Kdo vás poprvé posadil za klavír?

Byl to můj táta. Chtěl, aby jeden z jeho synů hrál na hudební nástroj, tak za pár korun koupil klavír a nejdřív zkoušel učit hrát nejstaršího bratra Viktora, ale byla to neúspěšná mise. Mně bylo tenkrát pět, měl jsem ještě dvě mladší sestry, ale u nás se z tradice u holek hraní na nějaký nástroj moc nepěstuje, spíš jsou vedeny ke zpěvu. Časem sourozenců značně přibylo, dohromady nás nakonec bylo dvanáct dětí.

Můj hluboký obdiv k vašim rodičům. A nechápu.

Já taky ne a čím jsem starší, tím víc nechápu a víc je obdivuju. Je fakt, že když počet hemžících se dětí překročí jistou hranici, starají se starší o mladší a berou to jako přirozenou věc, jinak by se rodiče nejspíš zbláznili. Boty a oblečení se dědí a různě koluje, prostě kde je vůle, je i cesta. Fakt je, že máma byla v jednom kole, vařit, nakupovat, uklízet... nadlidský úkol! S tátou byli a jsou hodně soudržná dvojice, i když pohádat se taky umějí, asi jako každý.

Dalo se v tom mumraji doma nějak učit na klavír, cvičit?

Ono to bylo celé trochu jinak, než jste nejspíš zvyklá... Bydleli jsme hodně skromně, ve dvoupokojovém bytě, a co si pamatuju, dynamika u nás rozhodně nechyběla, ale nějak to fungovalo, velkou roli hrála naše soudržnost, rodina je na prvním místě, ostatní věci nejsou tak důležité. Domácí úkoly jsem si dělal ve škole po skončení vyučování, protože to bylo jediné místo, kde byl klid. A když jsem musel cvičit do hudebky, cvičil jsem jednou dvakrát týdně tam, denně to možné nebylo.

Je pravda, že jste se naučil hrát jen na tři prsty?

Ano, on tehdy táta uměl jen tři čtyři akordy na tři prsty, to byla jeho technika, snažil se mi předat, co znal, několik let jsem tak hrál, než jsem snad někde z televize zjistil, že můžu používat i další prsty.

Když jste pak začal chodit do hudebky, to se vám musel otevřít nový svět.

To mi bylo jedenáct, v té době už jsem hrál slušně deseti a táta věděl, že potřebuju nějakou strukturu, řád. Hudebka byla dobrá příležitost učit se. Ano, byl to nový svět, ale svazující. Noty, dodržování pravidel, tohle nesmíš, támhleto nesmíš, Bach se hraje takhle, Mozart takhle... Bojoval jsem s tím a Bacha i Mozarta měnil, jak jsem to cítil, a nepřišlo mi divné, že notu zahraju tak a podruhé jinak. Pro učitele to byla chyba, ale já to tak vůbec nevnímal.

Byl jste zvyklý hrát podle sluchu, bylo hodně těžké přejít na noty?

Asi jako když se učíte jazyk, nastudujete slovíčka, fráze, zas tak těžké to není. Já jsem velmi dobře improvizoval a dokázal zahrát daleko těžší věci, než jsem uměl přečíst z not. Časem mi došlo, že noty jsou vlastně čistá matematika, čísla. Dvě doby, jedna půlka jedné doby... Vstřebat to a s čísly se smířit mi trvalo docela dlouho. V překonávání překážek jsem se docela vycvičil a později se mi to moc hodilo, v cestě mi stály i takové drobnosti, že jízdenka na autobus, kterým jsem dojížděl za učitelem, stojí čtyřicet korun, což pro nás byla položka, ale nějak jsme to museli dát dohromady.

Věřil v té době táta, že budete mít úspěch?

Odmalička mi věnoval tolik energie a času, že si myslím, že ano, i když si nepamatuju, že bychom o tom mluvili. Ale naši ani nevěděli, co to znamená koncertní pianista, a já taky ne. Jejich vzory byly moje vzory, oni nesledovali klasickou hudbu nebo světové umělce, nemohl jsem si říkat, že chci být jako Vladimir Ashkenazy nebo Herbie Hancock, protože jsem nevěděl, že existují. Svět, ve kterém jsem žil, byl limitovaný. U nás hrála v podstatě nonstop výhradně romská hudba, tu jedinou jsem do jedenácti let hrál.

Jak jste se z okraje Jičína dokázal dostat až do Los Angeles?

Chtěl jsem jednak tátovi splnit sen – být slavný, jednak když mi někdo řekne, že něco nejde, tak udělám všechno pro to, abych ho přesvědčil o opaku. Slýchal jsem i od rodičů, ať to radši vzdám, „na to nemáš, kašli na to“, že jsme Cigáni a že Češi mě budou vždycky negovat a házet mi klacky pod nohy...

A bylo to tak?

Jen částečně. Pravda je taková, že kdyby mi, řekněme, neromové tak strašně nepomohli, tak bych tady s vámi nikdy neseděl. Každopádně jsem chtěl oběma stranám dokázat, že to jde. Když někdo dokáže napsat symfonii nebo něco skvěle zahrát, proč bych nemohl já? Taky má dvě ruce, nohy, hlavu, když může on, já taky. Řeči typu, že on má větší talent, narodil se do lepších podmínek, je krásnější, nebo já nevím co, jsou pro mě jen a jen výmluvy. Jasně, že to dá někdy víc zabrat, musíte investovat spoustu času a energie. Možné je v podstatě všechno. Ovšem nesmím opomenout důležitou složku úspěchu: štěstí. Já měl hrozné štěstí na lidi, bez nich a bez toho štěstí, že jsem je potkal, bych se nikdy na Berklee nedostal.

Povídejte.

Jako prvního mi osud šťastně přihrál do cesty Pavla Motlocha, který mi dával profesorské lekce a připravil mě na přijímačky na konzervatoř, viděl talent a podporoval mě, strašně mi pomohl. Mimochodem, naši nechtěli, abych na konzervatoř šel.

Proč?

Báli se, že to finančně neutáhnou, naštěstí mělo ministerstvo kultury projekt podpory romských studentů na střední škole, takže jsem měl zajištěné učebnice, obědy a tak. Pak po maturitě konečně uznali, že to myslím vážně. A osud mi přihrál dalšího skvělého člověka – Idu Kelarovou. Účastnil jsem se jejího tábora a svěřil se jí, že je mým cílem být klavíristou a studovat AMU v Praze, ale nemám na to peníze. A ona mi nabídla, že o víkendech můžu jezdit hrát koncerty s ní a něco si vydělat, tak jsem jezdíval provázet její pěvecké workshopy a vydělával si na život v Praze, který je násobně dražší než tam, odkud jsem přišel.

Ale AMU vám nestačila, mířil jste na přeslavnou Berklee v Americe. Nejste muž malých cílů!

No, ale doma jsem ani neřekl, že jedu do Paříže k přijímačkám! Vyhrál jsem hudební soutěž a peníze použil na letenku a byl jsem opravdu přijat, ale neměl jsem na studium peníze, samozřejmě.

Nedostal jste stipendium?

Dostal, jenomže ke studiu na Berklee musíte prokázat, že máte na účtu milion a půl, za které tam jako budete žít. Kde já bych, propána, vzal takový ranec peněz? A osud mi poslal do cesty paní profesorku Noemi Zárubovou, které jsem řekl, že jsem se sice dostal na Berklee, ale tolik peněz v životě nemám šanci dát dohromady, nedá se nic dělat... Ona mě nadopovala pozitivismem – nic nevzdávej, prachy seženeme!, rozhodila sítě... Do konce života nepřestanu být vděčný všem těmhle lidem, kteří mi tak pomohli.

Bylo to tam hodně těžké?

Já mám rád výzvy, a tady jich bylo hodně najednou. Neuměl jsem jazyk, zažil jsem opravdu hodně velký kulturní šok, nevěděl jsem, jak věci fungujou, jak s bydlením, je tam úplně jiné jídlo, zvyky, lidé se chovají jinak...

Co vám pomáhalo?

Zní to možná trochu jako klišé, ale opravdu touha se učit. Věděl jsem, že jsem na tom správném místě, chtěl jsem to a teď jsem tam byl, takže jsem se s tím musel holt poprat. Byl to fakt boj, paní profesorce Noemi Zárubové jsem psal několikrát týdně, vyléval si srdce, občas si zoufal... Ony začátky jsou těžké všude, tady to pro mě bylo tisíckrát těžší kvůli neznalosti jazyka a systému, to není jako dovolená v zahraničí, tady musíte fungovat a žít. Spousta malých věcí, třeba najít si bydlení – to jsem hned napoprvé parádně naletěl! Neznal jsem vůbec sociální média a až tam zjistil, jaká v nich je síla. Ale nakonec jsem to zvládnul.

... a vyprodal Carnegie Hall. Jaké to bylo?

Fantastický pocit, naprostá euforie.

A bál jste se?

To víte, že jo. Hlavně než jsem šel na pódium, ale jak jsem začal hrát a položil se do toho, všechno zmizelo.

Při hraní nezvykle hodně improvizujete, mohl jste i tam?

Improvizuju všechny skladby, které hraju, připravuju si jenom kostru, nikdy přesné noty, to by se bilo s mojí silnou stránkou, už by to byla klasická hudba, která se musí hrát přesně. Moje síla spočívá v tom, že si hudbu prostě vymyslím.

TOMÁŠ KAČO

TOMÁŠ KAČO

• Pianista, skladatel.

• Pochází z Nového Jičína.

• Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, Akademii múzických umění v Praze a Berklee College of Music v Bostonu. Odehrál řadu recitálů po celém světě, mj. vystupoval i v Carnegie Hall.

• V roce 2018 vydal debutové album My Home.

• Žije v Los Angeles, je ženatý. Tomáš v Anežském klášteře v Praze v listopadu 2018. Na koncertě pokřtil své debutové album My Home.