Málokdo v Benecku byl „čistokrevný“ Čech nebo Němec. Zdenka po otci Češka, si vzala za muže Vincka, nadšeného stoupence NSDAP. Jenomže když měl narukovat jejich syn Hanskarl, schovala ho u příbuzného, aby mladík do války nemusel. Přestože on by asi rád a nadšeně bojoval za nacistické ideály. Zdeňčina přítelkyně Anežka si vzala za muže Vinckova bratra Hanze, který s jejím věnem prorazil v textilním průmyslu a po zabrání Sudet převzal zabavenou židovskou továrnu. On se nacistům nepostavil, naopak využil toho, co zrychlená doba nabízela. Ale Anežka už tou dobou milovala českého učitele Tomka, který psal beneckou kroniku a bil se za národní ideály tak urputně, že skončil na gestapu a ve vězení. Kam patří Anežka? Do odsunu? I když její srdce patří tomu nejčeštějšímu Čechovi široko daleko? A co její syn Konrád, který narukoval na západní frontu? Je jeho oběť ve válce cestou zkaženého nacisty, nebo obrovskou ztrátou českoněmecké matky, pro kterou je každá válka zlem?

Jako Tisícročná včela

Vesnický román Rozpůlený dům líčí osudy rodiny a na ně nabalené příběhy sousedů a obyvatel Krkonoš tak filmově, že mě jako první otázka na autorku po vydání knihy napadlo: Už někdo koupil práva na film? Tak prý ne, prý jsou ještě volná! Umím si Rozpůlený dům představit v obrazech Tisícročné včely. Na polích a ve vesnické škole, na obchůzkách místních pošťáků, kteří rázují denně kilometry horami, v záběrech lásky místních mladých na mezích a u čerstvých řek, ale také v zoufalství nešťastných lásek a nečekaných těhotenství. Která v té době a v těch místech znamenala zejména stigma pro těhotnou ženu, ne už tak pro prostopášného otce. Často nepřiznaného. Alice Horáčková píše nesmírně čtivě. Nebojí se sexuálních scén, byť ty jsou zpočátku trochu rozpačité tak, jak její hrdinky hledají, jaké to je, mít ženské tělo a cítit touhu. Přes trapné „závojíčky“ se tak dostáváme k suverénním popisům vztahů bez náznaků, když zazní úlevné a přímé: „Nechtěl byste si se mnou zašpásovat?“

A co dělal za války váš děd?

Rozpůlený dům je výjimečný ještě v jedné věci: je jasné, kolik osobních příběhů své vlastní rodiny musela autorka vyslechnout a kolik archivních záznamů v místních knihovnách musela propátrat. Přesto z knihy netrčí, jsou jen spodním proudem, které všechny peripetie v téměř šesti set stránkové knize činí uvěřitelnými. Až v závěrečném poděkování, kde se řetězí tatáž příjmení jako u hrdinů v knize, čtenáři dojde, jak osobní výpověď o jedné rodině Rozpůlený dům je.

Rodinnou historii, která obsahuje jak „gestapáky“, tak jejich oběti, nemá jen poválečné Německo, vyrovnání se s ní není jen úkolem mnoha německých generací. Ne každý Čech má v rodokmenu jen beránky s holubičí povahou. Utkat se s generačními traumaty kořenícími v činech otců, dědů nebo pradědů chce hodně odvahy – a otevřeně je sepsat do takhle povedeného románu není rozhodně jen osobní terapií, ale činem, který může pomoci k vyrovnání se s minulostí celé společnosti.

Hodnocení 5*

ZDROJ: Vlasta.cz