Měly jsme se sejít osobně, ale onemocněla covidem. Povídaly jsme si tedy po telefonu, jak si přála, na konci listopadu. Byla jsem jí vděčná, že si v době rekonvalescence a příprav na odložené koncerty našla čas i chuť.
Prý jste ranní ptáče. Co všechno jste dnes už stihla?
Zatím toho moc nestíhám. Jsem dva dny po karanténě, proto se snažím být opatrná. Udělala jsem si kratičkou ranní procházku pro noviny, snídala jsem a četla je, pak jsem padesát minut zpívala. Jestli zvládnu udýchat a uzpívat koncert, si ještě nejsem jistá. Zkouším to teprve třetí den. Pak jsem šla do lékárny pro lék, který podporuje buněčnou imunitu při zaléčení covidu. A manželovi, který je ještě v karanténě, jsem zašla na poštu.
Toho není málo! Jak se cítíte?
Ještě unaveně, hlavně večer. Odpoledne klidně na dvě hodinky usnu. Je dobré odpočívat. I když jsem byla naočkovaná, tělo si tím prošlo, jako bych měla úpornou virózu.
Do formy se vracíte sama, nebo máte hlasového průvodce?
Teď se rozezpívávám sama. Ale měla jsem učitele Eduarda Klezlu, který mi před deseti lety dělal lektora před turné. Neměla jsem tehdy v pořádku hlasivky, trápil mě chrapot. Naučil mě, jak na to, abych měla hlas čistější. Když se řídím jeho pokyny, u zpěvu ho už nepotřebuju. Pořád mám ale v hlavě, co mi říkal.
Prozradíte nějakou jeho radu?
Říkal mi, že zpívat se má v podstatě s úsměvem. Je to osvědčený způsob a zpěv pak působí veseleji.
Kdybychom se bývaly potkaly osobně, kde by to bylo?
Buď u mě doma, nebo v kavárně U Paula, kde si většinou dávám schůzky a je mi tam fajn.
Přiznám se, že jsem si představovala, co budete mít na sobě, když to bude domácí rozhovor. S ohledem na váš elegantní styl…
Teď mám na sobě džíny, černý rolák a vestičku. Doma nosím ráda právě džíny, trička, svetříky, v létě sukně a často šaty.
Nosíte i tepláky?
No jistě. Mám jich několik druhů. Někdy potřebuju být oblečená maximálně pohodlně. A tepláky se dnes šijí moc hezké, nic ošklivě vytahaného.
Kde se vlastně cítíte doma? Žijete v pražských Kolovratech, do svých čtyřiačtyřiceti jste žila v Ostravě.
Vždy tam, kde právě bydlím. Jsem stěhovavý pták, nikoli člověk, který zapustí kořeny a nehne se. Stěhovala jsem se už mockrát, vždy jsem se těšila a pak se tam cítila doma.
Záleží i na tom, s kým žijete?
Dům v Kolovratech je už třetí, který jsem postavila, i když jsem byla tehdy sama. Obývám ho už čtyřiadvacet let. Přestěhovala jsem se jen s pejskem a cítila se tu báječně, okamžitě jako doma. Vyhovuje mi bydlení se zahradou, kde můžu mít od jara do podzimu otevřené dveře na terasu a dívat se do přírody. Snídat, obědvat i večeřet venku je tak příjemné!
Jak vypadá vaše zahrada? Stále zahradničíte?
Hodně toho převzal manžel (Milan Říha je o patnáct let mladší, pozn. aut.), k přesazování nebo rytí už mě nepouští. Občas něco vypleju a starám se o bylinky. A moc ráda osazuju velké kameninové květináče, kam sázím muškáty a trvalky. Mám krásný velký bobkový list, olivu, oleandr, který letos překrásně kvetl. Zaslouží si přežít do dalšího roku, tak je dáváme na zimu dovnitř. Jednou za deset dní je chodím zalévat, je jim tam dobře. Na zahradě pak máme spoustu letniček, růží, keřů – je to hodně kvetoucí zahrada.
Však ony se vám za tu péči odvděčí.
To je pravda. Kytky se umí odvděčit!
Když se vrátím k Ostravě – řešila jste tehdy, že jako hudební hvězda nežijete v hlavním městě?
Řešili to lidé, kteří se mě na to ptali, ale moje téma to nikdy nebylo. V Ostravě jsem měla skvělé zázemí rodinné, protože jsem tam měla celou rodinu, i pracovní. Ostravský rozhlas a televize mi byly velikou oporou. Všichni kluci z kapely byli zaměstnaní v Ostravském rozhlasovém orchestru – hodně písniček jsem natáčela právě v rádiu. Televize mi dávala mnoho příležitostí, v osmdesátých letech jsem měla dokonce vlastní pořad Divadélko pod věží. Vůbec jsem neměla potřebu stěhovat se do Prahy.
Přesto jste se v roce 1985 přestěhovala.
Byl to takový popud udělat nějakou životní změnu. Starší syn Martin už tehdy žil v Praze, kde studoval vysokou školu, hrál s divadlem Sklep a kapelami. Ve stěhování mě podpořil, stejně jako moje maminka. Ale mladší syn Vítek zůstal v Ostravě ještě dva roky, stěhovat se nechtěl a zazlíval mi to. V Praze už žije dlouho a často mi říká: „Mami, tebe fakt osvítilo, že ses přestěhovala. Já bych teď vůbec nevěděl, co v Ostravě dělat.“
Vracíte se tam ráda?
Ráda a často. Když mám koncert, a těch není málo. Také jsem se stala Čestnou občankou města Ostravy, na Jantarovém schodišti slávy mám hvězdu (na věži Bolt Tower v Dolních Vítkovicích, v rámci udělení regionální Ceny Jantar v roce 2019, pozn. aut.). Nedávno jsme v Ostravě dokončili dokument, který se vysílal v den mých narozenin (Marie Rottrová: To mám tak ráda, pozn. aut.). Točil se dost nahuštěně hlavně v září, hodně jsme jezdili. Byli jsme v Hrušově (ostravská čtvrť, kde vyrůstala, pozn. aut.), na Landeku, v hospodě U Sněhotů, kam jsme s rodiči chodili procházkou skoro každou neděli.
V šedesátkách a sedmdesátkách jste v Ostravě zpívala hodně soul. Jaká jste tehdy byla?
Nadšená začátečnice, která si užívala všech zkoušek a vystoupení. Šedesátá léta byla naprosto přelomová záležitost. Rozjela se rocková hudba, Beatles, Rolling Stones, Bee Gees, Ray Charles… A z gospelové muziky se pomalu začal rodit soul. Nás to všechno strašně bavilo! Do té doby se na čajích hrál hlavně americký swing a jazz nebo písničky Gustava Broma a Karla Vlacha. Ale když jsme objevili Beatles, opouštěli jsme staré kapely a vrhali se do nových. Tedy aspoň já. Dostala jsem nabídku zpívat s rockovou kapelou Samuel, pak jsem pokračovala soulem s kapelou Majestic, která už měla hodně moderní černošský repertoár. Všechno jsem se učila zpívat anglicky… Tahle doba byla opravdu veliká radost!
Soul máte asi hodně ráda dodnes.
Ano! Hlavně je v těch písničkách cítit mladé nadšení pro něco nového. Fascinuje mě citová naléhavost, s jakou se soul zpívá a hraje. Nejsou to jen popěvky. Soul má na moji psychiku obrovský dopad. Naléhavost je i v soulových textech – někteří čeští textaři ji pochopili a na soulovky dokázali napsat fantastické texty. Mám hrozně ráda písničku Arethy Franklin Kdo má rád, která je také na mém nejnovějším výběru (letošní vinylové album Lady Soul, pozn. aut.). Úžasný text k ní napsala Jiřina Fikejzová – naléhavý, gradující, plný emocí. Tak to uměla napsat jen ona a Zdeněk Borovec. Měla jsem obrovské štěstí na veliké textaře, kteří pro mě psali rádi. Byla to pro ně výzva – dnes dost módní slovo, ale tehdejší populární hudba moc výzev textařům nedávala. Psali uhlazenější písničky, ale soul je opravdu jiná hudba, která vyžaduje jiný přístup – jiná slova i myšlení.
Nenapadlo vás teď někdy oslovit nové, třeba i mladší textaře? Nebo se vracíte ke svým skalním?
Ale ono není ke komu se vracet. Většina jich je po smrti – ať je to Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec, Zdeněk Rytíř, Vláďa Poštulka, Pavel Vrba. Zůstal mi Jarek Nohavica, který říkal, že mi otextuje písničku, kdykoli budu chtít. Ale potřebuje k tomu mít plonkovou muziku. A muzikanti mi zase říkají: „Hele, já potřebuju text, abych na něj mohl napsat muziku.“ Je to trochu kolotoč, jako když pes honí vlastní ocas.
Na letošní jubilejní desce Lady Soul vyšlo i několik duetů. Jak moc jsou pro vás důležité?
Miluju je! Už od doby, co jsem zpívala ve sboru, kde jsem měla ráda vícehlasé zpívání. U některých soulových písniček jsem si natočila druhý i třetí hlas sama. Duety s Petrem Němcem se daly čekat, protože jsme spolu byli na jevišti i ve studiu pořád. Naše hlasy prostě šly k sobě. Pak jsem točila duety s některými svými hosty z Divadélka pod věží. Zpívala jsem také s Karlem Černochem, Pavlem Bobkem, Karlem Gottem, Jirkou Kornem…
Co je pro duet důležité? Hlasový soulad, hudební „chemie“ mezi zpívajícími?
Určitě je spojuje vztah ke konkrétní písničce a také vzájemná důvěra. U mě je to vždy postavené na muzice – na rozkoši zpívat s někým dvojhlasy, ale i trojhlasy. Na svých koncertech mám teď strašně ráda, když se mnou dvě vokalistky zpívají refrény. Vícehlasé zpívání mě neskutečně baví a nabíjí.
Je nějaký duet jiných interpretů, u kterého vás mrazí?
Třeba duet z filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born, pozn. aut.), který jsem viděla – Lady Gaga a Bradley Cooper. To je něco opravdu nádherného.
Kromě vašich starších soulových písniček je na albu jako bonus nová píseň Pozhasínej. Napsal a složil ji váš syn Vít.
Tu písničku znám už několik let, občas mi ji zpíval s kytarou. Moc se mi líbila, říkala jsem mu, ať ji vydá nebo dá Radkovi Pastrňákovi z Buty, protože občas svými písničkami vypomáhá jiným. Ale on si ji pořád nějak syslil doma. Až teď – s předvánoční deskou – jsme se dohodli a natočila jsem ji.
Nevíte, čím a kým se inspiroval?
To přesně nevím, asi nějakou mladou láskou, která chce být na Štědrý den sama.
Říkáte mladou? Já tam vidím dvojici, která spolu zestárla. Úplně mě to dojímá.
No to je zajímavé, s tím stářím… Takže se vám taky líbí?
Moc!
Tak to mám radost.
Slíbila jsem šéfredaktorce Aleně, že vám položím její otázku – jestli se vy sama dojímáte nad svými písněmi jako ona, když si je zpívá?
Moje vlastní písničky mě nikdy nedojímaly a nedojímají. To ani nejde. Když poslouchám sama sebe, spíš hledám chyby. Člověk se pořád trochu cenzuruje. Ale dojímají mě cizí písničky.
Ani si svoje songy nebroukáte? Od té doby, co jsem se začala připravovat na rozhovor s vámi, mi melodie naskakovaly samy…
Svoje věci si nepobrukuju, svoje věci si cíleně zpívám. Když mám před koncertem, snažím se je oprášit a dát si hlasivky do pořádku, trošku „proprudit“ jejich svaly.
V písni Pozhasínej zpíváte o dvou lidech, kteří spolu prožívají Štědrý večer sami, v lásce, skromnosti a pokoře. Jak ho prožíváte vy s manželem? Sami, nebo s širokou rodinou?
Během času se to měnilo. Jednu dobu, a není to tak dávno, jsme ho slavili ve velkém rodinném kolektivu – bylo nás třeba dvanáct a k tomu tři zvířata. Jiné roky jsme byli ve třech s manželovou maminkou, která na tom už nebyla moc dobře. Letos oslavíme Vánoce se synem a dvěma malými vnučkami, přijdou i dva starší vnuci. Takže různě, ale nepamatuju si, že bychom slavili Vánoce jen ve dvou.
S vaším třetím mužem jste se brali před pěti lety, po desetiletém vztahu. Jaké hodnoty vidíte v manželství?
Manžel mi dal zásnubní prstýnek tři roky před tím, než jsme se vzali. O svatbě jsme ale moc nemluvili, trochu jsem se tomu vyhýbala, protože jsem se zlekla. Ale pořád jsem vůči němu cítila jakýsi dluh. A pak jsem k tomu prostě dospěla: „Pojďme se vzít, bude to hezké!“ Kolikrát si teď říkáme, jak je fajn, že jsme se vzali, protože jsme šťastní. A každý rok zajedeme v červnu do Neratova (v Orlických horách, pozn. aut.), brali jsme se v tamním kostele. Jaro tam bývá krásné.
Když se vrátíme k Vánocům – jak jste je trávili, když jste byla malá?
Vzpomínky mi dost splývají, protože jsme trávili hodně času v kostele. Tatínek byl varhaník a vedl kostelní sbor, také skládal duchovní hudbu. Jeho nejvýznamnější je Vánoční mše, kterou složil v roce 1942 – rok poté, co jsem se narodila. A maminka byla skvělá kuchařka, pamatuju si to množství úžasného cukroví, které pekla. Samé ořechy, mandle, máslo… Také jsme kupovali kulaté oplatky chuťově podobné hostiím a namáčeli je do medu. Byl to takový náš rituál. A tatínkova sestra s manželem bydleli ve stejném domě jako my. Po večeři nás vždy pozvali, u nich jsme dostali další dárky. Takže taky Vánoce s širší rodinou.
Zůstaly vám maminčiny recepty?
Mám je, ale moc je nevyužívám. Loni v lockdownu, když se nekoncertovalo, jsem kromě tří vánoček upekla i cukroví, a to poprvé! Do té doby mi vždy napekla obrovskou krabici jedna fanynka – původem Slovenka, která mě má ráda. Ty její koláčiky! Ale víte, jak to je. Když je cukroví moc, tak se pořád jí a člověk přes svátky přikyne, ani neví jak.
Jste věřící. Shodou okolností jsem ráno četla silný citát od holandského katolického kněze Henriho Nouwena: „Naděje znamená žít uprostřed zoufalství a zpívat si dál uprostřed tmy.“
To je moc hezké.
Jak důležitá je pro vás naděje?
Jsem člověk nesmírně optimistického ražení a naděje je moje vlastnost. Víra, naděje a láska – podle tohoto měřítka jsem křesťanka na sto procent. Pořád jsem plná naděje a v každé covidové vlně věřím, že to bude zase dobré. Nesmíme padat na ústa a musíme věřit.
A druhá část citátu – je zpěv to, co vás drží?
Nevím, jestli přímo zpěv, jestli bych se bez něj ocitla ve tmě… Ale určitě je to hudba jako taková. A i ve tmě je důležité dělat humor, mimochodem miluju britský černý. Ať je to zpěv, hudba, nebo dobrý humor – to vše člověka nakopává a jeho naději prohlubuje.
Předchozí rozhovor jste Vlastě poskytla v roce 2013, kdy jste se rozhodla vrátit k hudební kariéře poté, co jste ji dva roky předtím ukončila. Proč ten návrat?
Protože mi to chybělo. Dva roky jsem si krásně odpočinula, ale pak mi zpívání lidem začalo chybět. Vzala jsem tehdy nějaké hostování na koncertech, kde mě publikum vřele přijalo. Moji fanoušci se toho okamžitě chytli: „My jsme vám to říkali, že si nemáte dávat pauzu!“ Ale právě že jsem musela, abych znovu zjistila, jak moc to potřebuju.
Tak to bývá. Až když něco ztratíme…
Naštěstí jsem to neztratila, jen cílevědomě přerušila, vlastně ukončila. Říkala jsem si: „Sedmdesát – to je věk tak akorát na to, abych kariéru zabalila.“ Cítila jsem se unavená, měla jsem toho hodně. Vždy když je toho moc, člověk sahá k radikálním krokům, přitom stačí jen ubrat.
Zajímalo by mě, co si říkáte teď v osmdesáti?
Že mám chuť zpívat! Tím spíš, že máme za sebou rok, kdy jsme rozhodnutím jiných nuceně nemohli.
MARIE ROTTROVÁ (80)
MARIE ROTTROVÁ (80)
- Zpěvačka, skladatelka i textařka. Hudební kariéru zahájila na konci 60. let.
- První desku s kapelou Flamingo vydala v roce 1970, dodnes jí vyšly tři desítky alb. Začínala hlavně soulem (říká se jí česká Lady Soul), zpívala i další žánry (šansony, rockové balady…). Desítky jejích písní se staly hity.
- Před deseti lety ukončila kariéru, v roce 2013 se ale ke zpívání vrátila.
- V 80. letech moderovala v Ostravě vlastní pořad Divadélko pod věží.
- Vystudovala gymnázium, poté pracovala krátce jako úřednice.
- Pochází z Ostravy, kde žila do roku 1985. Její tatínek byl známý varhaník, maminka zpívala.
- Nyní žije v Praze se svým třetím manželem.
- Má dva syny a šest vnoučat.
- www.marierottrova.cz
