Před deseti lety vymyslely tři tehdejší studentky Masarykovy univerzity projekt Ke kořenům. Nevyhovovalo jim, jak neosobní a strohé bývá poslední rozloučení s pozůstalými v krematoriu, proto vytvořily první českou platformu pro přírodní pohřbívání. Dnes mají za sebou stovky uložených uren a rozprášených popelů v pražském Lese vzpomínek v Ďáblicích, mnohá provázení pozůstalých, prodávají ekologické rozložitelné urny nebo třeba kartičky otázek a odpovědí nazvané Smrťácké rozhovory. A tvrdí, že když budeme myslet na smrt už za života, může to náš život nesmírně obohatit.

Les vzpomínek

Iniciativa Ke kořenům splétá dvě roviny – ekologickou a psychologickou. Hranice mezi nimi je prostupná, cílem obou je učinit z pohřbívání vědomý rituál, v němž si pozůstalí dopřejí prostor a stanou se spolutvůrci pohřbu, ne jen přihlížejícími. Pokud totiž svoje odcházení nebudeme brát vědomě, ale budeme se tomu tématu bránit, jako bychom byli nesmrtelní, je větší pravděpodobnost, že náš pohřeb bude stejný jako tisíce jiných – neosobní, s umělými květinami, s hudbou, kterou jsme v životě neměli rádi, nebo s řečníkem, který nás poprvé viděl až v rakvi. „Bavme se o tom, jaký chceme pohřeb. S rodiči, s partnery. Může to být velká terapie vztahů,“ říká Blanka Javorová, která Ke kořenům zakládala. A srovnává vědomý pohřeb s vědomým porodem – u obou těchto zásadních životních momentů jsme v posledních letech čím dál tím víc zvyklí (a zvyklé) stát si za svým přáním a právem, kriticky myslíme, prostě automaticky nepřijímáme to, jak se to obvykle dělá, ale zvědomujeme si, jak by to vyhovovalo nám osobně.

Před deseti lety žádná z žen, které u zrodu Ke kořenům stály, netušila, jak velký dosah bude mít. Když se o jejich nápadu přírodního pohřbívání a prvních pokusech změnit estetiku pohřebnictví dozvěděl šéf Pražských hřbitovů Martin Červený, nabídl jim založení Lesa vzpomínek na ďáblickém hřbitově. Dnes už tady mají za sebou přes šest stovek přírodních pohřbů. Rozložitelné urny se zakopávají pod stromy, které díky tomu dál rostou. Přirozený koloběh života tak plyne až hmatatelně: prach jsi a v prach se obrátíš, mrtví tady dávají vyrůst životu, který kyslíkem život dál šíří a podporuje, spojenectví lidí a stromů, slunce a stínu, smrti a života. Přeneseně tak každý mrtvý zůstává v kontaktu s životem, skákajícími veverkami, zpívajícími ptáky či mízou, která každé jaro stoupá do pupenů a květů. „Místo kamenných náhrobků, na něž se vozí materiál z Číny nebo Indonésie, má v Lese vzpomínek každý nebožtík svoje jméno napsané na dřevěné tabulce, která je připevněná ke stromu,“ popisuje Blanka Javorová jeden z ekologických dosahů takového způsobu pohřbívání.

Další je snaha omezit opulentní květinovou výzdobu krematorií, pozůstalí často volí obřad až v lese s urnou s popelem, a ne před rakví v krematoriu. A do lesa nosí mnohem přirozenější květinové vazby. „Provázela jsem rodinu zemřelé, která milovala žlutou barvu. Pozůstalí se dohodli, že na rozloučení přinesou každý jeden žlutý květ. Přišlo jich sto dvacet, byla to krásná a veselá záplava žlutých květin,“ líčí Blanka. A vzpomíná na jiný rituál, v němž se zase mísí přírodní přístup s tím osobním, lidským či terapeutickým. „Jedna žena pohřbívala svého dědečka, který za života sbíral slony, porcelánové, keramické a další různé jiné slony. Do jamky k urně v lese se může uložit pouze to, co se snadno rozloží, takže nebylo možné do ní dát žádný porcelán. Ona je ale výtvarně nadaná, vyrobila hliněnou urnu a pro každého, kdo se obřadu účastnil, ještě malého hliněného slona. Ty slony, kteří se v hlíně snadno rozloží, pak všichni pohřbili spolu s dědečkem,“ dodává Blanka.

Louka vzpomínek

Existují země, které jsou v ekologickém pohřbívání mnohem dál, je to u nich běžné a nedělají kompromisy. „O tom, co děláme, mluvíme jako o přírodním pohřbívání, protože úplně stoprocentně ekologičtí nejsme, už samotná kremace je velmi neekologická. Díky Pražským hřbitovům teď ale připravujeme vznik Louky vzpomínek, kam bude možné uložit zemřelé v proutěné nebo papírové rakvi vyrobené v Česku, což už přísně ekologické je. Na rakve a hlínu pak vysejeme luční květy. Nebožtíci budou oblečení jen v přírodních a rozložitelných materiálech, tedy v bavlně nebo lnu, nylonky si do rakve neoblékejte,“ usmívá se Blanka. Za ty roky, co jedná s pozůstalými, ví, jaký druh odlehčení nebo humoru si může dovolit – a Ke kořenům se mohou pyšnit i skvělou zpětnou vazbou. „Pozůstalí a jejich přátelé nám velmi často píší, že to byl nejkrásnější pohřeb, jaký kdy zažili a jaký si mohli přát,“ uzavírá Blanka.

Přírodní pohřbívání

Přírodní pohřbívání

www.kekorenum.cz

  • Doprovázejí v uspořádání smysluplného a osobitého posledního rozloučení každého, kdo se rozhodne tento rituál vědomě spolutvořit: poslední rozloučení se může konat na lodi, v kavárně, na zahradě, v divadle – kdekoli, kde byl nebožtík rád a jeho přátelé s ním.
  • Inspirují k odpovědnému a otevřenému přístupu ke smrti: pořádají rozhovory, workshopy, besedy a festivaly. Za jeden z milníků svého působení považují třeba i setkání s australskou ekofunebráckou královnou Zenith Virago, která přednášela i v Česku.
  • Rozvíjejí principy přírodního pohřebnictví: v Praze vznikl Les vzpomínek, Brno má svoje Údolí vzpomínek. V Ďáblicích chystají Louku vzpomínek. Upozorňují na ekologický dopad klasických pohřbů, například květiny se obvykle vozí z Afriky, obsahují umělé stuhy, jejich vznik i likvidace jsou zátěží pro přírodu.
  • Nejsou jen ekologické, ale upozorňují i na ekonomickou stránku věci: lidé, kteří nemají dost peněz na klasický pohřeb s pronájmem obřadní síně, se často raději obejdou úplně bez rozloučení. Osobní rituál a pohřeb přírodní cestou je nejen osobnější, ale i mnohem levnější.

ZDROJ: časopis Vlasta, kekorenum.cz