„Když mi mamka s taťkou řekli, že se rozvádějí, pohltilo mě tiché prázdno, ze kterého se občas ozvalo ,Jsi sama, nic nezmůžeš!‘. Ve škole jsem dostávala špatné známky a necítila radost. Můj svět se pomalu hroutil a kousek po kousku šednul a ztrácel veškerou naději. Neměla jsem nic. Byla jsem na dně tý nejhlubší díry samoty.“

Když Maruška píše dopis, z něhož citujeme, je jí dvanáct. Napsala ho soudci, který má rozhodnout o střídavé péči. Navrhuje ji táta, ale Marie chce mít domov u mámy. A tak napíše úplně cizí „moci úřední“ otevřenou zpověď, kde odkrývá své nejniternější pocity, na dívenku v šesté třídě až mrazivě výstižně. Odvážný krok, který jistě sehrál svou roli, soud nakonec po půlroční „střídavce“ Marušku vyslyšel. Nevídaná dětská participace, po níž mnoho dětí z rozváděných rodin touží – nebýt jen objektem rodičovského sporu, často boje i mnoholeté války. Naopak být vyslyšeno, pochopeno a respektováno rodiči, a to oběma, sociálními pracovníky, psychology, soudními znalci, soudci… Všemi, kteří během rozvodu, jenž je pro děti vždy traumatem, rozhodují o jejich budoucnosti i kvalitě života.

Dnes je Marie plnoletá a svůj příběh dítěte z rozvedené rodiny pro nás sepsala s šestiletým odstupem (najdete ho v tištěné Vlastě, která vychází 29. 6). S důvěrou se nám svěřily i další dívka a dvě mladé ženy, které si také prošly jedním z nejtěžších životních období. A čísla ukazují, že v tom zdaleka nejsou samy. V rozvedených manželstvích žilo loni v Česku přes dvacet tisíc dětí. Úroveň loňské rozvodovosti byla necelých čtyřicet procent, což je sice nejméně od počátku století; k tomu ale přičtěme páry, které se rozešly mimosoudně. „Spokojeně žít s jedním partnerem, společně vychovat děti a zestárnout spolu – to je v dnešní době něco sociálně nevídaného a vzácného,“ říká klinický psycholog a psychoterapeut Radek Ptáček. Jako soudní znalec vypracoval nespočet posudků pro rozvodová řízení, problematikou rodin a dětí se zabývá přes čtvrt století.

Rozvod jako tabu

De facto každé druhé manželství u nás se rozpadá. Přesto jsou rozvody a následné řešení péče o děti stále tabu tématem, opředeným mýty ještě z doby totalitní. A o dopadu na ty nejkřehčí se veřejně nemluví v míře, jakou si děti zaslouží. Bohužel i sami rodiče mnohdy přes vypjaté emoce nevidí, že největší obětí rozvodu není ani jeden z nich, ale právě jejich dítě. Notabene, když ho používají jako rukojmí, nebo dokonce štít.

I proto se zrodil projekt Rozvod (www.roz-vod.cz), za nímž stojí právě Radek Ptáček a oceňovaná fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková, která se dlouhodobě věnuje sociálním tématům a válečným konfliktům. I ona prožívala rozvod rodičů bolestně, zpětně ho vidí jako vysvobození. „Kéž by vše proběhlo s menší dávkou emocí, obviňování, slz. Ale láska nebo závislost na ní vratce osciluje na tenké hraně s nenávistí. Sama nevím, jak bych se dokázala v tak toxickém prostředí ovládat. Bizarní je, že se naši patnáct let po rozvodu dali opět dohromady. Nesoudím je, jejich rozhodnutí respektuju. Ale že mi to trvalo.“

Dětskou perspektivou

Se spisovateli, výtvarníky a divadelníky otevírají skrze umění téma rozpadu rodiny a hlavně jeho vlivu na děti. „Denně se rozvede šest manželství. Děsivý, ale holý fakt. Nechceme nikoho lanařit, aby zůstal v nefunkčním vztahu. Kéž by ale projekt pomohl rodičům víc uvažovat o psychice jejich dětí. Pochopit je, aby tolik netrpěly, protože si to nezaslouží,“ vysvětluje Jarmila. Napomoci by tomu mohla kniha Rozvod šestkrát jinak – šest povídek, které doplňují originální ilustrace umělců a srozumitelné komentáře zkušeného odborníka Ptáčka. Náměty povídek vycházejí z reálných případů a jako čtenáře vás zasáhnou, byť jste rozvod nezažili. Bude vám líto hendikepované dívky, která se chce kvůli rozkolu rodičů zabít. Vyhořelá soudní znalkyně, jež jde na ruku soudkyni, vás zvedne ze židle. Pocítíte bezmoc otce, mezi něhož a dceru postavila zeď (soudním zákazem styku) manipulativní matka…

Také představení ve Švandově divadle nazvané Rozvod aneb V mezích přijatelné normy je emočně nabitou reflexí toho, co se může stát s lidmi a z lidí, kteří zažívají rozvodové peklo, kde ztrácejí nejen své partnery a děti, ale i sami sebe. I tragikomická inscenace stojí na skutečných kauzách. „Po nocích jsem četla anonymizované posudky a nevěřila, že ten horor na papíře není dílem fikce. Někdy se mi z dětských osudů udělalo tak zle, že jsem se musela jít vydýchat ven. O to víc jsem ale chtěla na projektu pracovat,“ vzpo­míná Jarmila.

Dítě vnímá svět vlastní optikou, proto je naprosto zásadní nahlížet na problematiku rozvodů právě z jeho perspektivy. Do dětské mysli zaséváme události, myšlenky a emoce, které jednou vyrostou do samostatné podoby, připomíná v knize Ptáček. „Dítě od útlého věku vnímá a vykládá si vše, co se kolem něj děje. Podle toho pak žije svůj život a skrze vztahy nám vrací, co jsme mu dali.“

Potřebuju oba rodiče

Rozvodem či rozchodem rodičů se dítěti rozpadne rodina – jeho dosavadní jistota a bezpečí (pokud tedy dosud vyrůstalo v prostředí bez psychického a fyzického násilí). Najednou zažívá novou formu bolesti, strachu, vzteku, bezmoci, beznaděje, osamělosti a ztráty. Dokonce může mít pocit zrady těch nejbližších i vlastní viny za to, co se mezi nimi děje. Aby mohlo novou situaci pochopit a později přijmout, musí jí rozumět. Pokud nedostane adekvátní vysvětlení, vytvoří si vlastní pokřivené teorie, které mohou vést až k duševnímu onemocnění, jako jsou úzkosti, deprese, sebepoškozování… Dítě se od určitého věku potřebuje na celé situaci spolupodílet – být rodičům partnerem s vlastními názory a přáními, kterými může alespoň něco ovlivnit. Prostě nebýt jen pasivní tichou obětí, o níž rozhoduje někdo jiný, mocnější. „Není absurdní, když se dva lidé nemohou dohodnout a třetímu se něco přikáže?“ ptá se psycholog.

Přitom vzájemná domluva, kdy rodiče zatáhnou svou emoční brzdu, a nalezení kompromisu je podle něho lepší řešení než jakékoli rozhodnutí soudu. Pokud se rodiče nedohodnou, složitý a bolestný rozvod může trvat roky a na bitevním poli zůstanou nevratné ztráty. Právě přístup založený na spolupráci rodičů už praktikují i čeští experti a soudy, říká se mu cochemská praxe. Například v Kanadě platí zákon o rozpadu rodiny, který stanovuje, že dítě po něm zůstává v péči obou rodičů. U nás je nový zákon o rodině na prahu platnosti.

I bez „soudního štemplu“ je ale zřejmé, že dítě milující oba rodiče, s nimiž mělo před rozvodem zdravý vztah, ho potřebuje i poté rovnocenně rozvíjet. „Není nic důležitějšího než vztah dítěte s oběma rodiči,“ říká Ptáček. Pokud ho po rozvodu nemá možnost budovat, může dlouhodobě trpět. Jak tomu předejít, se rodiče dovědí ve vzdělávacím projektu Sdílené rodičovství. Vztah si ale nelze vynutit. Ačkoli nám soud dítě přidělí na určitou dobu, nemůžeme mu přikázat, aby nás milovalo. „Vztah se utváří společnými zážitky a pozitivními emocemi. Ne nátlakem, křikem a výhrůžkami,“ upozorňuje Ptáček. Podle něho nebude dítěti prospívat žádná ze soudem nařízených péčí, pokud spolu rozhádaní rodiče nespolupracují. V opačném případě může rozvod přinést do života všech úlevu, až vysvobození, což může děti výsledně i posílit. Jako tomu je v příbězích těch, které se nám svěřily.

ZDROJ: časopis Vlasta,www.roz-vod.cz www.sdilenerodicovstvi.cz