Zplodil jste syna a postavil dům. Kdy bude svatba?

Všechno bude. Jen si s mojí snoubenkou Marcelou myslíme, že tahle událost má být především o radosti, všichni se na ní mají bavit, což v posledních měsících nešlo. A tak jsme si řekli, že ještě chvíli počkáme. Naší velkou výhodou je, že nás nic netlačí – dítě už máme, dokonce desetileté, dům našich snů je téměř hotový. Opravdu není kam spěchat. Je to jen na nás a našem rozhodnutí.

Žádost o ruku proběhla netradičně – na vašem loňském únorovém koncertě v pražské O2 areně. Jak vás to napadlo?

Rozhodně v tom nehledejte žádný kalkul. Nebyla to show pro fanoušky, ale pro Marcelu. Přestěhovali jsme se na Šumavu, což sice bylo po vzájemné dohodě, ale mohlo to působit tak, že jsem ji schoval před světem, a sám si jezdil užívat – na koncerty, natáčení, na různé akce. A tak jsem si řekl, že by měli všichni vědět, že k sobě patříme. A že by jí přesně taková forma vyznání mohla udělat radost. Nešlo o pozornost, či dokonce mediální slávu, ale o to, aby se v daný moment cítila důležitá… To se podařilo a já z toho mám dobrý pocit. Stejně jako ho jednou budu mít ze svatby. Vím, že pro Marcelu je svatba podstatná, a já ji rád vidím šťastnou… Je to pro mě důležitý člověk a uvědomuju si, že má velký podíl na tom, že se mi daří. Skvěle se stará o našeho syna a vytváří mi úžasné zázemí. Nakonec, ne nadarmo se říká, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena.

Jste spolu dvanáct let. Jak byste váš společný čas definoval?

Spíš vám řeknu, co v našem vztahu určitě nenajdete – stereotyp. Často nejsem doma – někdy tři dny, jindy tři týdny, což je jeden z důvodů, proč nám to tak klape. Možná to zní paradoxně, ale my si opravdu nedokážeme představit, že bychom spolu trávili dvacet čtyři hodin denně… Jednotvárnost je ubíjející a snažíme se jí za každou cenu vyhnout. S Marcelou jsme si velmi blízcí, ale například pracovně jsme odděleni. Jsme tým, ale dáváme si prostor, abychom se na sebe mohli těšit. Já mám svoji muziku a sny a ona taky. Docela nám to jde.

Vaše partnerka kdysi moderovala v televizi. Poznali jste se při práci?

Ano, poprvé jsme se viděli na koncertě, který uváděla. Pak jsme na sebe znovu narazili na udílení hudebních cen, kde jsem se pro změnu projevil jako neandrtálec – požádal jsem ji o cigaretu, což měl být impulz k bližšímu seznámení, ale když mi ji dala, otočil jsem se a šel jinam. Naštěstí jsem si pak sehnal její telefonní číslo. Pak jsem ji pozval na rande. Přiznávám, že za těch dvanáct let jsme prošli různými fázemi, dokonce jsme se i rozešli, ale naštěstí jsme k sobě opět našli cestu. Dneska máme krásného syna a jsme šťastní. Udržet rodinu pohromadě a mít domov je u mě na prvním místě.

I za cenu různých kompromisů?

No určitě! Když je chlap sám, tak ať si poletuje z květinky na květinku, ale když má děti, tak je to úplně jiná liga. Už nemá zodpovědnost jen za sebe a za svůj život… Na něm a na jeho partnerce záleží, jaké budou mít jejich potomci dětství a co si z něj odnesou do dospělosti.

Moji rodiče jsou spolu padesát let, a i když měli krizi, zůstali spolu, za což jsem jim vděčný a vážím si jich za to. Velmi mě to ovlivnilo a moc bych si přál, aby ten pocit jistoty, jaký jsem měl v dětství já, měl i můj syn.

Jako úspěšný a obdivovaný zpěvák máte ale blízko k mnoha pokušením…

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi ženy nelíbí, ale z toho divokého období, kdy jsem hrál na kvantitu, a ne na kvalitu, už jsem vyrostl. Prošel jsem si lecčím, ale dneska u mě všechno začíná a končí tím, že se na hezkou holku maximálně rád podívám. Nerad bych ohrozil to hezký, co se nám povedlo vybudovat.

A jak jste na tom s alkoholem, kterému jste jeden čas dost holdoval?

Včera jsem si s kamarádem dal po asi půl roce dva malé panáky slivovice. Rád si dám sklenku vína, ale už znám svoji míru a šetřím energii. Jasně, kdysi jsem pařil tři dny v kuse a neobešla se beze mě žádná dobrá párty, ovšem ty následky – dlouho jsem se dostával z kocoviny a trpěl různými úzkostmi. Bylo to takové malé peklo, které hraničilo se sebedestrukcí… Dneska už jsem ale velkej kluk, a hlavně táta.

Marek je v nejlepším věku a já si ho chci užít, a ne vyspávat do oběda.

Co dalšího vám otcovství přineslo? V čem změnilo život?

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale najednou jsem byl úplný. Ze začátku, asi tak první půlrok, jsem se samozřejmě trochu hledal – miminka vypadají křehce a zranitelně a člověk má obavy, aby jim neublížil, ale pak si všechno sedlo. Malého vnímám jako svého parťáka, jsme na sebe napojení a neskutečně si rozumíme. On miluje život se vším, co k němu patří, což je inspirující. Je plný energie a do všeho se vrhá po hlavě. Díky němu jsme aktivní rodiče, opravdu hodně sportujeme – jezdíme na kole, v zimě hrajeme hokej, chodíme na procházky. Jsme rádi, že zatím nepropadl moderním technologiím. Telefon dostal před rokem, ale po týdnu ho k našemu překvapení odložil. To samé platí i pro počítač – než aby hrál moto hry, raději jezdí na malé motorce po zahradě. Zážitky jsou pro něj víc než věci.

Ono je to dané také tím, že bydlíte v přírodě, a ne ve městě.

To je pravda, Šumava je nádherná a nabízí spoustu bonusů od čerstvého vzduchu po fajn sousedské vztahy. Žijeme tu v souladu s přírodou i sami se sebou. A to je něco, čeho se nechci vzdát. Proto jsme se sem s rodinou přesunuli a žijeme ve městě, z něhož pocházím a ke kterému mám silné vazby – v Železné Rudě. Když jsme nedávno v Praze navštívili jeden dětský park, byl jsem v šoku z toho, jak se děti projevovaly. Jak mluvily sprostě a chovaly se agresivně. A holčičky? I když jim bylo maximálně tak deset, předváděly se jako někde ve strip baru. Fakt šok.

Dítě se pohybuje v mantinelech, které mu nastavíte. Umíte být přísný?

Umím, ale zatím to není moc potřeba. Marek mě vnímá jako přirozenou autoritu a hodně na mě dá. Za těch deset let jsem mu dal na zadek jen dvakrát. Uvidíme, jakou bude mít pubertu, ale zatím je to tak, že je na nás s Marcelou dost fixovaný. Vyloženě chce, abychom čas trávili společně a něco zajímavého podnikali.

Zdědil po vás hudební geny?

Vypadá to, že ano, ale do ničeho ho netlačíme. Dva roky hrál na piano, teď u něj vede kytara a bubny. I kdyby časem přestal, tak mu to alespoň rozšířilo obzory – ví, že existují nějaké stupnice a akordy. Jinak vtipné je, že neposlouchá ty dnešní „ducárny“, ale retro. Jeho favoritem jsou Kissáci.

Miluje jejich muziku i masky.

Jaký pokojíček bude mít ve vašem novém domě?

Skvělý, a navíc v rockovém stylu! A nadšený je i z nahrávacího studia a bazénu. Na Marcelu zase čeká šatna jako pro princeznu… Dům už jsme měli přebírat, ale protože zima na Šumavě byla dlouhá a vydatná a teď zase pořád prší, tak se nám to o pár týdnů posunulo. Ale nevadí, rádi si počkáme. Šli jsme cestou příjemné, spíš nenápadné stavby, která zapadne do šumavské přírody, ale uvnitř je mimořádná. Přesně podle našich představ a snů.

Budování domu většinou přináší spoustu starostí. Jak tomu bylo u vás?

Náročné to určitě bylo, to nepopírám. Samotná stavba trvala rok a dva měsíce – občas to šlo hladce, občas drhlo, ale naštěstí jsem si najal skvělou a kreativní firmu. Mimochodem, dobrodružná byla už teoretická příprava – začínali jsem s vizí malého domku a postupně přifukovali. A to nemluvím o návrzích interiéru, ve kterých jsme pořád něco měnili… Byl to zkrátka proces, ale hodně jsem se toho naučil. Určitě mě to obohatilo a přidalo na mužnosti. Líbí se mi, když chlap dělá rukama a zůstane po něm něco hmatatelného. Je v tom určitá symbolika, a navíc je to skvělé pro psychiku. V muzice vymyslíte písničku, jenže pak docela dlouho trvá, než ji nahrajete a pustíte do světa. Tady vidíte výsledky hned, což je příjemná změna.

Vaše Tour de léto startuje 26. června a zahrnuje dvacet zastávek. Jak se po té dlouhé koronavirové pauze těšíte na kontakt s živým publikem?

Není to tak, že bych jako někteří moji kolegové umíral touhou po jevišti. Nehrál jsem půl roku, což v muzikantském životě považuju za normální. Ale jsem zvědavý, jaké reakce tenhle náš projekt vyvolá. Nejedná se totiž o klasický koncert, ale o zábavní odpoledne, které živé vystoupení zakončí. Návštěvníci se tak můžou těšit třeba na „ztracenou“ vesničku, v níž najdou bary, kavárny, pivnice, dobré jídlo a pití. Pro děti máme zase připravené skákací hrady, různé hry, závody, odpočinkové zóny i autogramiády, jak mě a kapely, tak i speciálních hostů. Vlastně se dá říct, že to bude takový letní festival pro celou rodinu a já v něm nebudu za hvězdu, na kterou se čeká, ale budu všudypřítomný, a to po celou dobu. Zatím počítáme s dvoutisícovou kapacitou, ale zřejmě budeme ještě přifukovat.

To jste docela odvážný – tolik hodin v obležení lidí. Nemáte z toho trochu obavy?

Kdepak, beru to jako výzvu. S mým týmem jsme se rozhodli, že našim fanouškům chceme nabídnout něco navíc. Přece jenom nás na naší hudební cestě doprovázejí spoustu let… Zároveň ale směřujeme k normálnosti. Jsem z malého šumavského města, tak to bylo, je a bude. Nehraju si na kluka z plakátu, nechci být nedosažitelný. Naopak. Rád se s lidmi bavím a zajímá mě, jak žijí. Co je trápí, baví, naplňuje. Rád si s nimi pokecám o autech, dovolených nebo jen tak o životě. A jsem přesvědčený o tom, že to bude fajn. A že si to všichni užijeme.

Hvězdou být nechcete, ale už řadu let máte nálepku hitmakera. Ta vám vyhovuje?

Tu jsem si vždycky přál. Už proto, že se dlouho zdálo, že zůstanu zpěvákem jednoho hitu… A vidíte, nakonec jsem to dotáhl až do největší české haly v pražských Vysočanech, kde jsem měl vlastní vyprodanou show. A letos v září zase mít budu… Jsem na sebe hrdý, ale pozor, ne v takovém tom egoistickém slova smyslu. Jsem rád, že jsem našel sám sebe a svůj hudební styl. Dá se říct, že jsem dospěl.

A nebojíte se, že to jednou skončí? Že vám dojdou nápady?

To si neumím představit. Energie mám pořád dost a k tomu spoustu vizí a plánů. Skládal jsem i v období korony, kdy to některým muzikantům nešlo, měli blok. Já jsem si ale řekl, že mě žádná deprese nedostane. Navíc si myslím, že zpěváci, herci a další tvůrci jsou tu od toho, aby lidi bavili. Aby je inspirovali a nabili dobrou náladou, ve složitých časech zvlášť. Když si budeme jen stěžovat a malovat budoucnost černými barvami, ničeho nedosáhneme. Negace přináší zase jenom negaci.

Skládáte písničky nejen pro sebe, ale i pro ostatní interprety. Jedním z nich byl třeba Karel Gott. Jak na tuhle spolupráci vzpomínáte?

Karel byl ikona a naše národní bohatství. Měl kolem sebe takovou auru… Poprvé jsme se potkali v roce 2008 na Slavíkovi, kde jsem byl vyhlášen Objevem roku. Tehdy mi podal roku, což pro mě byl obrovský zážitek. Pak jsme na sebe narazili ještě několikrát, ale že pro něj složím song? To by mě ani ve snu nepadlo! Inspiroval mě k tomu až kamarád Michal, který s ním něco točil a Karel prý prohlásili, že se shání po nových písničkách. A tak jsem sednul k pianu a na chvíli jsem se do něj jakoby převtělil. A tak vznikla písnička s názvem Ta pravá. Když ji Karel slyšel, hned mi volal a pozval mě k sobě domů, kde jsme si ji společně zazpívali. Vtipné bylo, že jsem nás přitom doprovázel na malých dětských klávesách, které přinesl z pokoje svých dcer. Bylo to krásné odpoledne, opravdová škola života – toho muzikantského i obyčejného lidského.

MAREK ZTRACENÝ (36)

MAREK ZTRACENÝ (36)

• Narodil se v Železné Rudě jako Miroslav Slodičák. Vystudoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.
• V roce 2008 zabodoval songem Ztrácíš. V témže roce získal ocenění Objev roku v anketě Český slavík.
• Má na kontě celkem šest alb.
• Skládá i pro další interprety (např. Lucie Bílá, Hana Zagorová).
• 26. června vyrazí na Tour de léto, v polovině září ho čeká koncertní šňůra Restart.
• Žije s bývalou moderátorkou hudební televize Óčko Marcelou Skřivánkovou, s níž má desetiletého syna Marka.