Kdy a jak se čich vyvíjí a co všechno má na něj vliv?
Základy čichového ústrojí jsou u člověka položeny už během prvního trimestru těhotenství, dlouho před zrakem a sluchem. Už kolem 9. týdne se čichové buňky embrya podobají těm u dospělého člověka. Je to tedy zhruba v době, kdy se z embrya stává plod. Nepřímé doklady o tom, že tak i fungují, jsou ale až v trimestru třetím. V okamžiku narození již máme s pachy bohaté zkušenosti. Získáváme je tak, že „očicháváme“ a „ochutnáváme“ plodovou vodu, která omývá naše dýchací cesty. V ní jsou rozpuštěny pachové látky, které se tak dostávají do styku s ostrůvky čichové výstelky, v níž dochází k zachycení molekul pachu. Pokud nastávající maminka sní nějakou aromatičtější potravinu, může se o tom její dítě „dozvědět“ z plodové vody. Děloha je tedy místem, kde se učíme, jak to na světě „tam venku“ voní a zapáchá.
Takže to, co nám voní a nevoní, máme vrozené?
Učení se pachům a chutím, které začíná už v děloze, pokračuje celý život, ale nejintenzivnější je během dětství, kdy se mimo jiné utvářejí naše stravovací návyky a zakládají se naše čichové a chuťové preference. Tyto rané zkušenosti naprosto zásadním způsobem rozhodují o tom, jestli se člověk „sžije“ s tím, jak chutná zdravé jídlo, a zda mu bude chutnat, nebo alespoň nebude vadit, třeba zelenina. V jedné ze studií dali výzkumníci lidem ochutnat dva vzorky kečupu, ten, který je běžně k dostání, a do druhého přidali trochu vanilinu. To je pro kečup zajisté celkem nezvyklá příchuť. Ukázalo se, že tento vzorek v průměru upřednostňovali spíše lidé, kteří byli jako děti krmeni umělým mlékem, které takto bývalo ochucováno. Každý z nás si od plenek či vlastně už předtím prochází tímto procesem učení, uvykáním si na „typické“ vůně a chutě a jejich kombinace a spojování s určitými lidmi, věcmi, pocity, zážitky a podobně. Tím se stávají libými, či naopak nelibými.
Takže děti, které nejsou od malička vystaveny nejrůznějším pachům, budou mít čich horší?
Míra vystavení pachům v každodenním prostředí patrně rozvoj čichových schopností ovlivňuje. Jde například o schopnost pachy pojmenovat nebo je od sebe rozlišit. Tyto schopnosti se dají měřit pomocí různých psychologických testů. S měřením toho, nakolik jsme vystaveni různým pachům, je to už obtížnější. Nicméně z výzkumů zatím vyplývá, že když se s různými pachy setkáváme častěji, můžeme se pochlubit i lepšími čichovými schopnostmi. Dnešní děti, které tráví spoustu času v deodorizovaném, hygienicky čistém prostředí před displeji a obrazovkami, tak možná oproti předchozím generacím zůstávají ochuzené o šanci utvořit si čichové vzpomínky, které patří mezi ty nejtrvalejší a emočně nejsilnější. Obzvláště starším lidem může pomoci cítit se celkově lépe, když se obklopí pachy, které je upomenou na něco hezkého, co v mládí zažili. Třeba vůně čerstvě pokosené trávy, sušícího se sena může vyvolat vzpomínky na prázdniny u babičky...
Proč si v čichových testech vedou ženy lépe?
Přestože jde pravděpodobně o složitou souhru biologických faktorů a učení se pachům, myslím si, že čichový trénink by tento rozdíl hravě vyrovnal. Osobně se domnívám, že muži dosahují v testech čichu obvykle horších výsledků než ženy především proto, že typicky svůj čich v běžném životě zaměstnávají méně než ony. Schválně si zkuste doma udělat jednoduchý test, kdo správně, se zavřenýma očima a jen podle čichu, pojmenuje obsah více kořenek. Patrně to bude ten, kdo je častěji používá. Obdobně si dospělí s takovým testem poradí lépe než malé děti, protože ty teprve tyto zkušenosti sbírají. A samozřejmě pokud by po nás někdo chtěl, abychom pojmenovali vůně třeba japonských potravin a pokrmů, většina z nás by pohořela. Stejně tak by samo sebou tápal i Japonec, pokud by se třeba nejednalo o častého návštěvníka české hospody. Kromě toho bychom se s nimi dost dobře neshodli ani na tom, co voní dobře, a co naopak nehezky, co je cítit už příliš a které pachy a chutě k sobě „patří“ a které nikoli. I to totiž máme naučené. Náš čich je v podstatě takový kompas kalibrovaný na prostředí, do něhož jsme se narodili, a na to, co s ním potřebujeme dělat. Je tím bystřejší, čím více jej používáme.
Zhoršuje se čich s věkem či nemocemi? Momentálně například víme, že při nákaze covidem spousta lidí čich ztrácí.
Čich se vyvíjí po celý život. Zatímco v dětství jde hlavně o rozšiřování našich znalostí o tom, jak naše okolí voní či nikoli a co to pro nás může znamenat, jakmile se produktivní věk přehoupne do seniorského, nastává pozvolný pokles našich čichových schopností. Tohoto poklesu si začínáme více všímat po šedesátce. Pokud k němu dochází v určitých mezích, jde o změny fyziologické. Čich slábne stejně, jako se zhoršuje zrak či sluch, ale nejedná se většinou o zásadní změny. Jednoduše řečeno, nemáte pocit, že byste museli potíže konzultovat s lékařem. Navíc se zhoršování čichu dá určitým tréninkem vyvažovat. Třeba zkoušet rozpoznávat různé nové vůně, koření, jídla. Pomyslný červený majáček by se nám ale měl v hlavě rozsvítit tehdy, když dojde k markantnímu poklesu „mimo normu“, třeba necítíte zkažené či pálící se jídlo, unikající plyn, protože zvláště ve vyšším věku zhoršení čichu doprovází Alzheimerovu či Parkinsonovu chorobu. Těm může zhoršení čichu předcházet i o několik let a avizovat riziko, že se u člověka rozvinou, protože jako první jsou zasaženy oblasti mozku, které se podílejí na zpracování čichových informací. Nejde samozřejmě jen o tyto dvě choroby; změny čichu doprovázejí celou řadu neurodegenerativních a psychiatrických onemocnění. Dochází k nim také po virových onemocněních, úrazech, při dlouhodobém pobytu ve znečištěném a prašném prostředí, následkem užívání některých léků a tak dále.
Zkoumáte také vliv pachů na spánek. Mohou nějak pachy posílit vzpomínky na události, které se přihodily za bdělosti?
Vnímání pachů se udržuje i poté, co usneme, i ve spánku zůstává zachováno například to, že člověk odlišně reaguje na pachy jemu libé a nelibé. Ve spánku se dá využít toho, že si pachy obecně snadno spojujeme s různými událostmi, věcmi a lidmi. Přestože to na spícím člověku nepoznáme, z výzkumů víme, že při vystavení nelibému pachu, stejně jako při bdělém stavu, začne vdechovat méně vzduchu, aniž by o tom věděl. Pach se pak může stát něčím, co na danou událost, člověka, věc odkazuje. Například se často stává, že pokud někdo blízký nebo známý nosí nějaký parfém, pak nejspíše pokaždé když tu vůni ucítíme, si na toho člověka vzpomeneme.
Jak můžeme tuhle schopnost, spojit si pachy s lidmi a událostmi, využít?
Ne nadarmo se říká, „vyspi se na to“. Spánek totiž představuje optimální stav mozku pro stabilizaci vytvořené vzpomínky v dlouhodobé paměti a její fyzické uložení v mozku. K tomu dochází bez našeho přičinění. Paměti ale můžeme pomoci její tzv. cílenou reaktivací během spánku, která zlepší výbavnost vzpomínek. V jednom výzkumu například lidé hráli hru podobnou pexesu – učili se, kde jsou umístěny kartičky, které patří k sobě. Při tom byli vystaveni pachu, který připomíná vůni růží. Tím došlo k utvoření spojení mezi tímto pachem a rozmístěním kartiček. Opětovné vystavení onomu pachu v hlubokém spánku pak usnadnilo reaktivaci paměti a tím její konsolidaci. Výsledkem bylo, že po probuzení si lidé naučené informace pamatovali lépe, než když pachu vystaveni nebyli. Pachy ale můžeme ve spánku využít také při léčbě fobií nebo posttraumatické stresové poruchy.
Můžu si hezký sen přivolat nějakou vůní?
I možnost ovlivnění snů pomocí pachů byla testována, ovšem bez valného úspěchu. Když si navoníte polštář parfémem, který vám někoho milého připomíná, s největší pravděpodobností se vám o něm zdát nebude.
Je pravda, že bez čichu není ani chuť?
Po návštěvě lékaře se leckdy ukáže, že stížnost na zhoršující se vnímání chutí byla ve skutečnosti zapříčiněna zhoršeným čichem. Je tomu tak proto, že čich společně s drážděním trojklaného nervu, jež se projevuje například pálením, nebo naopak chladivým či větrovým pocitem v ústech, s pěti základními chutěmi, vnímáním textury, ale i se zrakovými a sluchovými počitky spoluutvářejí celistvý vjem chuti ve smyslu anglického výrazu „flavour“. Čeština, na rozdíl právě třeba od angličtiny, nerozlišuje mezi chutí ve smyslu pěti základních chutí (sladká, slaná, kyselá, hořká, umami) a uceleným chuťovým vjemem, který je daleko obsažnější a je ovlivněn mimo jiné i tím, co na talíři vidíme. Když ale v běžné řeči mluvíme o chuti jídla, v naprosté většině případů tím myslíme právě onu souhru smyslů. O tom, nakolik čich spoluutváří chuť, se můžeme snadno přesvědčit, když si ucpeme nos a dáme si třeba pár gumových medvídků. Když při tom zavřeme i oči, abychom nehádali podle barvy, nepoznáme, který má jakou příchuť, kromě toho, že všechny chutnají sladce.
Čich je tak trochu podceňovaný smysl. Souhlasíte?
Všeobecně panuje názor, že čich je pro kvalitu života podstatně méně důležitý než zrak nebo sluch a že mu tedy není třeba věnovat větší pozornost. Tento přístup u nás nezřídka sdílejí i lékaři. Kupříkladu v běžné neurologické praxi se systematicky nevyšetřuje a obvykle se hodnotí jen zjišťováním historie zdravotních potíží nebo velmi zběžně pomocí několika málo podnětů, například kávy. Do popředí se zájem o vlastní čich dostává až tehdy, když o něj člověk začne přicházet.
Může pak docházet i k zdraví či život ohrožujícím situacím, kdy lidé snědí něco, co už je zkažené, a způsobí si tím otravu jídlem, nebo si včas nevšimnou, že se někde něco pálí nebo hoří. Jak si pak zachovat přiměřenou kvalitu života i se ztrátou čichu? Doporučuje se nechat si pravidelně kontrolovat elektrické rozvody, spotřebiče, kotle, komín, nainstalovat a udržovat ve funkčním stavu detektory kouře a úniku plynu. Předcházet otravě potravinami lze tak, že na těch, jež rychle podléhají zkáze, čitelně vyznačíme datum nákupu nebo sklizně a že obsah lednice a spíže čas od času zkontroluje někdo, komu čich slouží lépe.
Jak si na tom stojí lidský čich v porovnání se zvířecím?
Dokud nám slouží, většina z nás se nejspíše shodne na tom, že bychom se snáze obešli bez něj než bez zraku či sluchu. To ovšem neplatí pro děti krátce po narození, které ještě nevidí a neslyší tak dobře jako dospělí; ty se naopak více spoléhají na čich. Celkově se dříve mělo za to, že čich u člověka hraje podružnou roli. Pozdější výzkumy však ukázaly, že mezidruhová srovnání citlivosti čichu, z nichž člověk nevycházel zrovna nejlépe, nemají valný smysl. Jde totiž především o to, že čich příslušníků každého z živočišných druhů je přesně „vyladěn“ na prostředí, v němž žijí, a na to, co potřebují cítit. A z tohoto úhlu pohledu je náš čich stejně dobrý a nepostradatelný jako u jiných živočichů.
Vy se momentálně zabýváte výzkumem vývoje čichu u dětí od 7 do 17 let. Co chcete zjistit?
Před více než deseti lety jsme začali zkoumat čichové vnímání u českých dětí a získali jsme množství cenných poznatků, kterých nadále přibývá. Tento poznatkový fond nyní nachází široké uplatnění ve sféře výzkumné, pedagogické, klinické i jinde. Ať už jde o podporu zdravých stravovacích návyků, usnadnění kaž dodenního života dětem, jimž jejich zdravotní stav znesnadňuje orientaci v prostředí, či vývoj čichových testů za účelem zlepšení diagnostiky některých onemocnění. Cílem probíhajícího výzkumu je dlouhodobě sledovat vývoj čichu a chuti u dětí a zjistit, co všechno může tento vývoj ovlivňovat. Kromě toho nás také zajímá i to, do jaké míry čichové a chuťové schopnosti souvisejí třeba s vybíravostí v jídle.
LENKA MARTINEC NOVÁKOVÁ
LENKA MARTINEC NOVÁKOVÁ• Výzkumnice a vyučující na Katedře psychologie a věd o životě FHS Univerzity Karlovy.
• Patří mezi přední odborníky v oblasti výzkumu chemických smyslů člověka (čichu, chuti a chemického hmatu).
• Věnuje se otázkám, jak spolu smysly spolupracují, a v posledních letech se podílí mimo jiné na výzkumu vlivu pachů na spánek a snění.
• Publikuje v zahraničních i českých odborných časopisech. Je spoluautorkou knihy Antropologie smyslů.
• V současné době provádí výzkum čichu a chuti u dětí a dospívajících od 7 do 17 let, který momentálně probíhá korespondenčně.
