Moje zájmy jsou rybaření a country.“ Tak to by nešlo. „Moje zájmy jsou motorky a rock.“ To by taky nešlo. „Moje zájmy jsou filmy a kutilství.“ To by možná šlo! Je o pět let starší než já, to by bylo dobré. Bydlí blízko. Nemá v inzerátu žádnou chybu. Na fotce vypadá chytře a spolehlivě a píše, že vůbec nevadí, že by měla zájemkyně děti. To mám. Tak ano, udělám to.

Odepsala jsem na inzerát v internetové seznamce a ještě ten den přišla odpověď. Jako bych spustila lavinu, která do té doby držela zapřená nějakými stromy na vrcholu kopce. Než jsem odepsala, mohla jsem si pořád jenom myslet, že to opravdu udělám. Mohla jsem se tou myšlenkou utěšovat jako únikem, odpočinkem od manželství, ze kterého jsem byla unavená a vyčerpaná. „Najdu si někoho jiného, tohle si vážně nezasloužím,“ říkala jsem si často, ale nikdy jsem mu to neřekla nahlas. Říkala jsem mu spoustu jiných věcí. Že si připadám osamělá, že mi vůbec s ničím nepomůže, že mám pocit, že už mě vůbec nemiluje. Aby opravil protékající záchod, vyměnil popraskanou dlaždici, konečně po devíti letech vymaloval předsíň. Nebylo to nic, co by nezvládl, vždycky byl pyšný na to, jaký je zručný. To je jedna z věcí, které se mi na mužích líbí, že umějí pracovat rukama. Ráda se na ně přitom i dívám, mám pocit, že když to dokážou, dokážou se postarat i o mě a o dítě. Jenže můj manžel mi nic takového už dlouho nepředváděl. Byla jsem pro něj vosk a skoro jsem měla pocit, že naše malá dcera taky. Ne, že by si spolu někdy nehráli nebo nepovídali, ale nijak ho nezajímalo, že ji do školy a ze školy vodím já, že jsem to já, kdo ji rozváží po kroužcích, že on ji vidí jen chvíli večer a často ani to ne. Nezdálo se, že by někdy nějak spěchal domů, ani za ní, a už vůbec ne za mnou. Kolik let se to dá vydržet, když víte, že jste ještě mladá a hezká a že by o vás někdo jiný měl určitě zájem? Že si nezasloužíte být přehlížená, když sama poctivě děláte všechno pro to, aby bylo vaše manželství hezké? Já to vydržela docela dlouho, ale pak jsem začala přemýšlet o tom, že bych si opravdu zasloužila někoho jiného. Nebylo to tak, že bych se do někoho zamilovala, ale měla jsem v plánu změnit svůj život, ve kterém mi lásku dávala jenom dcerka. To je určitě láska nejkrásnější, ale i ona si zasloužila něco víc. Věřila jsem, že existuje muž, který nás bude mít rád obě a bude nám to dávat najevo péčí a pozorností.

Takže jsem odepsala tomu, kdo měl rád filmy a práci rukama. Myslela jsem na to, co bude dál? Že to bude obnášet rozvod, možná stěhování, nové začátky? S Robertem, jak se můj seznamkový přítel jmenoval, jsme se nejdřív pomalu oťukávali. Pár vět od něj, pár ode mě. Jako bych pořád váhala, až se mě zeptal, jestli bychom se neměli sejít. „Máš pravdu, měli,“ odsouhlasila jsem, protože to bylo zrovna v den, kdy jsem se znovu strašně rozčílila pohledem na tu prasklou dlaždici.

Takže jsem na setkání s Robertem šla. Bylo to snadné, jsem pojišťovací poradce, pořád se setkávám s novými lidmi. Byl milý, jak jsem čekala. Povídali jsme si jako noví známí, co se potkali někde na dovolené a chtějí se o sobě něco dozvědět. Večer jsme si psali zprávy „Jsi krásná,“ psal on a já byla blažená. Je tak hezké něco takového slyšet od někoho, kdo se vám taky líbí. Psali jsme si a já přitom ležela v manželské posteli vedle muže, kterému to bylo úplně jedno. „Myslím, že kdybych si psala s celým fotbalovým mužstvem, bylo by mu to jedno taky. Fotbal ho nezajímá a já taky ne,“ řekla jsem si, když mě píchla malá výčitka svědomí. Ale když se o mě nestará on, musím se o sebe postarat sama. Domluvila jsem si další schůzku a vůbec mi nevadilo, že už mě při ní Robert hladí po ruce. A další, manžela to ani ve snu nenapadlo. Nebyla jsem ale malá holka a věděla, že pokud si s Robertem budeme rozumět, jenom hlazením po ruce to neskončí. A zjistila jsem, že na tak velké podvádění nemám povahu. Pokud to opravdu myslím vážně, řeknu to manželovi dřív, než to nastane. Asi jsem podvědomě doufala, že mě zastaví dřív, než udělám něco neodvolatelného.

„Chci ti říct, že se s někým scházím. S jiným mužem,“ pověděla jsem mu, než jsme šli spát. „Proč mi to říkáš?“ ptal se tiše, když pochopil, že to myslím vážně. „Nechci tě podvádět, jen už takhle žít dál nebudu.“

Mlčel a nakonec jen řekl: „Já nevím, co ti na to mám říct.“ A odešel. Ráno ale nešel do práce, byl doma, když jsem odváděla dceru, a ptal se, jestli se můžu ještě vrátit domů. Mohla jsem. „Poslyš, já nechci, abys odešla. Asi nejsi zrovna šťastná, ale já bych vážně chtěl udělat něco, co bys ráda. Kdyby to teda ještě šlo,“ řekl mi, když jsme si spolu sedli ke stolu. „Máš pravdu, že nejsem šťastná a říkám ti to už dlouho.“ Mlčel a pak pokračoval: „Já asi nejsem zrovna nejlepší manžel, ale... vážně nechci, aby to mezi náma skončilo. Nemůžem to ještě zkusit?“

Asi jsem chtěla něco takového slyšet, jenže jsem nevěřila, že to má smysl. „Já ti říkala už tolikrát, jak se cítím, a nezměnilo se nic. A nevšímáš si ani věcí, které jsou potřeba v domácnosti. A Adélka? Víš vůbec něco o tom, co dělá celý den? Víš, co jí, s čím si hraje, co ji zajímá? Jestli si chceš žít jen pro sebe, tak si pro sebe žij, ale nás k tomu opravdu nepotřebuješ.“ Mlčel zas, zvedl se a odešel. Jela jsem do práce a snažila se nějak přes den fungovat a normálně si psát s Robertem.

Večer mě doma čekala večeře. Kytka ne, tu jsem od manžela nedostala ani v době, kdy jsme spolu chodili, ale udělal večeři, jedinou, co uměl, takže řízky. A byla vyměněná ta dlaždice. „Zítra udělám tu předsíň, vzal jsem si volno.“ Divila jsem se, že vůbec ví, že jsem o tom mluvila. „Proč jsi to všechno až doteď nevnímal?“ Prý neví. Víc jsem z něj nedostala. Bylo to zvláštní. Šla jsem spát a nespala celou noc. Došlo mi, že ve skutečnosti rozvod nechci. Co jsem opravdu chtěla, bylo hezké manželství. Rozhodla jsem se a doufala, že moc neublížím Robertovi.

ZDROJ. časopis Vlasta

Související články