Jestli jsem byla lehkomyslná, to nevím, ale pitomá jsem byla určitě. Člověk by neměl říkat, že lituje toho, že má dítě, však já to tak taky nemyslím, ale prostě kdyby se mi tehdy nenarodil ten nejstarší syn, asi by se můj život odvíjel jinak. Bylo mi devatenáct a spolehla jsem se na to, že si můj přítel „dá pozor“. Nedal. Na druhou stranu, když pak slyšel, že jsem těhotná, nevyděsil se a neposílal mě na potrat, ale říkal, že to bude všechno v klidu. Tak jsem se na miminko začala těšit a všechno pokračovalo jako do té doby, chodili jsme spolu dál.

Dlouho na mně nebylo nic vidět, do šestého měsíce nikdo nepoznal, že čekám mimino, ale pak najednou ano a já jsem taky chtěla začít řešit, kde budeme bydlet a jak to všechno bude. Tehdy jsem najednou pochopila, jak můj přítel myslel, že bude všechno v klidu. V klidu to bude pro něj, protože uteče. Přestal mi brát telefon, z podnájmu u kamaráda se odstěhoval a jeho rodiče mi vysvětlili, že ho těžko můžu k něčemu nutit: „To víš, Lucinko, ani nás neposlechne.“ Ani mi nenabídli pomoc.

Tak jsem se vrátila k mámě, u které jsem bydlela do osmnácti, a tam jsem pak s miminem žila. Ale to mi bylo dvacet, to se člověk dává dohromady rychle, a protože můj chlapeček byl úžasné bezproblémové miminko a máma mi s ním pomáhala, mohla jsem zas nastoupit do práce. Můj tamní nadřízený mě brzy začal obletovat, a protože se mi líbil a byl svobodný, nebyl důvod, proč spolu nezačít chodit. To, že mám dítě, jsem mu samozřejmě řekla! „To je báječný, já mám děti rád,“ tvrdil a já, pitomá, mu věřila. Netrvalo dlouho a chození se posunulo i ke společným nocím, když byla máma tak hodná, že mi chlapečka pohlídala. Tentokrát už jsem se nespolehla na to, že si dá můj partner „pozor“, ale aspoň trochu chytřejší jsem byla: trvala jsem na tom, že budeme používat prezervativ. Taky jsme to dělali, ale jednou prostě ne... Doufala jsem, že to bylo v období, kdy otěhotnět nemůžu, ale asi patřím k ženám, kterým stačí, aby si s chlapem podaly ruku...

„Musím ti něco říct. Čekám miminko,“ řekla jsem mu a on byl zaražený a vůbec se mi nelíbilo, jak se tváří. „Jak je to dlouho? Dá se s tím něco dělat?“ položil mi otázku, kterou jsem si rozhodně nepřála slyšet. „Jak to myslíš? Já s tím nic dělat nechci, přece jsi říkal, že máš děti rád,“ namítala jsem vyděšeně, ale on vyskočil, jak by ho něco bodlo, a mluvil jasně: „Hele, já tě mám rád, klidně ti dám nějaký peníze, ale tohle nepůjde. S tím já ještě v životě nepočítám, není mi ani třicet, mám jiný plány.“

Nestačila jsem žasnout. Tohle byl ten seriózní muž, kterého jsem znala? Ale ani na chvilku mě nenapadlo, že bych udělala, co navrhoval. Svého chlapečka jsem milovala a jedno dítě nebo dvě, to mi přišlo nastejno. Doma jsem se přiznala mámě. Dlouho se na mě dívala a pak povídá: „Holka, co bych mohla od tebe čekat. Vždyť od nás tvůj táta taky odešel, ani nepočkal, až se narodíš. Neboj, zvládly jsme jedno, zvládnem i dvě.“ Je zlatá!

Tak se mi narodil další chlapeček. Po něm jsem si říkala, že se na žádného chlapa už ani nepodívám. Ani jeden z těch otců nebyl na svého syna zvědavý, ten druhý aspoň dobrovolně platil alimenty, toho prvního jsem musela dát k soudu. Pak jsme žily, já, máma a děti, a bylo to vlastně hezké. Pět let uplynulo jako voda a já si začala říkat, že bych možná pro svoje kluky chtěla nějakého tátu. Když jsem zrovna nejela s kočárkem nebo nebyla na pískovišti (což jsem byla většinou), tak jsem různá pozvání na kávu a rande občas dostávala. Vždyť jsem byla ještě úplně mladá. A tak jsem se seznámila s třetím osudovým mužem mého života. Hned na prvním setkání jsem mu řekla, že nemám náladu ani síly na nic nezávazného, že mám dvě děti a říkám mu to rovnou. „Vždyť já jsem rozvedenej, taky mám děti, neboj, vím, co to znamená,“ uklidňoval mě a já se zase zachovala jako absolutní naivka. Věřila jsem mu a nezkontrolovala, co mi povídá. Zjistila bych, že děti sice má, ale vidí je jednou za půl roku a alimenty posílá jenom občas. Jenže jak jsem si už malovala pěknou rodinu, nedávala jsem pozor na nic a byla jsem těhotná do třetice. Když jsem mu to řekla, tvářil se nadšeně, ale pak zmizel jak pára nad hrncem. V jeho práci mi řekli, že dal výpověď a už si ani nepřišel pro věci. V bytě, kde žil, mi nikdo neotvíral, a za měsíc tam už bydlel někdo jiný, kdo tvrdil, že ho nezná.

A tak jsme zas zůstaly s mámou a dětmi samy. Tentokrát se narodila holčička, krásná jako obrázek. Byla jsem šťastná, že ji mám, a rozhodla jsem se na žádného muže už v životě nepodívat. Nevím, jak bych vám svoje tehdejší rozpoložení popsala. Už jsem snad ani neplakala, že mě opustil i tenhle, vůbec mě to vlastně nepřekvapilo, ani jsem snad nic jiného nečekala. Zvykla jsem si, že budu sama s dětmi a spíš jsem nechápala, jak to, že někteří jiní muži u svých rodin zůstávají. Co je tam drží? Jakou já dělám chybu, že se mnou nejsou? Asi bych ji stejně dělala donekonečna, tak se prostě na kompletní rodinu vykašlu. Jediné starosti mi dělaly peníze, toho třetího otce jsem taky musela dát k soudu, a i když jsem potom pracovala já i máma, tak jsme na rozhazování neměly.

A vidíte, přepočítala jsem se. Všechny děti už chodily do školy a já měla dávno přes třicet, když jsem se seznámila s Tomášem. Ve škole, kam jsem chodila do družiny pro tu nejmladší. Pokaždé jsem ho viděla vyzvedávat dvojčata, nikdy tam nebyla jejich máma. Když se denně s někým potkáváte, sblížíte se, i když o sobě nic nevíte, a já se ho pak zeptala, jestli nechtějí s klukama někdy k nám přijít na návštěvu. Fakticky v tom nebyl žádný záměr se s ním nějak dávat dohromady, jen mě to tak napadlo. „Vážně by vám to nevadilo? Já bych byl rád, my jsme takový trošku smutný spolek, tak by aspoň děti přišly na jiné myšlenky,“ ujišťoval se. Myslela jsem to vážně, a když potom přišli, byl to jeden z nejhezčích dnů, jaké jsem za poslední roky zažila. Ukázalo se, že Tomáš měl už několik let děti ve vlastní péči, protože jeho žena od nich odešla a žije někde v Americe. Nemohla jsem tomu uvěřit. Děti i on byli tak milí! Ale někteří lidé asi prostě nezvládnou odpovědnost za někoho jiného a já i Tomáš jsme je zrovna potkali: on svoji bývalou ženu a já otce svých dětí. „Vůbec mě nepřekvapuje, co se ti stalo. Ty jsi tak hodná, že tě každej lehce oblbne,“ říkal mi, když jsme se poznali blíž. Vzali jsme se a našich pět dětí teď má mámu i tátu. Život mě pěkně vyškolil, ale nakonec se mi přeci jen osud odměnil.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články