Svatbu stihli těsně před porodem a stěhování do prostornějšího bytu také. Maminka Terezy pracovala jako vychovatelka ve školní družině, proto mohla malou Aničku často hlídat – a Tereza tak pokračovala ve studiích.

„Zpočátku to bylo opravdu těžké. Neuměla jsem si představit skloubení školy a výchovy dítěte. Naštěstí nám máma velice pomohla a dá se říci, že Aničku z poloviny vychovala ona. Studium jsme s Jirkou oba dokončili, já sice s odřenýma ušima, ale hotové to bylo,“ směje se Tereza.

Po dokončení školy začali oba pracovat jako učitelé, Jirka na základce, Tereza na střední. Maminka k nim zavítala obden, byla na Aničku upnutá a rodičům to nevadilo, naopak. Oblíbila si i Jirku a jako rodina fungovali skvěle. „Dělat ve školství bylo celkem výhodné, finance byly slabší, ale volné dva prázdninové měsíce stály za to. Užívali jsme si je všichni společně,“ vzpomíná Tereza.

Dcera vylétla z hnízda dřív, než čekali

Anička si při výběru střední školy nenechala do ničeho mluvit a šla si tvrdě za svým cílem. Měla vysněnou grafickou školu v Praze, kam taky udělala úspěšně talentovky, ústní zkouška pak už byla hračka. A Olomouci, odkud celá rodina pocházela, dala na pár let sbohem. Přes týden byla na intru a i víkendy začínala trávit ve velkoměstě, domů se vracela čím dál tím méně.

„Bylo mi strašně smutno a rýpavé poznámky mé matky, proč jsme nechali Aničku odejít z domova tak brzy, mi na náladě rozhodně nepřidávaly. Rodinná pohoda tím začala být trochu narušená a já i Jirka jsme se postupně odcizili, respektive jsme se soustředili sami na sebe. Já jsem si začala plnit sny na keramice a kurzech malby, Jirka si zase koupil motorku a o víkendech vyrážel s partou bůhvíkam. Mě rychlá kola nikdy nic neříkala a chvilku trvalo, než mi došlo, že spolu netrávíme žádný čas.

Když jsem o tom mluvila s manželem, v klidu, shodli jsme se na tom, že všechno nějak vyšumělo, každý máme jinou partu známých a žijeme vedle sebe, ale ne spolu. Doma jsme se scházeli, jen když měla přijet Anička na návštěvu,“ popisuje své pomalu utichající manželství Tereza.

„Probírali jsme i možný rozvod a domluvili se, že počkáme, až Anička dostuduje, nechtěli jsme ji tím stresovat.“ Život probíhal tak nějak v klidu, pak se Anička objevila s červeným diplomem a manželé už neměli důvod předstírat, že fungují jako pár. Rozvod proběhl naprosto klidně a přátelsky.

Zklamání z rozvodu

Aničku to vlastně nijak nezasáhlo, vnímala, že jsou rodiče stále přátelé, ale kdo to tedy nebyl schopen pobrat, byla Terezina máma. Rozumné argumenty nechtěla poslouchat a do vlastní dcery stále jen rýpala, že dopustila to nejhorší, co jen mohla. Babička byla obecně proti rozvodům zaujatá a selhání manželství dávala za vinu svojí dceři. Naopak Jirku vychvalovala do nebes, až to jemu samotnému bylo nepříjemné.

„Naučila jsem se s tím žít. Nikdo není schopný mámě vysvětlit, že se nic špatného nestalo. Proč bychom si měli s Jirkou celý život hrát na něco, co už dávno není? Máme úplně jiné zájmy i přátele a oběma nám je takhle líp. Mrzí mě, jak se ke mně teď vlastní máma chová,“ dodává smutně Tereza.

Dva roky po rozvodu se Tereza náhodou seznámila s Pavlem, vrstevníkem. Od prvního okamžiku si rozuměli a po pár týdnech známosti ho Tereza uvedla mezi své kamarády. Pavel je úspěšný, šikovný a hlavně hodný chlap, který o problémech mezi matkou a dcerou ví, a proto se do seznamování s potenciální tchyní moc nehrnul. Ale jednou to holt přijít muselo.

„Jsem dospělá, přece nebudu schovávat svého partnera před matkou, jako kdybych byla v pubertě. Tak jsem domluvila seznamovací oběd u mámy. Byla jsem překvapená, že souhlasila, a doufala, že se konečně blýská na lepší časy. To jsem se ale šíleně spletla,“ vypráví Tereza. „Když jsme u ní s pugétem zazvonili, přes zavřené dveře houkla, že jí nikdo jiný než Jirka nesmí přes práh, a normálně nás vyhodila. Za dva dny mi zavolala, že pokud se chci vídat s jiným mužem, jako dcera jsem pro ni skončila. Rozvodem poprvé a jiným mužem už definitivně,“ dodává Tereza.

Mám si nechat řídit život vlastní matkou?

„S Pavlem je nám spolu krásně. Myslím, že jsem konečně šťastná. Se všemi v mém okolí si rozumí a každý ho má rád, dokonce i exmanžel Jirka. Jediný, kdo to stále nechápe, je máma. Obden k ní domů chodím, nosím jí nákupy a poklízím, ale skoro se mnou nemluví, vždy je nalepená na nějakou detektivku v televizi a odmítá se mnou komunikovat. Takto fungujeme už přes půl roku a já stále marně doufám, že můj nový vztah překousne a dá šanci Pavlovi, který by se jí rozhodně zalíbil, kdyby se nechovala jako smyslů zbavená,“ uzavírá Tereza.

Pohled psychologa: PhDr. et Mgr. Hana Alblová

Pohled psychologa: PhDr. et Mgr. Hana Alblová

Podle mého názoru by si Tereza rozhodně neměla nechat řídit své soukromí vlastní matkou. Odpověď se zdá být jednoduchá, ale je mi jasné, že nelze takto paušalizovat vztah matky a dcery. Odmítavý přístup k novému partnerovi je ze strany matky poměrně radikální. Nicméně se často setkávám s tím, že některé matky mají potřebu, či dokonce cítí právo na to, zasahovat do životů svých dětí. Tereze je jasné, že jí matka pomohla s výchovou dcery, a za to by jí měla být nesmírně vděčná. Vše má ovšem své hranice. Jirka byl „jedničkou“ a Pavel představuje cizí element, který prozatím Terezina matka nehodlá akceptovat.

Ráda bych Tereze řekla, že všechno má svůj čas. Pokud její matka nechce přijmout nového partnera, neznamená to nutně, že odmítá i svoji dceru. Proto by měla Tereza vytrvat ve vztahu s matkou, a to z toho důvodu, aby ji neztratila. Nezávazná komunikace a pomoc matce ze strany Terezy může časem „prolomit“ ledy. Pavel by si nepřijetí ze strany Tereziny matky neměl brát osobně, jelikož to by celou situaci mohlo ještě více zkomplikovat, což by byla škoda.

V potaz je potřeba také vzít věk Tereziny maminky. Pomyslným mostem v rodinných vztazích je zajisté Anička, která může pomoci zklidnit situaci mezi matkou a dcerou. Možností je v případě Terezy celá řada, ale pravdou je, že vždy se jedná o ryze individuální rovinu mezilidských vztahů, kterou nelze zobecňovat.

Tereze tedy doporučuji žít si svůj život tak, aby se cítila šťastná a spokojená. Své matce by neměla Pavla vnucovat, někdy sám čas rozhodne za nás. Maminku by se Tereza měla pokusit neztratit, i když je to těžké vzhledem ke stylu komunikace, který nyní mezi sebou mají. Vztahy mezi matkou a dcerou jsou hodně komplikované a bylo o nich již napsáno mnoho. Moje zkušenost je taková, že každé odloučení je těžké pro obě strany a v okamžicích, kdy už není návratu zpět (např. úmrtí), ženy často litují toho, že se svoji matku nebo dceru nesnažily lépe pochopit. Proto je vhodné situaci spíše odlehčit než ji zatěžovat nepochopením.

Kontakt: www.mojra.cz