Vlasta Fialová se narodila v roce 1928 v Brně rodičům, kteří působili v brněnské opeře, takže od malička se pohybovala v divadelním prostředí. V knize Vlasta Fialová, kterou napsal Josef Karel Grumlík a která vyšla v roce 2010, vzpomíná herečka na svůj profesní i soukromý život. Už jako čtyřletá se objevila na divadelních prknech a zůstala jim věrná. „Když mě neměli rodiče kam strčit, mým útočištěm byla divadelní šatna. Prostě jsem prožila svoje dětství v zákulisí divadla a v koších na kostýmy a v nich jsem i často spala,“ vypráví herečka v knize.

Herečkou už od malička

Její první představení se odehrálo v baletu Oskara Nedbala, v němž ztvárnila dívku s panenkou. Později začala navštěvovat baletní školu Iva Váni Psoty, účinkovala v dětském pěveckém sboru při operních představeních, která dirigoval Rafael Kubelík, a volba povolání byla brzo jasná. Přestože měla u rodičů podporu, přijímací zkoušky na konzervatoř dělala tajně. Bohužel přišla válka a protektorát a zavřely se školy. „Přihlásila jsem se na školu, která jediná byla otevřená, byl to učitelský ústav,“ vzpomíná v knize Josefa Karla Grumlíka. Konzervatoř dokončila až v roce 1947.

Kromě herectví měla Vlasta i sportovní talent, nebylo dne, jak sama vzpomínala, kdy by se „nečvachtala ve vodě“. Začala závodit v plavání a věnovala se i skokům do vody. Přestože byla opravdu dobrá, herectví u ní přece jen zvítězilo.

Smlouvu za ni podepsal otec

Po skončení konzervatoře nastoupila na rok do angažmá v Opavě, pak byla dva roky v Olomouci, kde si zahrála v patnácti hrách. Tam si jí také všiml režisér Vladimír Čech, který nabídl tehdy devatenáctileté Vlastě hlavní roli ve snímku Divá Bára. Psal se rok 1949 a tento filmový debut pro ni znamenal úspěch a slávu nejen doma, ale i v zahraničí. „Smlouvu na film musel podepsat za mne můj otec, protože jsem nebyla plnoletá. Oficiální plnoletost se tehdy mohla získat až v jedenadvaceti letech,“ vzpomínala. Při točení choulostivých scén ji tak musela zastoupit dublérka.

V knize Vlasta Fialová vzpomíná dramaturgyně Eva Hrozková, že to byl první československý film uvedený v Austrálii. Populární byl také v Japonsku a Latinské Americe. Diváky zaujal nejen její herecký výkon, ale také mimořádný půvab, který zdědila po polské babičce. Film navštívilo přes pět milionů diváků a prodal se do spousty zemí.

Brno – láska na celý život

V letech 1950 až 1998 byla členkou brněnské činohry. Divadlo milovala ze všeho nejvíc a dávala mu přednost i před filmovou slávou. Po Divé Báře si zahrála v mnoha dalších skvělých filmech, například Z mého života (1955), Legenda o lásce (1956), Občan Brych (1958) režiséra Otakara Vávry. V 60. letech pak ztvárnila řadu významných rolí v divadle, vyučovala na JAMU. Spolupracovala s rozhlasem a televizí. V roce 1968 natočila strhující vesnické milostné a tragické drama Vojnarka. O dva roky dříve ovšem nejprve vznikla rozhlasová inscenace, která se natáčela v brněnském rozhlasovém studiu.

Jak píše autor knihy Vlasta Fialová, přestože herečka dostala během života mnohokrát nabídky z Prahy, nikdy je nepřijala. „Každá mince má svůj rub a líc. Krásné role v Brně mne po umělecké stránce naprosto uspokojovaly,“ vzpomínala herečka. Mnohokrát taky hovořila o tom, že každý herec má stát na jevišti před publikem. „Kamera nikdy nenahradí atmosféru, která se vytváří přímým stykem s divákem a je rozhodně inspirativnější než klapka nebo červené světýlko nad režijním pultem.“ Za největší odměnu pak považovala divácký potlesk.

Spřízněná duše a nejlepší kamarád

Mezi její nejmilejší herecké kolegy patřila herečka Helena Krtičková, která také hrála v Brně, a Marie Pavlíková, operetní herečka. Z mužů k těm nejmilejším patřil Karel Höger, který ji podle vzpomínek dobrácky nazýval „kozou z Brna“. Srdečné přátelství ji pojilo také s Oldřichem Novým, který byl velký kamarád jejího otce.

Pokud jde o soukromý život, jejím prvním manželem byl herec Jiří Tomek, s nímž měla syna. Manželství ale trvalo krátce. Jejím životním partnerem a spřízněnou duší byl její divadelní kolega Zdeněk Kampf. V knize Vlasta Fialová herečka vzpomíná na svého manžela jako na nejlepšího kamaráda a životního partnera. „Přes třicet let jsme spolu snášeli dobré i zlé. V každém směru jsme si výborně rozuměli.“ Bolest ze ztráty muže nesla těžko, zůstala jen s jejich psem Čertíkem. Zemřela o deset let později v roce 1998, nečekaně uprostřed divadelní práce a krátce po natočení posledních záběrů filmu Stromy umírají vstoje. Premiéry snímku se bohužel už nedožila.

Zdroj: Vlasta Fialová (napsal: Josef Karel Grumlík, vyšlo: Šimon Ryšavý, 2010)