Co se to stalo? Ještě před pěti lety jsme o traumatech z dětství nemluvili.

Žijeme v bublině, nebo možná ve více bublinách, které se překrývají. Tyhle bubliny řeší svoje potřeby jinak, než je zvykem: porodní přání, respekt k dětem, dlouhodobé kojení, lesní školky, otazníky kolem očkování, svobodné vzdělávání, osobnostní růst. Jenomže data pro celou společnost nemáme, takže nevíme, kolika lidí se tahle změna myšlení týká. Díky sociálním sítím a přístupu k mnoha informacím na internetu však máme možnost si vybírat mnohem svobodněji než dřív, co budeme dělat, jak budeme vést děti a jak se budeme chovat sami k sobě. Když se mi v roce 2002 narodil nejstarší syn Dan, měla jsem internet, který se připojoval pípáním přes modem několik minut. Informace nebyly. Dnes mě na sociálních sítích sledují tisíce lidí a ti uvažují jinak. Řeší svoje problémy s mnohem větší jistotou s mnohem větší podporou díky ostatním na sítích. Před těmi dvaceti lety jsem byla mladá vykulená matka, nejistá si sama sebou. Tušila jsem, že je něco špatně, ale i mnoho let poté jsem byla přesvědčená o tom, že špatně jsem já.

Zdroj: Youtube

Jak to?

Vyrostla jsem v tom, že jsem nějak pokažená, nemůžu se na sebe spoléhat a nejlepší bude, když budu poslouchat. Jak mám důvěřovat tomu, že můj instinkt mě vede správně? Jak vlastním rozhodnutím nepoškodit své dítě? Hluboko uvnitř máme pohřbenou intuici, ale jsme zároveň hluboce traumatizovaní, většina dětí v naší společnosti se už narodí traumatizujícím způsobem, takže už od narození máme daná traumata, která nás ovlivňují.

Jak?

Devět měsíců rostete v bezpečí v matčině děloze a jste s ní absolutně spojení. Pak se narodíte do světla, zimy, do náruče cizích lidí a ti vás někam odnesou, aby vás umyli, změřili, zvážili a od toho bezpečí matky vás oddělí. Představte si to tak, že vás najednou unesou mimozemšťani někam, kde to neznáte, máte s tím novým mimozemským prostředím nulovou zkušenost. Jediné, co v takovou chvíli pocítíte, bude zběsilý strach o život a přesvědčení, že umíráte. Přichází šok a trauma. I dnes, i když víme, co takový porod způsobuje, jsme za snahu udělat to u porodu jinak, vysmívané a kritizované.

Proč?

U každého to asi brnká na něco trochu jiného, ale v principu jde o obranné mechanismy. Když vás cokoli zvenku zasáhne, jde o vaše osobní trauma, které nemáte zpracované.

Třeba když moji rodiče těžce nesou, že své děti nevozím v kočárku, ale jsou nošené v šátku? O co obecně jde?

Pokud by to byla jednoduchá obava o vnouče, stačí, aby se přímo zeptali, proč to tak děláte. Vy jim vysvětlíte, proč si myslíte, že je nošení novorozence v pořádku, ukážete jim výzkumy na toto téma, počínaje těmi psychologickými a konče třeba pozitivními názory ortopedů, oni se uklidní a budou vaše rozhodnutí respektovat.

Jenomže to nejde tak snadno.

Právě proto, že nejde o jejich konkrétní vnouče, ale o jejich vlastní trauma. Každý si z dětství neseme nějaké trauma, které nemáme ošetřené a zvědoměné. Pozor, nejde tady o hledání viníků, všichni jsme svým způsobem oběti obětí. To bychom mohli skončit u pračlověka. Jde o léčivé pochopení vlastních šrámů. Jedním z prostředků k léčení je komunikace.

Jak chápete slovo trauma?

Vývojové trauma nevzniká nějakým zásadním jednoznačně zlým zážitkem. Nemusíte se narodit za války, abyste měla trauma. Dítě může být v teple, nakrmené, přebalené, ale stejně může dojít k traumatizaci, když nereagujete na jeho emocionální potřeby. Rodiče mají často jasnou představu o tom, jaké má jejich dítě být. A když tu představu to dítě nenaplňuje, reaguje rodič odmítavě, kriticky, chladně, vztekle. Ale je dobré si uvědomit, že za nic z toho není zodpovědné dítě, ale moje trauma, které jsem jako rodič získala ve svém vlastním dětství. Často na besedách slýchám, že když mě rodiče nebili nebo mě netrestali fyzicky, nemám proč mít trauma. Jenomže trauma se rozvine i v důsledku emocionálního trestání, možná právě hlavně kvůli němu. Celý život si nesu pocit podmíněné lásky – když se nebudu chovat podle představ někoho jiného, schytám to, odmítnou mě, nebudou mě mít rádi. Primární vztah s rodiči nastavuje mustr toho, jak se budu dál vztahovat ke světu. A my jsme hluboce traumatizovaná společnost.

Související články

Jak těžké je to uzdravit?

Těžké. Naše generace žen to má se svými rodiči složité. V létě jsem měla šňůru čtyřiceti besed a na několik z nich přišly i babičky. Tedy ženy se svými matkami nebo tchyněmi. Maminka malého dítěte, která jde na besedu, bere s sebou svoji mámu. Brečela bych radostí, když to vidím. Je velmi uzdravující tohle vidět, že se vztahy v rodinách napravují. To, co dělám, dělám víc než deset let – a v posledních letech si všímám toho, že se daří rodinné vztahy uzdravovat nejenom vůči dětem, ale i vůči rodičům, generačně. Jakékoli psychické potíže byly dlouho tabu, ale vnímám, že v posledních letech se to díky různými iniciativám typu MeToo daří otevírat a mluvit o tom. Lidé, kteří jsou připravení se podívat do sebe, mají najednou možnost.

Vrátím to k tomu příkladu s vlastními rodiči – co se děje, když říkám rodičům, že některé věci, které se mi v dětství děly, mi ublížily?

Často mají pocit, že je obviňujete. První jejich reakcí je popření. Ne, to se nestalo. Nebo Ne, to přeháníš, to nebylo tak hrozné. Sama to znám. Se svým nejstarším synem jsem spoustu věcí ve výchově udělala jednoznačně blbě. A vím to, snažím se s tím pracovat. Přesto, když mi to řekne on, mám tendenci mu to vymlouvat, cítím, jak by ze mě nejraději vytrysklo: Ne, to není možné, to nebylo tak strašné! Je to velká práce. Dlouho jsme k sobě nemohli najít cestu a mně došlo, že musím přestat tlačit. Každý tlak vyvolává protitlak. Přestala jsem cokoli očekávat. Dávám dětem najevo, že jsem tu pro ně, ale že mi ani náznakem nic nedluží a nemusí vůči mně nic, abych je milovala. Mít jedničky, nějak se oblékat, pomáhat doma.

Co byl pro vás ve vašem přístupu zlomový moment?

Když jsem četla knihu Respektovat a být respektován. Dnes už mi ta kniha přijde hodně návodná, ale tehdy někdy kolem roku 2006 to byl zlom. Někdo pojmenoval to, co jsem uvnitř tušila, tedy že k dětem musím přistupovat s maximálním respektem, jako by to byla vážená návštěva. Křičela byste na návštěvu, že omylem vylila mléko po stole? Ne, s pochopením byste jí pomohla to uklidit.

A další milníky?

Narodila se mi dcera, a když jí byly tři, nastoupila jsem jako učitelka do státní školky. Máte tam sedmadvacet dětí, každé má nějaké potřeby, kterým chcete vyhovět. I když jsem se moc snažila, přestalo mi to dávat smysl – viděla jsem příliš mnoho dětí, které potřebovaly být s rodiči a traumatizovalo je to, že to nejde.

Jenomže co s tím? Potřebuju a chci chodit do práce!

Měla jsem to podobně, přesto je už dnes možné najít jiné možnosti. Když měla jít dcera do školy, rozhodli jsme se, že zůstane na domácím vzdělávání. Založili jsme s pěti dalšími rodinami komunitní skupinu a u dětí jsme se střídali tak, aby byly opečované, ale abychom měli my rodiče volnější ruce. Když jsme začínali, bylo dětí v domácích školách pár stovek, dnes to jde do tisíců.

Co dělat, když nejsem jako rodič schopná to vyřešit jinak než každodenní institucí od osmi do pěti?

Být k dítěti upřímná. Trauma nevznikne nutně ze špatných zážitků, ale ze špatných zážitků, které neošetříte, zakutáte do povědomí, přenesete za ně vinu na dítě. Pokud dáte dítě do školky nebo do školy, kde není spokojené, a nejde to jinak, je potřeba s ním o tom mluvit, nemanipulovat ho. Můžete říct: „Teď to nejde vyřešit jinak, ale pojďme najít školku, kde to bude snesitelné. Věřím ti v tom, co mi říkáš.“ Když se dítěti něco děje, mám v důsledku vlastních traumat a strachů potřebu to zlehčovat. „Prosím tě, paní učitelka to myslela dobře, určitě to není tak hrozné.“ Dítě je tak ve dvojím presu, v instituci a doma, kde se setká s nepochopením a se zlehčováním vlastních prožitků. Osobně se mi ale postupně podařilo uzpůsobit svůj profesní život tomu, aby bylo spokojené i dítě. V určitou chvíli jsem se hodně omezila ve svých potřebách, abych mohla vyjít vstříc dětem a nemusela je dát od pondělí do pátku na osm hodin do státní instituce, pokud tam nechtěly. Problém je v tom, že v případě vzdělávání nebo třeba zdravotnictví není podpora pro jakékoli alternativy ze strany státu, ale ze strany neziskových organizací nebo zájmových skupin, které se sdružují díky sociálním sítím a internetu.

Co by se podle vás mělo změnit na úrovni institucí nebo legislativy, aby společnost nebyla tak hluboce traumatizovaná?

Pro mě je zásadní svoboda, dobrovolnost a nenásilí. Nikoho nemohu nutit chodit do školy. V určitou dobu bylo pro mnoho lidí nepředstavitelné, že by došlo k odluce církve od státu. Dnes to považujeme za normální. A podobně nemyslitelná je pro nás dnes odluka vzdělání od státu. Pro mě je to přitom jediné řešení. Když bude dobrovolná školní docházka, nebude to znamenat, že děti budou hloupé. Když dáme zelenou soukromým, alternativním a svobodným školám, budou si rodiny moci jednodušeji vybrat to, co jim a jejich dětem vyhovuje – a když si nevyberou, budou moci nechat dítě doma na domácím vzdělávání. Rodina by měla být pro školu klientem. Dnes je to tak, že státní školy mají klientelu zajištěnou. Rodiče mají velmi slabý hlas a děti většinou žádný. Přitom dítě je ten klient, který by měl být slyšet nejvíc.

Je něco takového možné v naší společnosti?

Myslím, že ano. A ta změna se už děje, i když třeba pomalu. Mluví se o tom, že na školách by se měl učit wellbeing, tedy něco jako duševní a emocionální pohoda dětí. Jenomže to nemohou učit učitelé a učitelky, kteří jsou sami hluboce traumatizovaní. Nejprve se musí uzdravit dospělí, kteří ve školách pracují, aby mohli sami dětem nějaký zdravý emocionální přístup předávat. Když budou učitelé vědomí a v kontaktu sami se sebou, nebudou dál traumatizovat děti důrazem na soutěžení, srovnáváním, hodnocením, nesmyslnou vnější motivací. Svobodné nebo alternativní školy jsou dnes tak žádané ne proto, že by nabízely nějaké speciální výukové programy, ale proto, že v nich učí lidé, kteří sami na sobě pracují, mohou být někomu vzorem. Učí se na pedagogických fakultách osobnostní růst? Ne, učí se tam specializované kompetence ve fyzice, chemii, výtvarné výchově – ale pedagogika v pravém slova smyslu ne. V mém ideálním světě stojí škola na dobrovolnosti.

Umím si to představit v případě rodin, kde na sobě pracují rodiče a mají nějakou úroveň vzdělání. Jak ale argumentovat v případě sociálně slabých rodin, kde je povinná školní docházka plus, protože vzdělání může děti dostat mimo vyloučenou lokalitu a otevřít jim nové možnosti růstu?

I tam odpovídám dobrovolností. Dobrá analogie je vidět v případě povinné docházky předškolních dětí. Před několika lety se právě s ohledem na sociálně slabé rodiny zavedl povinný předškolní rok pro všechny děti, do školy nemusíte od tří let, ale v pěti už ano. Aby šlo dítě do první třídy předpřipravené, aby se srovnala startovní pozice dětí z takzvaně chytrých rodin s větším sociálním kapitálem a těch vyloučených.

To zní rozumně.

Jenomže to nefunguje, i když ta myšlenka zní ušlechtile. Ministerstvo si už předem nechalo za mnoho milionů zpracovat studii, jestli to má smysl. Ta studie ukázala, že to smysl nemá, že se to nemá zavádět. Ministerstvo to přesto zavedlo. Takže jsme ve stadiu, kdy se sociálně vyloučené děti stejně nepodařilo do školek dostat, děti mají dál nestejné startovací pozice v první třídě, ale jejich rodiče z vyloučených lokalit kriminalizujeme a postihujeme, což zpětně traumatizuje jejich už tak traumatizované děti. Místo toho, abychom s nimi za ty peníze, které vydáváme na represi, pracovali preventivně. Navíc tady máme velkou skupinu rodičů, kteří děti dávají do soukromých, třeba lesních školek na dva nebo tři dny v týdnu, ale museli se naučit ten systém nějak obejít, domlouvat se ve spádových školkách na ověření, vynaložit úsilí na hledání toho, jak v tom systému dál fungovat po svém. Jejich děti žádnou předškolní práci nepotřebují, přesto musí vykazovat, že ji mají. Ukazuje se tím nefunkčnost systému, který není dobrovolný, ale represivně vynucený. Pro děti z vyloučených lokalit navíc povinná ale necitlivě vedená škola může fungovat jako zdroj dalšího traumatu.

V čem?

Takové dítě se ve škole velmi rychle dozví, že je hloupé a zaostalé. Nestíhá, neumí, má špatné známky. A nese si domů další trauma. Posmívají se mu, šikanují ho. A rodina, která nemá sociální kapitál, nemá ani kapitál na to, aby takové trauma ošetřila. Takže pak ten školní tlak zmnožuje. Systém tlačí na rodinu a rodina tlačí na dítě. Řešením je cílené vyhledávání takových rodin a práce s nimi – a to je ale bohužel u nás stále pole pro neziskovky, a ne pro stát.

Propagujete unschooling, tedy sebeřízené vzdělávání. Ani v domácí škole se neučí podle učebnic, ale všechno je postavené jenom na vlastní zvědavosti dětí. Můžeme to víc vysvětlit?

Když jsme se rozhodli, že dcera nepůjde do školy, řešila jsem, jak to doma nastavit. Četla jsem bibli unschoolerů, kterou napsal John Holt a jmenuje se v angličtině Teach your own. Ta mi pomohla zpracovat si vlastní strachy a dojít k tomu, že nebudu dceru nic učit, že je to na ní. Nemám očekávání, nesoudím, nehodnotím, učí se jen to, co sama chce.

Jak dlouho vám trvalo takový pohled přijmout? Z vlastní zkušenosti vím, že nechat všechno na dítěti je pro nás, kteří jsme prošli roky povinné školní docházky, těžké.

Co se týká vzdělávání, jsem úplně v klidu. Nemám obavy, že by se dcera nezvládla naučit to, co potřebuje. Má sama zodpovědnost za to, co se učí. Protože vím, že pocit bezmoci a ztráty kontroly nad vlastním životem je jedna z nejhorších věcí, co může lidská bytost zažít. Trauma vzniká ze strachu a bezmoci. Takže nechci, aby moje děti takové pocity zažívaly. Pokud vám škola moc nad vaším životem vezme, vyrostete v člověka, který se chová bezmocně a dobrovolně se vzdává moci nad sebou ve prospěch ostatních včetně manipulátorů, populistů. Škola často učí lidi fungovat v módu oběti. Takže se pak i v dospělosti bojíme ozvat, že se nám budou smát, že nás budou zadupávat, že přijde trest, že se bude někdo zlobit. Mnoho dospělých žije dnes v toxických vztazích, ze kterých neumí odejít, protože mají nízké sebevědomí. V práci, se sousedy, v partnerství. Jejich sebehodnota je narušená. Když dítě vyrůstá v respektu a úctě a jeho hodnota se neodvíjí od toho, jak umí napsat písemku, nejde do vztahu, který bude záviset na vnějším hodnocení, ale bude si vědomé své vlastní hodnoty. Která plyne z toho, že má hodnotu jako lidská bytost, ne jako jedničkářka nebo dvojkařka. A dá se předpokládat, že člověk, který si je vědomý své vlastní hodnoty, pak nebude zraňovat ostatní, protože si jednoduše nebude potřebovat dokazovat vlastní hodnotu tím, že ji bude brát někomu jinému.

Předloni jste vyzvala sledující na vašem blogu, aby se s vámi podělili o svoje traumata z dětství.

To bylo trochu jinak: vyzvala jsem lidi, aby se podělili o hlášky, které jako respektující rodiče slýchají od svého okolí. Jenomže se stalo to, že si lidé začali vzpomínat na to, co slýchali jako malí ve svém dětství a co je pak na roky ovlivnilo. Vznikla sbírka víc než šesti tisíc výpovědí o traumatech. A z nich jsem vytvořila knihu nazvanou Děti jsou taky lidi, vybrala jsem zlomek z nich a uspořádala jsem je do kapitol, které sama komentuji a doplňuji o vlastní texty a různé výzkumy.

Kdy jste si uvědomila, že jste v tomhle oboru influencerka?

Nikdy! Já to tak nevnímám. Dělám to, co mi dává smysl, bez ohledu na to, kolik lidí mě sleduje.

Na instagramu je jich přes padesát tisíc.

To je jedno. I kdyby to dávalo smysl pro pět set lidí, je důležité, že to dává smysl mně a že jsem autentická v tom, co a jak žiju.

ZDEŇKA ŠÍP STAŇKOVÁ

ZDEŇKA ŠÍP STAŇKOVÁ

  • Od roku 2012 se angažovala pro Svobodu učení. 
  • Založila platformu Děti jsou taky lidi. Vydala stejnojmennou knihu postavenou na šesti tisících výpovědích lidí o jejich vlastních traumatech. 
  • Nahrává podcasty o psychologii, respektující výchově a léčení traumat. Jezdí po besedách. 
  • Podílela se na vzniku dokumentárního filmu Svobodné děti, v němž desítka rodin a lidé z několika svobodných škol popisují svoji cestu k sebeřízenému vzdělávání. 
  • Má tři děti ve věku 20, 14 a 3 roky. 

ZDROJ: časopis Vlasta, Děti jsou taky lidi

Související články