Stylista Honza Pokorný nejenže módě rozumí, ale hlavně je schopný a ochotný se o ní srozumitelně bavit i s naprostým laikem.

Čím pro vás trendy jako pro stylistu jsou?

V současné době pro mě znamenají jen velmi mlhavou črtu inspirace. Trendy v podstatě neexistují, rozmělnily se. Relevantních tvůrců je mnohonásobně více, než bývalo, a také mezi samotnými konzumenty vzniklo tolik subkultur, že univerzální rady typu „Tento podzim se budou nosit kostky“ nemůže žádný soudný odborník vypustit z úst. Kostky se jistě nosit budou, ale vedle nich na sto procent i květinové a zvířecí vzory, puntíky, pruhy, abstrakce… Navíc ctím výrok Yvese Saint Laurenta, že trendy jsou pomíjivé a jen styl zůstává. K přehledům typu „Top 10 z jarních přehlídkových mol“ tedy nevzhlížím ani v práci, natožpak ve svém civilním životě. Inspiraci hledám jinde.

Kde?

V náladách, pocitech, ve svém paralelním vnitřním světě, říkejme mu třeba fantazie. V architektuře, designu, v umění obecně. Na cestách, v přírodě. V historii i vizích budoucnosti. V tvorbě módních návrhářů hledám inspiraci samozřejmě také. Jen k mým favoritům patří spíše ti s charakteristickým, době nepříliš poplatným rukopisem, jako je Dries Van Noten, Raf Simons nebo Haider Ackermann. A také si rád povídám s lidmi, poznávám povahy – to je pro mě velký zdroj inspirace, byť ne vizuální.

Vraťme se přece jen k trendům. Platí pořád, že světoví návrháři udělají přehlídku, řetězce to okopírují a zaplaví tím na půl roku obchody?

Platí i neplatí. Respektive tento proces zdaleka už nefunguje pouze jednosměrně. Řetězce z přehlídek světových módních domů čerpaly inspiraci odjakživa, dnes už bez ostychu a sebemenšího vlastního vkladu chrlí kopie produktů jedna ku jedné. Na druhé straně návrhářské týmy velkých módních domů také často okouknou tu šperk, tu podpatek nebo jiný detail od začínajícího lokálního designéra a neprávem je vydávají za své. A kvalitativně se bohužel v mnoha případech přiblížily řetězcům. Cenově nikoliv, takže když to trochu zjednoduším, můžete si dnes pořídit mikinu v prakticky stejném designu, kvalitě materiálu i ušití za 2000 Kč a za 20 000 Kč. Lišit se budou jen nápisem na plecích a cedulkou za krkem.

Která je lepší a která horší? Kdo tedy dnes trendy určuje?

Ve smyslu, v němž mi tuto otázku pokládáte, odpovím jednoslovně: ulice. Světové módní domy kvůli vysoké fluktuaci svých art directorů a snaze donekonečna rozšiřovat cílovou skupinu rychle ztrácejí rukopis a desetiletí budované DNA. Úlohu časopisů, módních redaktorů a stylistů do značné míry převzaly sociální sítě, blogeři, in­fluenceři. A nejsou to jediné důvody. Zatímco v předešlých dekádách se streetwear inspiroval high-end značkami, s příchodem designérů typu Virgila Abloha či Demny Gvasalii se kurzor na čas otočil o 180 stupňů. Výsledkem byla a stále ještě je „móda“, kterou bych označil spíše za merch té které značky než za skutečný designérský počin. Na chvíli tahle tsunami smetla nás všechny, mě nevyjímaje, ale myslím, že stačilo. Čest výjimkám i všem těm, kteří se po krátké vsuvce opět vracejí k poctivému řemeslu.

Potřebuje vůbec móda trendy, anebo je potřebuje vyloženě jen módní průmysl?

Troufnu si říct, že opravdu jen módní průmysl a z čistě komerčních pohnutek. Móda, stejně jako ostatní umělecké obory, se bude vyvíjet i bez trendových žebříčků, mnohem víc potřebuje osobnosti, talenty a vize. Účelem masprodukce v našem oboru je vnutit spotřebiteli koncept, že si neustále musí pořizovat něco nového a jiného, aby držel krok. Já naopak věřím v nadčasovost, osobitost a kvalitu.

Zaujala mě vaše věta z lednového Glancu, kde jste se vyjadřoval k seriálu Emily in Paris: „Pamatuji časy, kdy si každý přál být jedinečný a skrze svůj svébytný styl světu poodhalit svou osobnost. Dnes, kdy se z fast fashion stala insta(nt) fashion, všichni touží být ‚jako někdo‘.“ Chápu, co jste chtěl říct, na druhou stranu – není princip napodobování v módě zabydlený už roky? Vždyť třeba spousta Američanek v 50. a 60. letech chtěla vypadat jako Jackie Kennedy…

Máte pravdu, téměř každá doba oplývala svými ikonami, jež mimochodem inspirují dodnes. I já před Jackie Kennedy, Jane Birkin nebo Audrey Hepburn smekám. Jejich vliv na fashion svět ovšem spočíval právě v unikátním módním názoru a nezměrném osobním charismatu, a přetrval. Máte pocit, že – dejme tomu od roku 2000 – jste někoho podobného zaznamenala? Já bohužel ne. Novodobé módní ikony mají v drtivém procentu případů vše, jen ne osobitost či tajemství, natož přesah. V tomto směru jsou mi opravdu nesrovnatelně bližší „exoti“ typu Iris Apfel, Vivienne Westwood či Michèle Lamy než zaplacené tvořitelky a slepé následovnice sezonních trendů.

Vy se věnujete osobnímu stylingu i stylingu na focení. Dá se říct, co je vám bližší, anebo to jsou spojené nádoby, dvě strany jedné mince?

Celý tvůrčí proces i konečná satisfakce se v obou případech výrazně liší. Focení módního editorialu začíná vytyčením tématu, vize, pokračuje výběrem oblečení z nejaktuálnějších kolekcí, často bez vědomosti toho, kdo jej vlastně bude mít na sobě. Oblečení nutně nemusí sedět, k úpravě slouží kancelářské klipy, důležité je, zda se dá efektně vyfotit. Osobnost modelky je druhořadá, pro dokonalý výsledek lze její vizáž upravit make-upem nebo retuší. Na konci stojí pěkné obrázky, zcela výjimečně snad i něco jako umělecké dílo, málokdy už, na rozdíl od minulosti, sociální či politický apel… U osobního stylingu by naopak od prvopočátku měl být pro stylistu klíčový právě typ, naturel a preference člověka, kterého obléká. Pokud se mu podaří splnit či předčit jeho očekávání, je kladná odezva tou největší odměnou. Ne každý je obdařen takovou představivostí nebo módním rozhledem, aby si u štendru s na první pohled usedlou plisovanou sukní v pofidérní délce představil, jak skvěle bude vypadat s upnutým rolákem a kozačkami. Právě od toho je ale stylista.

Co tedy teď děláte jinak?

Klientům nabízím variantu, která se ukázala být výrazně efektivnější – oblečení na základě jejich požadavků, ale se svou invencí, v obchodech napůjčuji, sestavím do variabilních outfitů „od hlavy k patě“ a dovezu domů na vyzkoušení. Co vyhovuje, to klient/ka v pohodlí domova odkoupí, zbytek vrátím zpět do obchodů. Mnohem důvěrněji od té doby znám konstatování typu: „Po tom bych v obchodě v životě nesáhl/a, a jak to vypadá skvěle.“ Když přesto jednou za čas přijde ona zmíněná věta: „To se mi vážně nelíbí,“ ani by mě nenapadlo vyvíjet nátlak, byť bych byl o daném kousku přesvědčený na 150 %. Stejně jako se nejde násilím zamilovat do člověka, nejde si pod tlakem oblíbit věc. Visela by ve skříni zbytečně, s největší pravděpodobností nedotčená. Na druhou stranu, poměrně často se stává, že se klient/ka právě na takový kousek při příští nebo přespříští návštěvě ptá, dozraje k němu.

Na závěr mám otázku, která mi dlouho vrtá hlavou... Týká se značky Gucci, která jako by čerpala inspiraci v děsivé módě 80. let v socialistickém bloku. Předpokládám, že se její modely vyznačují „skvělým řemeslným zpracováním, propracovanými detaily atd.“, ale ten celek se mi opravdu „nelíbí“. O co jde?

To je otázka k poměrně rozsáhlé debatě, nicméně pokusím se svou odpověď co nejvíce zestručnit. Tak, jak vy smýšlíte o vizuální identitě značky Gucci, spousta jiných lidí smýšlí o vizuálních identitách mnoha jiných značek. Umím si představit, že i Rick Owens, Thom Browne nebo třeba Richard Quinn také rozdělují módní obecenstvo pouze na skalní fanoušky a zaryté odpůrce. Jejich víceméně stabilní estetika je totiž stejně jako estetika Gucci od nástupu módního ředitele Alessandra Micheleho výrazná, provokativní, neuchopitelná, vzdálená prvoplánové líbivosti. Takže logicky polarizuje. Jde o věc subjektivního vkusu. Že patříte spíše do tábora odpůrců, za to nejspíš mohou i vaše osobní konotace. Ano, Alessandro a jeho tým často čerpají inspiraci v 70. a 80. letech, Ostblock je navíc pro současné tvůrce i konzumenty stále přitažlivým tématem. Pro nás na první dobrou ani náhodou, neb jsme v něm žili, a ve froté tričku s tesilkami, k nimž jsme kvůli nedostatku jiných možností byli všichni do jednoho odsouzeni, prostě žádný módní převrat spatřovat nedokážeme. Ale zrovna nástup Micheleho na pozici kreativního ředitele Gucci v roce 2015 revolucí byl. Stejně jako ten do mrtě proskloňovaný minimalismus v současné době už nudí vás, začínala strohost, čistota a hygge nudit módní svět tehdy – a najednou se v čele jednoho z klíčových módních domů po dvou dekádách koncentrovaného sexu Toma Forda a puristických linií Fridy Gianinni zjevil prsteny obsypaný dlouhovlasý prorok s plnovousem, bezbřehá opulence, éterická bezpohlavnost a krása v ošklivosti. Gucci bylo v tomto směru v novém miléniu první. Dost možná právě proto fascinace touto značkou u masy stále přetrvává, ačkoliv Michele v teniskách s hadem už, obrazně řečeno, světu velké módy mává na rozloučenou z vlakové zastávky Bratislava-Petržalka.

Zdroj: www.vlasta.cz časopis Glanc

Související články