Proč jste zvolil tohle téma?
Úplnou náhodou. Po své druhé knížce – Nebe nad Perninkem – jsem chtěl napsat něco veselého, dokonce jsem to i udělal. Pak jsem ale jednou v hospodě, kde rád mluvím s pamětníky o Krušných horách, slyšel příběh, jak do pohraničí přicházeli Češi, kteří často museli s Němci nějaký čas bydlet. Němce totiž odsouvali až několik měsíců po válce. To byl okamžitý impulz. Neskutečně silné téma, ještě tu samou noc jsem začal psát.
Rešeršoval jste, dohledával historické prameny?
Rešeršoval jsem historické události, aby seděla data a místa. Příběh je ale úplně smyšlený, dokonce i vesnice, která má v knize jméno Glasendorf/Skláře, je pouze fiktivní.
Důkladně tam rozebíráte charaktery postav a jejich chování v poválečné době. Odkud jste čerpal?
Upřímně myslím, že lidé se příliš nemění. Obecně jsme si podobní, mění se jen kulisy, v nichž žijeme. Stačí se podívat na to, co se děje nedaleko odsud, na Ukrajině, a vidíte, jak se obnažují charaktery. Někdo začne horečnatě přemýšlet, jak by pomohl druhým, a zapomene na všechno ostatní, jiný naopak řeší hlavně sebe a aby náhodou nevypěstoval o dvě brambory míň. Zkrátka když přemýšlím nad tím, jací tehdy byli lidé, jen se dívám kolem sebe a popisuji to, co vidím.
Zmínil jste, že jste napsal něco veselého, co to bude?
Už je to hotové. To také vzniklo, když jsem sledoval americké volby a říkal si, jak je možné, že národ s 200 miliony lidí a tolika nositeli Nobelovy ceny může do souboje o nejdůležitější úřad v zemi vygenerovat takové dvě kreatury. Uvědomil jsem si, že to je celosvětový a celospolečenský problém, ať jde o křeslo prezidenta, nebo předsedu SVJ, či sportovního klubu. V čele mnohdy nejsou ti nejlepší, ale často jiní – charakterově si docela podobní – vykukové. Napsal jsem příběh o kantorovi, kterého nebaví učení, rozhodne se napsat fiktivní životopis a hlásit se na pozici generálního ředitele ohromné firmy na druhé straně republiky. A protože je výřečný, místo dostane. Tím, že tomu vůbec nerozumí, se stane nejlepším šéfem, jakého kdy měli, protože konečně nechá pracovat ty, kteří vědí, co mají dělat.
Já už úplně vidím film...
Nakonec to chci udělat vícedílné, dopracovat se k tomu, proč a jak se jeho charakter takto vyvinul, takže začínám od dětství. Chvíli to potrvá. Kdy to vyjde, nevím, nyní plánuji druhý díl Sudetského domu.
Pokračování o životě v pohraničí?
Ano, ale nechci to úplně prozrazovat. Když se však zamyslíte nad tou dobou, dává to smysl. Po válce odešli Němci, Češi začali sami hospodařit a do toho přišel rok 1948 a padesátá léta. Popravdě připravovat se na tuto knihu a procházet archivní materiály z 50. let, to bylo skutečně bahno.
Kdy jste začal psát?
To je veselá historka, byť spíš pro mě než pro ostatní. Když jsem chodil do školy, tak jsem byl neskutečně, ale opravdu až bájně lhavé dítě. Neustále jsem si vymýšlel nejrůznější příběhy a bylo to i docela nepříjemné, protože jsem je vykládal ostatním dětem a ty to pak říkaly doma a jejich rodiče si stěžovali ve škole. Někdy ve druhé třídě mi paní učitelka řekla, když si zase někdo stěžoval, ať už proboha nikomu nic neříkám a radši si ty výmysly píšu na papír. Tak jsem začal. Zaznamenával jsem všechno možné, zážitky z dovolené, nejrůznější věci.
Psal jste si i deníky?
To ne. Spíš jsem vzal papír a napsal si, co jsem prožil. Psal jsem to nepravidelně, ani jsem to neschovával. Byla to taková moje zábava, někdo koukal na televizi, já psal.
A pak jste po letech napsal Chaloupky, váš první román.
Ano, dá se říct, že to byla první ucelená kniha. Dal jsem rukopis přečíst několika lidem, těm se líbil, a tak jsme se rozhodli vydat ji vlastním nákladem.
Zkoušel jste knihu nabídnout nějakému nakladateli, nebo rovnou samonáklad?
To jsou ty cesty osudu. Samozřejmě jsem ji zkusil nabídnout. Poslal jsem rukopis a po nějakém čase dostal odpověď, že nemají zájem. Tak jsme ji vydali sami, kniha se prodávala a ozvalo se nakladatelství Moba, že by ji vydalo. A někdy v té době jsem zjistil, že jsem tomu prvnímu nakladatelství tehdy omylem poslal nějakou rozpracovanou verzi. Museli se divit, co jim to přišlo za nesmysl.
Uf, nic moc. Myslíte, že jste spíše organizovaný tip, nebo trochu chaotik?
Jsem nesmírně organizovaný, až mám podezření, tedy spíš moje okolí má podezření, že trpím nějakou nemocí. Mám několik diářů, soukromý, pracovní, všechno si píšu a jsem dost systematický.
Projevuje se systematičnost i ve vašem psaní?
Určitě. Vždy než začnu psát, si vytvořím excelovou tabulku, ve které mám podrobně rozvržený děj a charaktery postavy.
Konec také víte dopředu?
Ten vím téměř jako první.
Spisovatelem ale nejste na plný úvazek, že ne?
Ne, pracuji ve strojírenství. Jsem manažer středně velké strojírenské firmy. Je to takový můj druhý, trochu jiný život, který velmi dobře doplňuje ten první. Ráno dělám něco jiného než odpoledne, je to pestré, a to mě baví. Já jsem hodně akční člověk, jenom psát bych asi nemohl.
Také hodně sportujete, běháte po horách, o čemž píšete na svých webových stránkách.
Běhám, ale je to čím dál horší. Každý rok je znát, už to trochu bolí. Běhám i padesát šedesát kilometrů, i když teď už spíš tak třicet. Snažím se dodržovat rituál – denně zaběhnout alespoň deset kilometrů, kdykoli a za každého počasí, a docela se mi to daří plnit. Ono mi to také pomáhá při psaní, při běhu mám čas přemýšlet o lince příběhu a postavách. Také navnímávám atmosféru Krušných hor, o kterých píšu nejvíc.
Jste rodák z Ústí nad Labem, od dětství jste žil v Chomutově, nyní bydlíte v Chodově u Karlových Varů. Uvažoval jste, že byste Krušné hory opustil?
Neuvažoval. Vždy jsem to nechával spíš plynout a teď už je evidentní, že region budu těžko opouštět, i když člověk nikdy neví. Spíš bych ale chtěl dál do hor, pořád sháním nějakou chalupu nahoře, kde bych se zašíval.
Jak vzpomínáte na své dětství v Chomutově začátkem 90. let.
Devadesátkový Chomutov jsem nijak zvlášť vizuálně nevnímal. Vzpomínám na něj hezky a dobře, žádná traumata si nenesu. Ačkoli já nejsem moc na vzpomínání, spíš se dívám dopředu.
Nejste na vzpomínání, přesto dvě ze tří vašich knih jsou zasazeny do minulosti.
No to jo, ale jedna věc je dívat se do historie a trochu se z ní třeba poučit a jiná jsou takové nostalgické řeči, na které jsem dost alergický. Vyhýbám se větám typu – to já, když jsem byl mladý, tak byla obloha modřejší a tráva zelenější. Někdo má tendenci adorovat to, co bylo, ale já myslím, že takhle nejde moc dobře žít, každá doba má zkrátka svoje.
Je otázka odsunu v Krušných horách stále živá?
Neuvěřitelně živá. Paradoxně – a tak už to asi bývá – bych řekl, že ani ne tak v Krušných horách jako v jiných regionech. My, kteří tady žijeme a denně se potkáváme se starousedlíky, pamětníky a jejich potomky, jsme daleko víc nad věcí než někteří, kteří situaci neznají, ale komentují ji. Právě teď jsem se znovu přesvědčil, jak živé je to téma: těsně před tím, než Sudetský dům vyšel, na něj byla reklama na internetu a objevovaly se komentáře typu, že by se měl okamžitě zakázat. Knihu si přitom v té chvíli ještě nemohl nikdo ani přečíst. Už jen ten název Sudetský dům vzbuzoval emoce.
Máte na knihu reakce od starousedlíků?
To zatím ještě ne, kniha je na trhu teprve pár dní. Zatím mám jen reakce od prvních čtenářů. Určitě ale přijdou, protože přišly i na Chaloupky.
Jaké byly?
Většinou kladné, objevila se řada fanoušků, jiní naopak kritizovali styl, jakým je napsaná. Docela to chápu, teprve s dalšími knihami jsme vychytali, co je pro vydání nezbytné – ta zpětná čtení a rešerše, kontroly, což jsem popravdě u Chaloupek vůbec netušil. Nyní dopsanému rukopisu věnuji větší péči, a nejen já. Nicméně mě to tolik netrápí. Nestresuji se věcmi, které už nemohu ovlivnit. Tak už to prostě je.
Jaké byly reakce vašich blízkých?
Samozřejmě že babičky by mi dávaly Nobelovu cenu za literaturu, to je logické a jasné. V rodině nepadala žádná negativa, tam zněly jen superlativy. Já ale věřím, že si umím nastavit vlastní zrcadlo, stejně jako neuznávám sprostou a zlou kritiku, tak neberu ani to, když mi babička řekne, že nikdy nic lepšího nečetla. Co jiného by mi babička měla říct?
Kde čerpáte nápady k příběhům a zápletkám. V té zmíněné hospodě?
Třeba i tam. Jinak ale všude. Možná často působím, že jen povídám a neposlouchám, ale já pořád vnímám, co lidé okolo říkají, nebo co se děje. Sleduji, jak se lidé tváří, jak se zachovají. Ukládám si to a pak používám. Když jsem psal Chaloupky, ale i Sudetský zpomdům, tak jsem si v některých postavách představoval konkrétní lidi.
To může být až terapeutické.
To určitě je, u Chaloupek jsem to udělal několikrát. Říkal jsem si, no počkej, já tě obsadím do knihy. Samozřejmě beze jmen, člověk by neměl být zlý a použití konkrétního jména už by zlé bylo. Představuji si toho ale hodně. Je to fakt moje terapie.
Často říkáte, že od svých knih nemáte velká očekávání. Není to ale trochu svazující, přece jen třetí kniha, v závěsu další.
Není to v ničem svazující. Vždycky píšu, jak nejlépe umím v tom daném okamžiku. A že to prostě třeba není lepší, s tím nic neudělám, já tomu v té chvíli dávám opravdu maximum. Někdo píše líp než já, jiný zase hůř, tak to prostě je, takže si z toho nedělám žádný stres. Mohu si vyčítat jen to, co jsem neudělal poctivě a naplno.
Stresuje vás vůbec něco?
Jistě. Spíš ale to, co se děje okolo, když se zamýšlím nad světem, v němž žijeme. Mám to spojené se svou druhou knihou Nebe nad Perninkem, která je o lékaři závislém na alkoholu, který začne žít v horách. Častokrát jsem slyšel, že je to hezká kniha ale nereálná, prostě červená knihovna. Říkali to hlavně proto, že příběh dopadne dobře. A já si uvědomil, že žijeme ve světě, kde jsme přestali věřit na šťastné konce. Mnohdy se neumíme zorientovat v tom, co je správné, často upozadíme vlastní svědomí, jen abychom z toho měli prospěch. Tohle mě umí rozhodit daleko víc než věci, které se bezprostředně týkají mého života a které mohu ovlivnit.
Možná chápu i reakce vašeho okolí, přece jen žijete v regionu, kde může být někdy fuška hledat šťastné konce.
Ano, Sudety opravdu vycházejí podle všech možných statistik jako nejhorší oblast z hlediska životní úrovně, ale to je zase ono. My bychom s tím – kromě toho, že to pořád opakujeme – měli také něco dělat, zjistit proč a jak je tohle možné. Podívejte, já jsem opravdu velký antikomunista, na druhou stranu, když dneska někdo říká, že za to, jak to vypadá v pohraničí, mohou komunisti, tak se mu směju. Vždyť jsou pryč už 33 let, za co asi po tolika letech mohou? To už je na nás, na naší generaci, která tam žije a musí s tím něco dělat.
Co myslíte, že by se mělo dělat?
Věci se určitě zlepšují, ale stále u nás chybí větší sepětí s krajem. Mám takovou teorii – když tady v Praze vyrazíte třeba na loď a vedle vás si sednou dva Brňáci, tak poznáte, odkud jsou, podle toho, jak mluví – mají společný jazyk, a to je základ pro kulturu a historii. Nám tohle chybí. Po válce se obyvatelstvo Sudet zcela obnovilo, přicházeli lidé z různých krajů a odlišných etnik, postrádáme něco sjednocujícího. A paradoxně to nejdůležitější k vytvoření takového sepětí jsou malé, jednoduché věci, třeba obnova lokálních tradic. Někde se postaví májka, jinde se vysvětí křížová cesta. To jsou myslím klíčové věci k prohloubení pocitu sounáležitosti s regionem. A pak druhá – zásadní – věc, kterou vnímám v našem Karlovarském kraji a co považuji za nesmírnou chybu. U nás není žádná pořádná vysoká škola. Lidé, kteří by mohli po studiu zůstat a utvářet budoucnost kraje, se z měst nevracejí a odliv mladých je trvalý.
Zůstali v regionu po válce i někteří starousedlíci?
Jasně, všichni nebyli odsunutí, zvlášť ve vyšších partiích hor jich zůstalo docela dost. Zajímavé ale je, že mnozí z těch, kteří museli odejít, se v Krušných horách nechávají pohřbít, vracejí se na rodnou půdu a obnovují hroby. Zkrátka krev není voda.
Jak to, že někteří mohli zůstat?
Úplně výjimečně zůstávali antifašisti, i když na to po válce nikdo moc nehleděl. Většinou ale zůstávali lidé, kteří byli důležití pro průmysl, třeba horníci nebo lesníci, kteří znali tamní lesy. Myslím, že tlak na Němce se trochu uvolnil v 50. letech, kdy začal nápor na všechny, kteří „nejdou s námi“. Nicméně komunisté Německem strašili ještě hluboko v 60. letech. I proto byly některé vysídlené vesnice zbourané, aby se lidé neměli kam vracet.
Jak vnímáte seriály zasazené do regionu, třeba Rapla?
Beru to jako pěknou reklamu pro region a rád jsem se v televizi podíval na místa, která dobře znám. Je to pro oblast šance. I já mám pocit, že svým psaním regionu něco trošku vracím. Někdy se směju, když sleduji, jak se lidé někdy dohadují a poměřují, kdo toho pro Krušné hory udělal víc. Já mám spíš pocit, že ony toho dělají hodně pro nás. Fandím propagaci Krušných hor, ale trochu mi vadí, když si někdo myslí, že za ně může mluvit a rozdávat stanoviska. Já píšu romány z prostředí Krušných hor, ale určitě nemám patent na to, abych za ně mluvil.
Jak byste popsal typického Krušnohorce?
Žádný popis nemám, ale neuměl bych charakterizovat ani Brňáka nebo Pražáka. Nesnáším paušalizování lidí a tady jsme zase zpátky u Sudetského domu. Nejdřív byli špatní Češi, pak Němci a postupně si navzájem dělali strašné věci. Dnes se děje to samé. Někdo ze všeho viní Ukrajince, že jsou všichni špatní, nebo naopak všichni dobří, jiný bez mrknutí hodí všechny Rusy do jednoho pytle s Putinem. Tohle nesnáším.
Vidíte a já myslela, že mi řeknete, že lidé z Krušných hor jsou svérázní, tvrdší a drsnější a že se liší na první pohled.
To jsou ale lidé všude na horách. Ti, kteří žijí v horách, jsou drsnější a jiní, protože ten život je tam jiný. Pokud tam někdo – zvlášť ve vyšších polohách – žije od pondělka do neděle, tak za tu krásu platí zase ztrátou něčeho jiného. A že tam je fakt krásně!
ŠTĚPÁN JAVŮREK (35)
ŠTĚPÁN JAVŮREK (35)
- Rodák z Ústí nad Labem, žije v Chodově u Karlových Varů.
- Pracuje ve strojírenství.
- V mládí se živil volejbalem.
- Vydal tři romány: Chaloupky, Nebe nad Perninkem a Sudetský dům.
- Na webu rovněž píše o životě v Krušných horách a o svém psovi Belle.
- Je ženatý.
ZDROJ: časopis Vlasta
