Chtěl jste se sejít tady, v Divadle Petra Bezruče, protože se tu cítíte dobře.

Mohli bychom jít i ke mně domů, ale to nemám moc rád, mám tam svůj bordý… Ne, to nemůžeme říkat. Ale hospody jsou zavřené, takže kde jinde? Tady je to ideální, jsem tu doma (rozhovor vznikal v lednu 2021 - pozn.redakce).

Oceňuju, že kvůli nám přišel i pan vrátný. Dokonce mi říkal, že kdysi četl Vlastu… Ale jinak je tu dost neživo, v zavřeném divadle. Jak to zvládáte?

Beru to jako přípravu na důchod. Jen doufám, že z koronaviru nepřejdu do důchodu rovnou. Ještě nějakou dobu bychom hrát mohli… Snažíme se zkoušet, dělat videa a nějak o sobě dávat vědět. Ale je to smutné. Jenže co se dá dělat? Jsme vlastně ve válce s virem a jak se říká: Inter arma silent musae. – Ve válce múzy mlčí.

Ale divadlo tu „válku“ určitě přežije.

Přežilo zatím všechno. Několik staletí, různé otřesy i různé diktatury. Jsou lidi, kteří divadlo k životu nepotřebují vůbec. A pak jsou ti, kterým je blízké a potřebují ten specifický přenos energie. Byla by škoda, kdyby to bylo jinak. Nevěřím ale, že by něco takového mohlo zaniknout.

Četla jsem vaši větu, že divadlo nastavuje společnosti zrcadlo.

To říkal už Hamlet! Je důležité, aby si lidi vyprávěli příběhy, aby spolu byli v kontaktu a vnímali jinou hodnotu, třeba slov a vět, než jen z internetu a televize. A divadlo by jiné hodnoty mělo přinést, jinak nemá cenu ho dělat. Kopírovat, co je v televizi a filmu, je nešťastné, protože to médium je samo o sobě nosné dost. A lidi si příběhy vyprávěli vždycky. Samotného mě překvapuje, že to tak dlouho vydrželo. Asi je to jedna z lidských přirozeností, kterou potřebují jako oheň a vodu. Vyprávění! Někdo ale nepotřebuje ani to.

Co děláte, když nehrajete?

Snažím se načítat audioknihy. Dělám to doma, protože není kde jinde. A je to pekelná dřina! Musím si to několikrát poslechnout s odstupem času, protože tam schází fenomén režiséra, což je možná někdy slyšet. Ale snažím se, aby bylo slyšet co nejmíň, že jsem sám sobě dozorem.

Na čem teď pracujete?

Doděláváme korespondenci Wericha s Voskovcem, což je poměrně dlouhé – producent se rozhodl, že to natočíme komplet (knižně vyšly tři díly, pozn. aut.). Je to objem slov a dost dlouho to trvá i proto, že období koronaviru je obdobím jisté lenosti. Za druhé je to pekelně těžké, protože oni mají svůj jazyk a není vždy snadné tomu přijít na kloub. Ale myslím si, že kdyby to náhodou nevyšlo umělecky, jako informace to bude dobré. Ale ono to vyjde.

Není to zbytečná skromnost? Vždyť za audioknihu Motýlek jste získal hned tři ceny.

A velmi si jich vážím. Nejlepší interpret roku, Nejlepší audiokniha roku a Neviditelný herec.

Jaké to je být doma v „neviditelné“ roli?

Dělá mi to dobře, ale ty nejlepší kousky stejně dělám s režisérem, třeba v Českém rozhlase. To jen v této době jsem si nakoupil potřebnou techniku a doma odhlučnil místnost.

Jste i posluchačem audioknih?

No určitě! Licenci si vždy koupím, žádné stahování zdarma. Mám aplikaci Audiotéka a už tam mám tak sto devadesát knih. Ale musím říct, že ne vždy jsem spokojený.

Jak se pozná dobrá audiokniha?

Záleží na tom, kdo to čte. Někdy si vyberu audioknížku, protože mě zajímá titul a jeho autor, a pak zjistím, že se mi nelíbí, jak je to udělané.

Kde je posloucháte, v autě?

To bych se vyboural! Mám to spojené s usínáním a pak je to dobré ve vlaku.

A knihy, ty jdou stranou?

Doba je velmi rychlá, na knížky zbývá málo času. Ale občas čtu, zvlášť na chalupě. Ale obecně čtou lidi málo a je to škoda. Kniha otevírá absolutní fantazii, audiokniha nebo rozhlas dává poloviční fantazii a u filmu už je vše hotové, naservírované jako trenčianský jemný párek s bílou fazolí.

Je nějaká kniha, kterou byste chtěl načíst?

Většinu z nich mi ukradli. Přišel jsem s nápadem a slyšel „To už je natočené!“. Třeba Planetu opic jsem chtěl strašně moc. Ale hezky ji čte, ten kluk (načetl ji David Novotný, pozn. aut.). Nebo Saturnina, ale ten byl načtený už čtyřikrát. Víc vám vlastně nemůžu říct, protože když to udělám, zase mi to někdo vezme… Ještě sbírku hororů Tichá hrůza, ale už je prý taky načtená.

Tu jsem objevila u našich v knihovně někdy v nácti. Skvělá! Vy jste jako dítě a teenager četl hodně?

Ano. Většina mých nápadů na audioknihy jsou knížky, které jsem nabral do pětadvaceti. Utkvěly mi natolik, že se domnívám, že budou zajímat i ostatní. Třeba Marťanská kronika (povídky od Raye Bradburyho, 1950, pozn. aut.) by byla taky moc pěkná audiokniha, nebo už možná je…

Nahrávky s mluveným slovem jste poslouchal už jako malý?

Hltal jsem desky s Hurvínkem a Spejblem, což už dnes bohužel moc nefrčí. Pouštěl jsem si je před spaním, a když už mě nebavilo ke gramofonu vstávat a přehazovat je, dočetl jsem se pak s baterkou pod peřinou. To bylo dobré, protože naši nepoznali, že jsem pořád ještě vzhůru.

Jaké jste byl dítě?

Nevím, možná to tenkrát se mnou ještě šlo. Tak do devíti jsem mohl být docela roztomilý.

V tom věku jste se poprvé objevil na divadelních prknech tady u Bezručů…

V Tajemství bílých dveří. Přivedl mě sem tatínek, který divadlo spoluzakládal, pak tu hrál, režíroval a stal se jeho ředitelem. A psal hry hlavně pro mládež, protože tehdy jsme byli divadlo pro děti a mládež, stejně jako pražské Divadlo Jiřího Wolkera.

Vybavíte si něco z té doby, kdy jste sem chodil jako dítě? Třeba vůně…

Bylo tu zakouřeno, někteří lidi kouřili fajku, takže tu byla cítit Amphora (dýmkový tabák, pozn. aut.). A jak se říká, že v divadle voní šminky, tak to ne – byly tu cítit těžké, lehce plesnivé závěsy, různé laky a barvy. A na jevišti se, co svět světem stojí, vždy hrozně práší. Když se podíváte do kuželu světla, i teď vidíte lítat tu špínu. A strašně se mi líbilo orchestřiště, kde hráli živí lidi. Muzika naživo je muzika naživo. Já mám vůbec rád muziku…

To vím. Skládáte scénickou hudbu a hrajete v kapele Skrat. Máte na ni víc času, když teď nemůžete hrát v divadle?

Víte, jak to je. Když má člověk čas, tak vlastně nic nestihne. Když jste v jednom kole, zvládnete víc věcí, protože nepodléháte té lenóře. A já ráno rád spím. Když den začne v sedm, do dvanácti uděláte spoustu věcí. Ale když vstanete v jedenáct? Je ale pravda, že teď pracuju hodně v noci – i když je místnost, kde nahrávám, utlumená, přece jen je slyšet, když venku jezdí těžká auta nebo v domě křičí děcka. Když je tma, víc se soustředím. A taky jsem si vymyslel Radio Bert.

Povídejte!

Jednou za čtrnáct dní budeme vysílat na divadelním Facebooku. Dvě a půl až tři hodiny, ale bude to nabušené. Anebo taky ne, jestli to nestihneme... Zatím sbírám materiál. Chci tam mít nějaké čtení, určitě ze Shakespeara, pak rozhovory s bývalými kolegy a diskotéku pro náročné – věci z doby, kdy jsem začal poslouchat bigbít. S kolegou, spolužákem z gymplu a kytaristou ze Skratu, jsme poslouchali art rock, což se dnes v rádiích moc neslyší. Je to takový komplikovaný bigbít – třeba Genesis, Yes nebo Jethro Tull.

Máte velký hudební archiv?

Mám, ale asi to budeme stahovat ze Spotify. Máme to sice na deskách, ale dostat to z nich do počítače je zdlouhavé. Už trochu praskají, protože zažily mnohé mejdany.

A co ten Skrat, hrajete tedy?

No jasně, ještě dneska máme zkoušku… Teď hraju na bicí, předtím na klávesy a na kytaru. Kapelu jsme založili na gymplu, takže asi někdy v osmdesátém třetím čtvrtém pátém… Pak dvacet pět let nic a teď to zkoušíme načisto. Ale pořád jsme velmi skromní amatéři, známe svoje limity. S bicími jsem začal hrozně pozdě a asi už se to nikdy pořádně nenaučím, to chce mládí.

Vy je prý sbíráte.

Co?

No bubny!

Ale no sbírám… prostě doplňuju sadu.

Věcmi, které úplně nepotřebujete, jste říkal v jednom videu…

Mám spoustu věcí, které asi nepotřebuju, ale to byste se musela zeptat spíš mámy. Je pravda, že mám 3D televizi i 3D promítačku s brýlemi…

Klukovské nadšení?

Je to tam. Nedávno jsem si koupil kotoučový magnetofon Sony a byl jsem z toho na větvi! Ale teď nemůžu najít staré pásky, někde jsem je před dvaceti lety zašantročil. Tedy někde jsem je uschoval, abych je okamžitě našel.

Že by na chalupě?

Tam už jsem se taky díval. A zatím nic.

Kde ji máte?

V Beskydech, hodně vysoko. Je to směrem na Jablunkov, nádherné Těšínské Beskydy. Ale neřeknu vám přesně kde, protože byste tam určitě chodila.

A vadilo by to? Máte tam rád samotu?

Vlastně ano. Mám rád, když mi někdo řekne dopředu, že přijde. Přepadovky nesnáším dobře. A ano, mám rád samotu. Nabíjí mě na další setkání.

Jste chalupář kutil, nebo tam jezdíte lenošit?

Pokaždé přijedu s hlavou plnou bláznivých plánů… A neudělám nic.

Když vstáváte v jedenáct…

Ne vždycky! Ale je fakt, že tam jezdím odpočívat a čerpat energii. Jsem teď součástí jednoho seriálového procesu (hraje v seriálu Slunečná, pozn. aut.), kde se točí dvanáct hodin denně. Když máte velkou roli, je to dvanáct hodin často. Ale všichni – režisér, zvukaři…, jsou tam denně taky tak dlouho, hodinu jedou tam, hodinu zpátky… Pak jsou dva dny volna a jede se dál, protože diváci chtějí další díly a The show must go on! Přijde mi, že pak nemají žádný život. Já tam toho nehraju moc, nemám si na co stěžovat. Ale obdivuju ty, co to zvládají delší dobu a vydrží.

A jak to souvisí s vaší chalupou?

Nijak. Jen že jste mi připomněla moje vstávání v jedenáct. Když jste součástí takového natáčení, nemáte šanci se pořádně vyspat, protože se vstává v pět a doma jste v sedm večer. Takže mnoho času nezbývá.

Na seriálové natáčení dojíždíte do Prahy. Nikdy jste se tam nechtěl přestěhovat za prací?

Nikdy mě to nenapadlo. Když jsem byl mladý, vůbec to nepřipadalo v úvahu. Nikdo o mně nic nevěděl, nabídky nepřicházely. Svou televizní a filmovou kariéru jsem začal poměrně pozdě… A teď už je pozdě na Prahu. Město je krásné, lehce prodané turistům, ale krásné. Lidi, se kterými se tam stýkám, jsou fajn. Ale je to tam na mě příliš hektické, abych se přiznal. Všichni spěchají, za něčím se ženou a moc se neusmívají. I když to teď v Ostravě taky ne. Ale už mockrát jsem odpovídal na otázku Proč nejdete dělat vrcholové divadlo do Prahy?: „Vrcholové divadlo se dělá i tady, jen vy to nevíte.“

Ostrava je míň hektická?

Myslím, že jo. Ostravu mám moc rád. Přijde mi, že lidi tu vědí, že nic není zadarmo. Že jsou tu docela spravedliví a že ocení, když někdo něco umí, ať je to cokoli. A jak jsem tajemně řekl při předávání Thálií – Ostrava hodně dává a hodně bere. Ale vysvětlovat to nebudu.

Dá se říct, že vaší největší láskou je divadlo?

Ano. Ale rozhlas mě baví taky hodně. Rád bych dělal i dabing, ale ten se v Ostravě už nedělá. A dojíždět za dabingem do Prahy se nevyplatí.

Už jste někoho daboval?

Třeba Spencera Tracyho (herec, který měl legendární hollywoodský vztah s Katharine Hepburn, pozn. aut.) ve filmu Adamovo žebro. A pak mě bavily kreslené postavičky v Rockově moderním životě. To byla hrozná hlína!

Hlína?

Jako veselé, sranda, prča… Vy ten výraz neznáte?

Neznám.

To je takový poválečný termín. Ale určitě padl už ve filmu Škola základ života (z roku 1938, pozn. aut.). My jsme to říkali normálně, když jsme chtěli být hodně slušní.

Aha! Můžeme se ještě vrátit k lásce k divadlu?

Určitě. Bez lásky to nejde. Ale někdy to unavuje, když se moc vydáte. Když je něco moc emoční – čím jsem starší, tím víc mi to bere. Asi proto, že velké emoce, bože, když to chcete dělat vážně… Už jich mám prostě dost. Těžko se to vysvětluje.

Naposledy jsem vás viděla jako Lízala v Maryše. Strhující výkon. Četla jsem, že to byla vaše vysněná role.

Je to dobře napsané. Lízal se bere jako záporná postava, ale myslí to dobře. Není to hodný strýc, ale svou dceru určitě miluje. Takový dobrák od kosti, ale taky mu jde o peníze, a aby se dcera měla líp… To všechno jsem tam chtěl dostat – zkusit, co se s takovou postavou dá udělat. Vysněné role vlastně nemám, spíš mám některé postavy radši, rád na ně pak vzpomínám s tím, že jsem je nehrál špatně. Pochopitelně jsou role, které jsem úplně dobře nedělal. Ale člověk není stroj. A divadlo má své limity.

Jak to myslíte?

V roce 2024 budu u divadla čtyřicet let. Jak dlouho budu ještě hrát pořádně – šest let? Pak už je člověk unavený, jak pozoruju kolem. Dá se hrát do osmdesáti, ale někdy je dobré vědět, kdy odejít. Filmovat můžete do devadesáti, ale hrát divadlo, kde se nedá nic vrátit?

Můžu to stárnutí trochu odlehčit? Líbilo se mi, jak jste někde říkal, že vaše fanynky stárnou s vámi.

Je to tak.

Nevím, jak přesně jste to myslel, ale věkem člověk přece charisma neztrácí…

No jasně. Ale jde o to, jestli fanynky po představení chtějí zrovna to charisma.

A co jiného, podpis na břicho?

No, třeba… Já jen, že když mi bylo dvacet, tak to s fanynkami kolikrát dopadlo úplně jinak, než by to dopadlo dneska. Prostě stárnou se mnou.

NORBERT LICHÝ (1964)

NORBERT LICHÝ (1964)

• Divadelní a filmový herec.
• Od roku 1987 působí nepřetržitě v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.
• Držitel Ceny Thálie (2009), ocenění získal i za audioknihy.
• Skládá scénickou hudbu, hraje v kapele Skrat.
• Narodil se a žije v Ostravě. Jeho tatínek byl režisér, dramatik a herec Alexandr Lichý. Maminka Evelyn vystudovala balet, je jí 80 let.
• Je svobodný a bezdětný.