Příběh o Popelce, jak ho napsal Charles Perrault a posléze přes verzi bratří Grimmů i Božena Němcová, sám o sobě moc emancipační není.

Zdroj: Youtube

Chudá, ušmudlaná, odstrčená a trpěná dívka, která na sobě nechá starší sestry s macechou dříví štípat a ani nemukne, se svojí pílí a skromností dočká pohádkového života na zámku. Stačí, když si počká a trochu se umyje, kouzlo se dostaví. Ať už v podobě tří oříšků nebo kmotřičky víly, která vyčaruje z dýně kočár a z kocoura kníratého kočího. Jenomže filmová verze Václava Vorlíčka a scenáristy Františka Pavlíčka z roku 1973 má do zobrazení Popelky jako zakřiknutého ošklivého káčátka daleko. Popelka je sice skromná a hodná, ale vůči maceše a své nevlastní dceři taktéž vzdorovitá a hned na začátku pohádky si dovolí drze polemizovat, když maceše vmete: „Tatínka nechte na pokoji. Nechal vám celý statek, lesy a mlejn!“

Její genderová nevyhraněnost je podle filmové kritičky Martiny Novákové zjevná už od prvních záběrů filmu. „Tatínek se vždycky smával, že k první muzice pojedu na Juráškovi jako husar, a nebožka maminka mi slibovala šaty se závojem, růžové, červánkové.“ Popelka je inteligentní a po všech stránkách schopná postava. Další filmová kritička Iva Baslarová ji charakterizuje následovně: „Tohle chudé a ne příliš mocné děvče se sebou totiž v žádném případě nenechá orat, což je nesmírně sympatické. Umí jezdit na koni jako indián (samo sebou i bez sedla a rozhodně obkročmo), střílet z kuše jako nejlepší lovec, krom toho i tančit, prát prádlo a spoustu dalších věcí, v nichž ve všech strčí zpovykaného prince hravě do kapsy.“

Jak vyzrát na prince

Trojí setkání s princem je v této pohádce spíše trojí „vyzrání“ nad princem. Při první příležitosti, nerespektujíc výslovný zákaz macechy, uniká a vyjíždí si sama do lesa. Úloha Popelky a její jednání v prostředí domova je typicky ženské, avšak kdykoli statek opustí, bere na sebe vždy jinou roli a v duchu toho mění také své vystupování, jež se neshoduje s tradičně feminním jednáním. Vzpomínáte na to, jak se Šafránková poprvé potká s postpubertálním princem, který dává přednost štvanicím v lese před učením a výběrem nevěsty? V lese ho nejprve trefí sněhovou koulí, pak ukradne jeho koně, kterého se bojí i štolba, a i když mají oba princovi kamarádi strach, že Popelka z koně spadne a zláme si vaz, ona na ně vyzraje a schová se na stromě. „V celém lese, kam jen dohlédneš, je jenom jedna cácorka, pískle,“ směje se překvapeným mužům. Nutno dodat, že tohle setkání s princem Popelka neplánovala, nešlo jí o to se seznámit a uniknout z domácího vězení, jen prostě v tom zmatku na statku dokázala utéct ke svobodě do lesa.

Podruhé se princ a Popelka setkávají na lovu, to už má Šafránková šaty z oříšku, jenomže ne nějaké plesové šaty pro princeznu, ale mužské šaty pro lovce-myslivce. Střílet umí, jezdit na koni taky, trefí i ptáka, který byl pro prince příliš daleko, mimo dostřel. A aby svoje umění stvrdila, sestřelí i šišku z vysokého smrku. „To u nás doma umí každá malá holka,“ vysměje se princi a zmizí. Zase nestojí o vdavky, jen si prostě zpestřila život návratem k tomu, co měla jako malá za svého života s tatínkem ráda. Kritička Baslarová jde ještě dál, když téměř padesát let staré pohádce přisuzuje i jisté queer vyznění, tedy rozvolnění pohlavní dvojakosti ústředního páru: „Popelka najde v jednom z oříšků šaty pro myslivce a princi se zalíbí jako mladý, sličný ostrostřelec, který ho pokoří při lovu. Film je v tomto ohledu otevřený takzvanému queer čtení, kdy se určitá část publika dokáže identifikovat s představou ,stejnopohlavního‘ ústředního páru. Znamená to, že se princ ve skutečnosti zamiloval do chlapce. Ostatně jeho dovádění ve sněhu se stejně starými druhy, bez nichž by neudělal ani krok, musí tuto představu jen potvrzovat. V době, kdy nebylo možné najít příliš identifikačních vzorů pro ,homo‘ romanci, byly Tři oříšky pro Popelku minimálně osvěžující svou otevřeností různým interpretacím.“

Popelka je na koni

Až při třetím setkání s princem vidíme Šafránkovou jako neznámou princeznu v šatech a se závojem, když přichází na ples. A tady stojí za to zmínit se nejenom o pojetí postavy Popelky, ale i o princi v podání Pavla Trávníčka – ani on není výkvětem mužství. Copak by se pravý muž nechal čapnout Droběnou a smýkat v kole? Popelka ho vlastně z nedobrovolného plesání zachrání, když se zjeví v pravý čas. „Popelka neupadá do stereotypního pasivního jednání a zůstává stále dominantní figurou. Princ je okouzlen neznámou dívkou a téměř okamžitě jí sděluje, že si ji vezme. Ani zde však Popelka ne ubírá ze svého žertování a popichování prince: ,Zapomněl jste se zeptat princezny, jestli by vás chtěla.‘ Princ reaguje: ,Vy byste mi dala košem?‘ Načež Popelka odpovídá: ,To by byla ale troufalost, co?‘ Dokonalým příkladem Popelčiny autonomie se pak stává situace, kdy princi klade podmínky, za nichž je ochotna se za něj vdát,“ popisuje Nováková. Takhle se nechová zakřiknutá dívka, ale zralá osobnost, která ví, co chce.

Na postavu Libuše Šafránkové se můžeme podívat i pohledem hlubinné psychologie. Nováková tvrdí, že z tohoto pohledu u Popelky dokonce nacházíme prvky sexuální dominace! „Vlastní totiž koně – zvíře stereotypně mužské, zároveň však velmi silný erotický symbol. Jak vysvětluje Marie-Louise von Franz v knize Psychologický výklad pohádek, skrývá v sobě archetyp koně instinktivní libido, které dospívající dívky často intenzivně prožívají právě v období prepuberty skrze fascinaci koňmi. Popelka nejenže vlastní svého koně, na kterém jezdí tak často, jak jen může (i přes zákaz, jde tedy zároveň o ,guilty pleasure‘ – slast ze zakázaného), ale dokáže dokonce bez problémů zvládnout i prudkého a nezkrotného koně patřícího princi. Jde tedy o figuru eroticky aktivní, ba dokonce dominantní,“ líčí Nováková.

Vzpurná energická holka

V každém prostředí, ve kterém se ocitá, tedy ať už v přírodě, nebo na plese, dokáže zúročit to nejlepší, co v sobě má. Jako cácorka doběhne prince vychytralostí a šikovností lézt po stromech, jako myslivec svou zručností při střelbě a jako princezna svou krásou a lehkým krokem při tanci.

Jak se to celé přihodilo? Měli to tvůrci v úmyslu? V roce 1973 nelze čekat, že by si řekli: „Fajn, pojďme vytvořit nestereotypní postavu Popelky!“ Výsledek je tak spíše nezamýšleným, přesto obrazem emancipované pohádkové hrdinky. „Ona totiž ta původní verze pohádky od Boženy Němcové připomínala spíše horor, ale František Pavlíček to napsal naprosto geniálně. Podařilo se mu přetavit zažitý model trpící, unylé a špinavé Popelky na vzpurnou a energickou holku, která prince docela jednoduše žensky provokuje. Leckde se nad tím pozastavili. Když jsme například pohádku promítali spolu s dalšími filmy v Alžíru, tak nás večer zatáhli arabští filmaři do restaurace a tam se nad kuskusem strhla vzrušená debata nad tím, co vlastně Popelka znamená. Pro mě to byl velmi silný zážitek, protože z té debaty jsem si odnesl úplně jiný pohled, který měli naši arabští hostitelé na úlohu ženy ve společnosti. Oni například vůbec nemohli pochopit, že si žena může tolik dovolit na své utlačovatele, tedy na statkářku a její dceru,“ vzpomínal Václav Vorlíček v knize rozhovorů v roce 2014.

Vždycky o krok před princem

Zatímco v černobílé pohádce o Popelce z roku 1969 (byla dlouho v trezoru, protože roli vypravěče s loutnou hraje Jan Tříska a po jeho emigraci se nesměla vysílat), kterou natočila Vlasta Janečková, je hlavní hrdinka stereotypně nevýrazná, plačtivá a ukňouraná a veškerou pozornost na sebe strhává energická Dana Medřická coby macecha, se tandemu Pavlíček–Vorlíček povedlo stvořit hrdinku, která má svůj osud pevně v rukách. To ostatně dokládá i závěr Vorlíčkova filmu: „Jako vyvrcholení přichází v pohádce záchrana. Moment, v němž je dívka vysvobozena z područí despotické matky a ocitá se v náručí prince. V literárních předlohách je stěžejní motiv nazouvání střevíčku vnímán jako definitivní identifikace Popelky, coby princovy nevěsty, zároveň ale i symbolika sexuálního vyspění hrdinky, která vklouzne do maličkého střevíčku. Moment nazouvání střevíčku je zde degradován z obřadního vyvrcholení na průvodní, až formální akt.

Popelka také nepřichází jakožto ponižovaná a stydlivá bytost, toužící po záchraně, ale vítězně přijíždí na svém koni, vystrojená ve svatebních šatech. Princ je napraven, identifikuje svou nevěstu nikoliv pomocí střevíce, ale zodpoví dříve nastolenou hádanku, čímž splní Popelčiny podmínky, a pokorně se ptá, jestli se stane jeho ženou. Popelka souhlasí. Záchrana je tedy přirozeným vyvrcholením partnerského vztahu, který zde nebyl nastolen jako neměnná danost, ale budoval se a prošel vývojem. Výsledkem tohoto vývoje pak není pouze vysvobození Popelky, ale i morální náprava a rozumové vyspění prince – není to tedy patriarchát, který vítězí, nýbrž rovnocenný vztah,“ dodává Nováková s tím, že „Popelka není ani na konci příběhu zachráněna fyzicky princem. Z malé komůrky, kde ji uvězní její macecha a nevlastní sestra, se vysvobodí Popelka zcela sama a záchrana od prince tak přichází ve formě již zmíněného budoucího manželství, dík kterému se Popelka vymaní z podřadné úlohy na statku.“

A závěr v písni Karla Gotta Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?, „Závěrečnou scénu, kdy oba snoubenci cválají vedle sebe, opět můžeme brát symbolicky, jako předzvěst budoucího rovného partnerství a uchování si samostatnosti a svobody Popelky i v manželství, neboť nejen, že jedou snoubenci každý na svém koni, navíc je to nakonec opět Popelka, která se dostává o notnou délku před Prince,“ uzavírá Nováková.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články