru se mi dost stýská. Navíc mi napsal spoustu krásných a úspěšných písniček. Nepsal ale jen pro mě, třeba Vánoce, Vánoce přicházejí se staly evergreenem. V době, kdy jsem zpívala jeho nejúspěšnější písničky, což bylo po roce 1968, přišel náhle zákaz manželovy skladatelské činnosti. Myslím, že to nesl velmi těžce a začal tak trochu žárlit na mou práci. Měla jsem pocit, že by byl raději, kdybych byla více doma a zpívala jen občas. Můj nedostatek času ho přivedl k tomu, že si začal vařit svůj oblíbený guláš. Byl ze tří druhů masa, hrášku, papriky a další ingrediencí a jeho příprava byl obřad! Guláš (skutečně výborný) se vařil hodinu, ale úklid kuchyně se do tří hodin nevešel. Dokonce z toho vznikl rozhlasový seriál „Guláš se vaří hodinu“. Vzpomínám, jak jsem se jednou vrátila ze zájezdu, Jaromír mi přišel naproti s tím, že máme doma návštěvu. Když jsem otevřela dveře, přivítal mě krásný malý pudlík, který mi byl představen jako Tarzan. Jedním z oblíbených Jaromírových vtípků bylo, že ho brával na Václavské náměstí, kde na něho k údivu všech kolemjdoucích hrdě volal Tarzane.

Byla jste celý život v jednom kole. Které období vám připadá k tomto směru nejhorší?

Možná když jsem zpívala na nedělních čajích s orchestry Zdeňka Bartáka a Karla Vlacha současně. V praxi to vypadalo tak, že jsem přebíhala ze Slovanského domu do Lucerny ve chvíli, kdy kapely hrály sérii orchestrálních skladeb. A pak ty plesy! Přišla jsem v osm hodin večer a odcházela ve dvě hodiny ráno.

Jak to vypadá s vaším časem dnes?

Samozřejmě, že pracovní tempo je daleko volnější. Jezdím na zájezdy s rytmickou skupinou Ivo Moravuse a Karlem Hálou, ale spolupracuji i s dalšími orchestry. Nepřeháním, když řeknu, že nejšťastnější se cítím na jevišti. Jen mi tam samozřejmě chybí Milan Chladil, který byl plný espritu a humoru.

Proč si myslíte, že žádná dvojice nenavázala na tradici duetů, které jste s Milanem zpívali?

Nejspíš se nenašli dva lidé, kteří by se tak lidsky a umělecky doplňovali. Některé Milanovy vlastnosti jsem hrozně potřebovala, nehledě na jeho schopnost všechno zařídit.

Málokterá zpěvačka zůstala tak dlouho věrná jednomu orchestru. Co pro vás znamenala spolupráce s Karlem Vlachem?

Karel Vlach byl člověk, ke kterému jsem měla naprostou důvěru. Byla to jakási moje životní prémie. Říkal, že s muzikou není život snadný, ale krásný. A on mi ho usnadňoval.

Právě jsem dočetla knihu rakouské novinářky, ve které shromáždila mnoho příkladů, kdy ženy ve věku třeba padesáti, ale i osmdesáti let začaly žít zcela nový život. Třeba se rozhodly malovat, podnikat, nebo si vzít mladého manžela. Nemáte nějaký tajný nápad, který chcete realizovat?

To nemám. Malovat neumím, o svém obchodním talentu jsem se už zmínila a snad kromě toho, že mi sluší bílá, žádný vážný důvod ke vdávání zatím nemám.

Jaké barvy ráda nosíte?

Co se týká barevnosti, je to černá, červená a večer zlatá. Nejraději mám anglický styl oblékání, kvalitní materiály a perfektní vypracování. Ráda nosím saka, kalhotové kostýmy, které jsou, pokud vím, opět v módě.

Do pěkného kostýmu to chce mít pěknou postavu. Co děláte pro tu svou?

Každý den dvacet až třicet minut cvičím. Od rána nastupuje racionální výživa, takže hodně zeleniny, ovoce, maso jen omezeně a výhradně bílé. Vařím podle několika osvědčených receptů a s největší pečlivostí pohanku, sójové boby nebo jáhly. S konečným výsledkem moc spokojená nejsem, ale nevzdávám se.

S čím naopak spokojená jste, co vám dělá radost?

Asi jsou to chvíle na jevišti, když cítím kontakt s publikem, které mi zůstalo věrné.

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1993

Související články