Psal se rok 1607, když se sedmnáctiletá dcera Zikmunda Smiřického Eliška zamilovala do poddaného kováře Jiříka Wagnera. Smiřičtí patřili k nejbohatším šlechtickým rodům u nás, vlastnili taková panství jako Hrubá Skála, Navarov, Trosky, Hořice, Náchod či Kostelec nad Černými lesy. Byli úspěšní podnikatelé a postupně získali i několik postů na císařském dvoře i zeměpanských úřadech. Jako mecenáši také výrazně podporovali rozvoj umění a vědy.

Rodina Zikmunda Smiřického žila převážně v Kostelci nad Černými lesy a v Praze, na jiných místech pobývali jen příležitostně. Právě v kosteleckém zámku začal historicky zřejmě největší sexuální skandál, za který „mohla“ Eliška Kateřina, starší dcera. Nebyla moc hezká, mládenci z řad šlechty o ni neměli zájem, přesto toužila po lásce, a tak hledala mezi neurozenými muži. Na tehdejší dobu velmi odvážný krok, překročila tím totiž všechny základní společenské normy svého stavu.

Bezhlavá láska ke kováři

Nejprve to byl klíčník Václav, se kterým si ale zřejmě jen povídali a vyměňovali milostná psaníčka. Následoval barvíř Jiřík. Pak ovšem spatřila mužnou postavu panského kováře Jiříka Wagnera při práci na zámku a bezhlavě se zamilovala. Namlouvání probíhalo netradičně v režii samotné Elišky, která si za dohazovačku zvolila služku Evu, kterou posílala pravidelně za kovářem, aby jim v zámku něco opravil. Eliška mu zároveň neustále posílala nějaké dárky.

Kovář byl z jejího zájmu nešťastný, protože moc dobře věděl, že když by se jejich pikantní vztah prozradil, mohl by špatně skončit. Eliška Kateřina na to ale nedbala a mladého kováře uháněla, až ho uhnala. Jak píše Jindřich Francek ve své knize Příběh tajné lásky, Eliška trpěla pravděpodobně komplexem méněcennosti, nebyla krásná a měla i tělesnou vadu. A protože chyběli nápadníci z aristokracie, rozhlížela se jinde. Jiřík Wagner se bránil, ale Eliška vyhrožovala, že pokud ji nechá, skočí z okna a on přijde o hlavu.

Na jaře v roce 1608 plánovala Eliška Kateřina, že opustí i s kovářem svou rodinu a uprchne s ním ze zámku. Jejich plán byl ale vyzrazen a do rukou Zikmunda se dostala psaníčka, která posílala mladá šlechtična svému milému.

Za trest do vězení

Zikmund dceru nevydědil, nestihl to, záhy totiž zemřel. Iniciativu převzala jeho žena, obávaná paní Hedvika, která nechala služku i kováře zavřít do českodubského zámku. Eliška byla vězněná nejprve na Hrubé Skále a později na Kumburku po řadu let, dokonce i po smrti matky Hedviky v roce 1610, kdy o jejím věznění rozhodoval bratr Albrecht a sestra Markéta.

Možná by se na celý skandál zapomnělo, ale v roce 1619 se po smrti bratra Albrechta Jana Smiřického objevila otázka, co s obrovským rodinným majetkem. Při řešení dědického sporu obou sester se vycházelo z ustanovení, že na dědictví nemá nárok ta, která by nezachovala panenství. Tehdy Elišce nabídl sňatek Ota Jindřich z Vartenberka, řečený Kulhavý, kterému její sexuální aféra nevadila. Peníze byly víc.

Výslechy a důkazy viny

Po jedenácti letech se Eliška Kateřina dostala konečně ven z vězení a s manželem Otou se usadili v Jičíně, odkud se pokoušeli ovládnout kumburské, českodubské i hruboskalské panství. Dali opravit městské i zámecké opevnění a najali si vojsko k ochraně. Eliška se snažila smířit se sestrou Markétou, ale ta odmítala. Koncem roku 1619 byla Eliška Kateřina těhotná a zároveň se znovu otevřela její dávná milostná aféra. Začaly se hledat důkazy viny a aktéři tehdejší aférky byli znova vyslýcháni. Výpovědi samozřejmě nahrávaly Markétě, která chtěla sestru očernit.

Z výpovědí služky Elišky Smiřické, Evy Hlavaté, například vyplynulo, že o sexuálních stycích své paní věděla, a dokonce je pomáhala zprostředkovat. Mimo jiné vypovídala, že její paní toužila po tom, aby si neurozeného kováře mohla vzít, což samozřejmě nebylo možné. U soudu také vypovídal milenec Jiřík Wagner, který při výslechu vzpomínal na jejich intimní chvíle. „Nepřestávala mě objímati… Sahala mi za ňadra a potom skrze kalhoty až k přirození. Tak dlouho se se mnou objímala a vzdychala, že jsem jí potom taky za ňadra sahal, až mi nebylo zapotřebí sahati… Ustavičně mne z velké lásky objímala, líbala, kousala…“ Jak vidno z historických zápisků, Eliška Kateřina byla velmi náruživá a ani trochu se neostýchala.

Doznání pod nátlakem

Na základě výpovědí se snažil manžel Markéty, Jindřich Slavata, o zvrat poměrů. Obžaloval jménem své ženy Otu z Vartenberka, který se ale odmítl postavit před soud a do Prahy přijel až v roce 1620, kdy případ převzal nový český král Fridrich Falcký. I tehdy ale rozhodl soud v neprospěch Elišky, nedostala ani možnost se obhájit ústně, postačilo jim doznání, které sepsala pod nátlakem.

Ota z Vartenberka byl uvězněn a do Jičína byla vyslána královská komise, aby se ujala statků. Eliška je vpustila do města a následovalo jednání na radnici. Pak se komise odebrala na zámek, který jim ale paní Eliška odmítala otevřít. Manžel Markéty Jindřich Slavata však měl klíče, takže se dostali dovniř i bez svolení zámecké paní Elišky. Během hádek pak z neznámých příčin vybuchl střelný prach v zámeckém sklepě, kdy se část zámku zřítila.

Oběť, nebo vražedkyně?

V sutinách zemřela těhotná Eliška, její švagr Slavata a dalších čtyřicet lidí. Podle Pavla Skály ze Zhoře mohlo jít o náhodu, kdy některý z mušketýrů utrousil jiskru, ale také je možná hypotéza, že Eliška spáchala sebevraždu. Prohlásila prý, že než aby opustila zámek, raději čestně zemře. Zoufalá šlechtična moc dobře věděla, co by následovalo, pokud zvítězí její sestra s manželem. Byla snad historicky první atentátnicí na světě? Kdo ví.

Zdroj: Jindřich Francek: Příběh tajné lásky, Havran, 2005.