Pod vlivem televizních seriálů si antropologii představujeme jako mladý obor plný počítačových vychytávek. Je to tak správně?

Vidíte, a antropologie je přitom tradiční obor, který má kořeny v 19. století. Tehdy se objevila antropometrie, tedy měření lidského těla a jeho identifikace na základě rozměrů. V oblasti identifikace osob na to na začátku 20. století navázala daktyloskopie, která už se od klasické antropologie trochu odklání, protože neměříte osobu, která před vámi stojí, ale sledujete otisky, které po sobě zanechá. Zrovna otisky používáme i v dalších oblastech biologické antropologie, nejen ve forenzní. Cílem biologické antropologie je rekonstruovat člověka a jeho život v současnosti i minulosti. Z kostí, zubů, vlasů, z otisků ruky, prstů, ucha nebo jakýchkoli jiných částí těla. Z těchto údajů zjišťujeme, o koho šlo a jaký měl život.

Takže v kostech je otištěné opravdu třeba i to, čím se lidé kdysi živili?

Ano. Moderní metody nám pomáhají určit, jaká byla strava lidí, odkud přišli, kde žili. Tyto souvislosti lze zjistit například na základě stopových prvků, které se během života uložily v kostech. Nebo v zubech, tam se ukládají, dokud se zuby vyvíjejí.

Takže nové metody dokážou opravovat to, co jsme si mysleli dřív?

Moderní technologie jako jsou 3D záznamy nám umožňují získat nové informace nebo se na ně podívat jiným pohledem. Například nově rekonstruovat obličej nebo celou postavu historické osobnosti. Vezměte si třeba slavného Jošta Lucemburského, rekonstrukce jeho obličeje byla provedena na konci minulého století a nově naším týmem v nedávné době.

Kde se vzala touha zrekonstruovat jeho podobu?

Náš tým složený z antropologů, archeologů, historiků a informatiků se rád zabývá popularizací vědy. Věděli jsme, že existuje sádrový odlitek lebky Jošta a chtěli jsme se podívat na to, jak vypadá. V roce 1998 bylo Joštovo tělo, přesněji kosterní ostatky, exhumované z kostela svatého Tomáše a věděli jsme, že my už se znovu k reálným kostem nedostaneme.

Ty kosti byly v tak špatném stavu?

Naopak, byly ve velmi dobrém stavu, kostra je prakticky celá. Jenomže Jošt leží pod dvoutunovou deskou a výzkum v roce 1998 využil geodetického průzkumu kostela, v rámci kterého byla deska dočasně přemístěna. Nebylo v našich silách tento projekt opakovat.

Takže po průzkumu kostela byla kostra vrácená do hrobu?

Ano.

Proč neskončila v muzeu?

Protože je mu lépe u svatého Tomáše. Jošta tehdy zdokumentovali a udělali dva sádrové odlitky lebky. Jeden šel na rekonstrukci podoby obličeje, která je dnes k vidění v expozici muzea na Špilberku, ta byla udělaná klasickou anatomickou ruskou metodou. Druhý odlitek je v Moravském zemském muzeu. My jsme tehdy požádali, zda bychom si mohli ten druhý odlitek vypůjčit a zdokumentovat ho. Takže jsme hezky zrentgenovali zrekonstruovanou bustu Jošta, ale lebku jsme uvnitř neviděli. Vyžádali jsme si tedy ten druhý odlitek, který sice nebyl v optimálním stavu, ale s naší počítačovou technikou jsme ho dokázali upravit.

Kdy jste si řekli: Jo, to půjde!?

Když se k nám připojila Helena Lukášová z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. To je informatička a sochařka. Vyžádala jsem si ji, a když souhlasila, řekli jsme si, že máme někoho, kdo je nejlepší a Jošta dokáže dotáhnout. Naše práce se prolíná z jednoho oboru do druhého. Archeologové a historici předloží svoji koncepci o době a historických souvislostech, antropolog má na starosti vědeckou podstatu rekonstrukce, co lze a jak, a předá své odborné podklady sochaři.

Jaké podklady?

Tloušťku měkkých tkání obličeje, tvar hlavy, velikost očí, úst, nosu.

To poznáte měřením?

Ano, měřením, pozorováním, srovnáváním a současně respektováním známých pravidel mezi tvarem obličeje a tvarem lebky. A pak začíná umění. Helena si vzala naše informace a přetavila si je do své představy, jak Jošt mohl vypadat. Tu nám vzápětí poslala, my to rozebrali, řekli, zda s návrhem souhlasíme, a poslali zpět s připomínkami k úpravám. Zatímco u Jošta jsme měli k dispozici jen odlitek lebky, třeba u rekonstrukce podoby vojevůdce barona Trencka to bylo snazší, protože jsme měli k dispozici kompletní mumii. Tedy téměř kompletní. Jošt na rozdíl od Trencka prostě neměl měkké tkáně! Takže musíte víc domýšlet, skládáte horní a dolní čelist, nesedí to. Jošt měl zvláštní postavení horní čelisti k té dolní. Najednou jsme řešili otázku, zda se jedná o vrozenou vadu, poškození sádrového odlitku nebo jsme udělali někde chybu v úpravě digitálních dat.

Na co jste přišli?

Že měl Jošt hypoplazii části horní čelisti.

To je nějaký divný skus?

Ano i ne! Hypoplazie je termín, který označuje nedostatečné vyvinutí tělesné části. U Jošta byla problematická přední část skusu horní a dolní čelisti, protože horní čelist je trochu „promáčklá“ a na odlitku nejsou zachyceny přední horní zuby.

Dá se to dohledat v historických archivech?

Nedá, kroniky podobné detaily o Joštovi nezmiňují. Víme pouze, že si velmi zakládal na kníru a vousu. Bylo to vlastně takové vhodné maskování. Když dnes potkáte člověka s rozštěpem rtu, taky může mít snahu tuto skutečnost zakrývat. Tehdy to nebylo jiné.

Chápu to správně, že všechna vaše práce probíhá na počítači?

Ano. Až finální podobu můžeme vytisknout na 3D tiskárně.

Srovnávali jste podobu ruské busty s tou vaší?

To je těžké hodnotit. Jiná metoda, jiná technologie, jiná doba vzniku, jiný tým odborníků. My nemůžeme říct, která z nich je blíže skutečné podobě, protože skutečnou podobu Jošta neznáme. Čistě vědecké srovnání také není vhodné, protože jde do jisté míry o umělecké dílo. Je to prostě naše vědecky podložená představa, jak Jošt mohl vypadat.

K čemu to tedy je, když si nejste jistí?

Vyzkoušeli jsme spoustu nových postupů, posunuli jsme obor, Helena si pochvalovala práci na Joštovi, protože pak s námi dělala podobu barona Trencka a hodně postupů si na Joštovi vyzkoušela. Nastavili jsme si laťku. A tu jsme Trenckem dále překonali. Byla to úplně první 3D virtuální rekonstrukce historické osobnosti v rámci našeho týmu a tehdy i první v České republice, také první 3D tisk rekonstrukce takové osobnosti. Pro náš obor i obory příbuzné to mělo velký přínos. Z hlediska veřejnosti snad ještě větší. O Joštovi se začalo mluvit.

Díky Joštovi jste získali zakázku „oživit“ kontroverzního vojevůdce, bonvivána barona Trencka?

Kéž by to bylo tak rychlé! Trenck se začal dělat kvůli jeho prstu. Mumii v Kapucínské hrobce v Brně totiž chybí několik prstů, ale jen o palci levé ruky jsme věděli, že se v té době nacházel ve sbírkách Muzea města Brna. Asi sto let, netušíme, jakou cestou se tam ocitnul ani z jakého důvodu. Ale byl tam, pečlivě popsaný.

Ten prst je tam mumifikovaný?

Ano, mumifikovaný, tehdy uložen v takové hezké krabičce.

To se nerozpadne?

Sem tam ho vytáhli, aby se na něj mohli návštěvníci podívat. Nebyl ani nijak ošetřený, jen mumifikovaný stejným způsobem jako zbytek Trenckova těla, tedy přirozenou cestou. Nyní již víme, že nebyl z těla uříznutý, ale ukroucený. Impulz k výzkumu vyšel od vedení Kapucínské hrobky v Brně a od zástupců řádu kapucínů, kteří si přáli a žádali Muzeum města Brna, aby byl prst vrácen zpět k tělu.

Proč?

Protože je to část člověka.

Šlo o to, aby byl exponát kompletní?

Aby bylo učiněno zadost pietě, aby bylo tělo kompletní.

Pořád hrajete na to známé Odpočívej v pokoji, i když vám prošlo rukama tolik lidských kostí?

Samozřejmě. Právě proto! My sice kosterní ostatky a pozůstatky chápeme jako předmět výzkumu, ale v důsledku vždycky myslíme na to, že to byl člověk. Tak jak skončili oni, skončíme taky. V případě archeologických nálezů nebo historických osobností může být tenhle rozměr trochu odtržený od reality, protože pracujeme s kostmi z dávné minulosti, ale je tam. U forenzní antropologie je tento kontakt přímější, mrtvý někomu chybí, jsou tu pozůstalí. Ale i u barona Trencka byl pozůstalý, kterému na baronově pokoji záleželo! Trenck měl prasynovce, který mu nechal zhotovit cínovou rakev, do které byla mumie přemístěna a vystavena.

Zpátky na začátek zakázky…

První podnět přišel od Petra Vachtů z Muzea města Brna, který navrhl, abychom v rámci repatriace prstu vyšetřili celé tělo. Částečné vyšetření těla proběhlo v devadesátých letech a od té doby se věda výrazně posunula. Trenck zemřel v roce 1749 v 39 letech na Špilberku ve vězení. Na vrcholu sil byl vitální, užil si života, ale v pětatřiceti v bitvě u Kolína utrpěl vážné zranění levé holeně po ráně dělovou koulí a po zbytek života patrně trpěl chronickými bolestmi. Trpěl také bolestmi zubů, pár mu jich vypadlo. A bolestmi zad z pravidelné jízdy na koni.

Jak poznáte, že ho bolely zuby?

Dlouhodobě kousal jen na jedné straně.

Měl silnější žvýkací svaly?

Ne, asymetrii dolní čelisti. Svalů, tedy svalových vláken se na mumii moc nezachovalo, ze svalů jsme pozorovali pouze šlachy.

My si představujeme mumii jako zafačovanou egyptskou příšeru.

Jeho mumie nevznikla jako egyptské mumie balzamováním, ale přirozenou cestou proudem suchého vzduchem z průduchů v kryptě. Trenck měl pryč všechny vnitřní orgány, včetně mozku, svaly. Zbyly šlachy a vazy a zbytky mozkových obalů v lebce. To jsme zjistili zobrazovacím metodami. Již na začátku řešení projektu jsme se zavázali k tomu, že většina postupů bude neinvazivní a bezkontaktní. Takže jako první krok výzkumu jsme převezli mumii do Fakultní nemocnice Brno a tam jsme ji vložili do počítačového tomografu.

Jak se jede s mumií přes Brno, aby netrpěla?

Trenck naštěstí není alpský muž Ötzi, aby musel být neustále v teplotě pod bodem mrazu. Takže pár hodin výkyvu teploty nebo vlhkosti vzduchu mu neublíží. V kryptě je teplota výrazně nad bodem mrazu. Převoz proběhl během jednoho dne, pod dohledem restaurátorek z Náprstkova muzea, v osm hodin ráno jsme jej odvezli a ve tři byl zpátky. Byl únor, lehce nad nulou, nepršelo. Převážel se podle platných pravidel Zákona o pohřebnictví.

Jak?

Pohřební službou. Mrtvé tělo se podle české legislativy, ať je to jakkoli staré tělo, musí převážet pohřební službou. Tomograf nám ukázal, co je uvnitř, pak jsme ještě speciálně fotili mumii kvůli barvě pokožky. Cílem bylo zjistit, jak žil, vytvořit 3D podobu, a rozhýbat jeho obraz. To se povedlo a na podzim loňského roku vznikla v prostorách hradu Špilberk výstava o výsledcích výzkumu. Trenck zde na konci života pobýval ve vězení, ale nikoli v kasematech s koulí u nohy, ale víceméně v domácím vězení. Proto se výstava konala tam.

Vy jste takovou výstavu připravovala poprvé v životě. V době té přípravy jste byla v Kongu a myslela na Trencka na dálku. To musela být náročná zkušenost, odkrývat kosti z hrobu, který není starý několik set let…

Ale jen dva roky. Ano, to bylo psychicky náročné.

Jak jste se tam ocitla?

Oslovili mě zástupci Úřadu vysokého komisař pro lidská práva při OSN, protože jsem v seznamu znalců, kteří jsou vyškoleni pro účasti na podobných misích. Poprvé jsem tam odjela v roce 2018, původně to mělo být na šest týdnů, zůstala jsem několik měsíců. Druhá mise následovala v roce 2019.

S čím jste tam odjížděla?

S kuráží. A s naivitou. Měla jsem z výcviku představu, do čeho jdu, ale podmínky tam jsou nepředstavitelné. Málo vody, nejen pitné, žádná elektřina. Ráno vstanete, umyjete si zuby stejně jako doma, ale musíte si je umýt balenou vodou, z místní vody by vám bylo zle. Nemůžete do práce pěšky, ale s eskortou a autem. To bylo velmi omezující. Opravdu tam nechodíte na vycházky nebo na výlety kuknout na lvy. Pořád chodíte s vysílačkou, každý den se ohlašujete, že jste v pořádku. Během první mise panoval v provincii Konga, kde jsem pobývala, vysoký stupeň nebezpečí, srovnatelný se státy Blízkého východu. Když jsem za rok jela podruhé, už to bylo snížené. Čtrnáct dní před naším příjezdem obsadili povstalci letiště. To je další věc, je to klaustrofobní, kdyby se cokoli stalo, jediný přístup tam a ven je vzduchem, pravidelný spoj OSN létá jen dvakrát týdně. Nebezpečí nehrozí jen od povstalců, stačí, když chytnete malárii. V době naší mise se v Kongu také šířila ebola.

Náplň práce?

Byla jsem v týmu vyšetřovatelů řešícím porušování lidských práv v ozbrojených konfliktech, které v té době sužovaly provincii Kasai na jihu země. Mým úkolem bylo sbírat a analyzovat věcné důkazy biologické povahy z trestných činů pro OSN a místní vojenskou justici.

Co přesně znamená sbírat důkazy biologické povahy?

Jakékoli důkazy o násilí páchaném na lidech. Těla, krevní skvrny, nakonec i projektily, cokoli, co souvisí nebo odkazuje na způsob, jak lidé zemřeli, například střelnými zbraněmi. Nemáte jedno tělo a jeden případ. Mnohdy máte dvacet lidí v masovém hrobě. Musíte zjistit, jestli jsou to ženy, děti, civilisti nebo vojáci zabití ve válečném konfliktu. Nejde jen o to, potvrdit, že ten člověk byl zabit, ale jak byl zabit a hlavně co to je za člověka. Pro místní justici to může být vražda nebo zabití, z hlediska mezinárodního práva a válečných zločinů se dále ptáte na trochu jiné otázky – jak poznáte vojáka? Má vojenskou psí známku? Patří jemu? Nebo si ji vzal jako trofej od někoho, koho dřív zabil? Vyšetřovali jsme konflikt konžské vlády s místními milicemi, které neměly žádné vojenské označení, prostě to byli civilisté, kteří si vzali nebo dostali do ruky zbraň a šli do konfliktu. Velký problém tady byl i zneužívání dětí jako dětských vojáků.

Dá se proti tomu obrnit?

Je to moje práce!

Co vám dává sílu neutéct?

Ale já jsem nakonec odjela!

Byla jste tam dvakrát.

Ano. Motivace odjet na misi jsou různé. Určitě se snažíte pomáhat. Taky toužíte po dobrodružství. Naplňuje vás to. Adrenalin je droga, jedete na sto padesát procent. Cítíte, že konáte dobro. A taky, to musím říct, jsme byli dobře zaplacení. Je to kombinace toho všeho. Navíc je to skvělá možnost si ve svém oboru vyzkoušet něco jiného, než na co je člověk zvyklý. Vrátíte se k základům. Žádný foťák, všechno fotíte na svůj mobil. Žádný 3D tisk. Vyzvedáváte tělo z nelegálního hrobu a hlídá vás eskorta. Musíte se rozhodovat za sebe a rychle. Jedete do vesnice, která je dvě stě kilometrů vzdálená od základny, v Africe jedete takovou vzdálenost konvojem tři dny. Porouchá se vám auto. Nakonec dojedete, postavíte tábor, týden pracujete, a zase tři dny jedete zpátky.

Zdává se vám o tom?

Jsou to záležitosti, na které nezapomenete.

Jak vás Kongo změnilo?

Vážím si některých věcí víc než dřív. Nenadávám, že dneska prší. Zažila jsem bouřky a záplavy v Kongu, takže český déšť mě nerozhodí. V Kongu neklesne teplota pod 27 stupňů ani v noci, ale třeba tekoucí teplá voda tam prostě není. Mně navíc nesedlo místní jídlo, které nám vařili na základně, a vlastních zásob nebylo moc. Koupit zásoby, které by bylo možné uskladnit, bylo naprosto nereálné. Ale všichni jsme byli na stejné lodi. Pamatuji si na výjezd s pákistánskou eskortou, která slavila ramadán! Pánové drželi půst poctivě, takže přes den ani nepili.

Jak se s novými technologiemi mění váš obor?

Technický posun je veliký, ale otázky, které si klademe, jsou pořád stejné. Rekonstruujeme člověka a to, jaký byl. Pořád se ptáme, jaký byl člověk v minulosti. Velké možnosti má antropologie v aplikované vědě. V rámci koronavirové krize jsme spolupracovali na vývoji respirátorů. Víme, jak se vyvíjí lidská lebka, takže umíme navrhnout respirátory pro různě staré děti, aby jim seděly, nebo pro různě velké lidi. A nejenom respirátory, ale třeba jiné ochranné pomůcky, obleky, štíty, rukavice.

Přestože vaše práce probíhá hlavně na počítači, máte před pracovnou krabice plné skutečných kostí.

Studenti se musí kostí dotýkat. Jinak je to přestane brzy bavit. To je základ, který vždycky vytáhnete ze šuplíku, z hlavy. Nemusíte hned odjet do Konga, stačí, když tady u nás vypne elektřina.

PETRA URBANOVÁ (42)

PETRA URBANOVÁ (42)

• Narodila se v Hranicích na Moravě.

• Vystudovala antropologii na Masarykově univerzitě v Brně, doktorát studovala v Marseille ve Francii, stáže absolvovala v Portugalsku, Francii, Brazílii, USA nebo Japonsku.

• Pracuje v Laboratoři morfologie a forenzní antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

• Vedla tým, který rekonstruoval podobu Jošta Lucemburského a barona Trencka.

• Je soudní znalec v oborech kriminalistika a zdravotnictví se zaměřením na forenzní antropologii.

• Dvakrát odjela na misi do Demokratické republiky Kongo, kde zkoumala ostatky v masových hrobech po tamní občanské válce.