Povídáme si poté, co jste skončili týdenní intenzivní natáčení seriálu Hotel Kokořín. Někde jste si pochvaloval, že jste díky obrovskému natáčecímu stresu mohl zapomenout na všechno ostatní, co vás trápí. Když stres opadl, nevrátilo se to?

Jsem v pohodě, jen unavenej. Ale když mě oslovovali, měl jsem zrovna takové těžké období, říkali mi, že by mi to mohlo pomoct, že mě to vytrhne z „reality“, protože člověk musí při takovém natáčení reagovat bezprostředně na to, co se děje, není moc prostor na nějaký přemýšlení. A zafungovalo to perfektně. Skvělý bylo i to, že jsme byli odříznutí od okolního světa, od zpráv, dozvídali jsme se jen kusý informace. Žili jsme si jak na dětským táboře. A byl to adrenalin, obrovskej zážitek, scénář jsme dostali každý den ráno u snídaně a pak šli rovnou točit.

Před čím jste potřeboval uniknout, jestli se můžu zeptat?

Zeptat se můžete, ale já vám to neřeknu… Ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Hlavně že je vám líp. K Hotelu Kokořín jste psal i scénář, jestli se nepletu.

Napsal jsem první dva díly, pak to převzal Jan Haluza. Při psaní jsem byl ale ke konceptu opravdu poctivej a nic jsem si nepřipravoval předem, až na místě jsem začal přemýšlet, o čem psát. Prošel jsem si hotel, prohlídl si rekvizity, kostýmy, co jsme měli k dispozici, pokoje – vypadají dost specificky, mají tam úplně prosklený koupelny a záchody!

Ježiš!

Jo, musíte být hodně „v pořádku“ s tím, s kým bydlíte. Pak je tam sauna, bazén. Herci dostali za úkol si přivézt tašku plnou kostýmů a rekvizit. Normální slušný věci, ale i ošklivý, bizarní úlety, takže tam byl medvědí plyšovej overal, neopren, Boratovy plavky, hasičská výstroj. Všechno jsem si prošel, prohlídl a začal jsem psát. Pak navázal druhý scenárista a já už jen hrál, zařadil jsem se k hercům, kteří vůbec nevěděli, o čem to bude. To jsem nikdy předtím nezažil.

Bude ale v seriálu ten způsob tvorby poznat?

To je důležitá věc. Ten seriál bude právě prostříhaný „filmem o filmu“, se všema těžkostma, který jsme zažívali při natáčení, jak jsme sháněli herečku ze dne na den… Lidi nám uvidí do kuchyně, uvidí ten stres, adrenalinový snídaně, kdy jsme dostali scénář. Myslím, že nikdy nic takovýho nevzniklo. Ten „film o filmu“ bude možná zajímavější než seriál.

Takže taková reality show?

Pojmenovala jste to přesně! Jo, reality show, během které se natočí seriál.

Jaký byl váš rok s covidem?

Mimo ty dva těžší měsíce to bylo dobrý, začátek jsem si úplně užíval. I teď to zvládám docela dobře. Spousta věcí se sice zrušila, ale díky tomu jsem si našel čas na jiný věci, třeba na psaní knížky, což jsem chtěl udělat od svých osmnácti let. Teď mě čeká režie reklamy. Napsal a natočil jsem seriál Miluju tě, Pucinko. V létě, v té „díře“, kdy nebyly roušky a byly otevřený i hospody, jsme stihli natočit Deníček moderního fotra. Když se díváme na záběry z natáčení, působí to jako starej film… To ostatní jsou projekty, ke kterým bych se možná nedostal, kdyby epidemie nepřišla. Snažím se být vděčnej a uvědomovat si víc, co mi to dalo, než co mi to vzalo. Zní to jako fráze, ale začínám mít pocit, že jsem víc dostal. A měl jsem i štěstí. Nejsem tak fixovaný na herectví, ani mentálně, ani existenčně, tak jsem se mohl opřít o něco jinýho. Třeba o psaní.

K psaní se dostaneme. Ale zaujalo mě to štěstí. Máte v životě obecně štěstí?

…jsem vlastně šťastnej, takže asi jo. Jo. Mám.

To je hezký, to málokdo řekne.

Ne, že by člověk neviděl to blbý. Navíc jsem loni prožil asi nejhorší období v životě, ale pokud se mám pořádně ohlídnout a pak se taky podívat hodně dopředu, je to dobrý. Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že nejsem šťastnej.

Když jsem si četla starší rozhovory s vámi, neprobleskují tam žádná dětská ani jiná traumata a průšvihy. Říkala jsem si, jestli je to tím, že nic tak osobního nepouštíte ven, nebo jste měl prostě hezký dětství i dospívání a nic zraňujícího jste neprožil.

Tak… zvládl jsem to. Tak bych to asi řekl. Naštěstí jsem potkal pár lidí, kteří mě naučili umět věci přijmout, i ty těžký, ale neznamená to, že ta zranění tam nejsou a že nezabublají. Zabublají. Taky mám štěstí, že jsem začal psát. Psaní je jako psychoterapie, jde taky přes bolest a znovuprožívání starých věcí, opírám se o skutečné emoce, snažím se je přenést v nějaké skousnutelné podobě na plátno nebo do knížky. Naštěstí je skryju za cizí postavy a prostředí a nikdo tam pak moc konkrétních věcí nevidí.

Takže to je určitý ventil?

Asi jo. Možná že kdybych tuhle možnost neměl, víc bych o tom mluvil v rozhovorech…

A mluvíte o tom vůbec s někým?

Jo. Myslím, že tahle doba nám ukázala jasně, že se lidi nemusí stydět mluvit o svých psychických záležitostech. Stoupá poptávka po psychoterapii, není to nic divnýho, i když ještě dneska si lidi myslí, že když chodíte na terapii, máte nějaký problém. To je, jako kdyby měl problém ten, co si čistí boty. Pečujete o to, co vás definuje. Někoho auto, někoho zahrádka, někoho duše. Ale v mé sociální bublině už je naštěstí chodit průběžně na psychoterapii stejně přirozený jako čistit si zuby. Tahle doba dohnala ty, kteří duši opomíjejí, ale je nejvyšší čas o tom mluvit. Terapie, kultura, vzdělání. V téhle těžké době obzvlášť.

Máte za sebou filmy Pojedeme k moři a Na střeše, které jste režíroval i jste k nim psal scénář. Teď píšete scénář ke třetímu, o poznání většímu projektu, podle událostí v rozhlase v roce 1968, o dění kolem okupace z pohledu týmu zahraniční redakce. Jak jste daleko?

Vlny mám skoro dopsaný, průběžně už se dá říct, že započala realizace, během následujících měsíců už se leccos může dát do pohybu. Poprvé jsem nad tou látkou přemýšlel už na škole, v roce 2008 nebo 2009, ale až někdy před pěti šesti lety jsem na tom začal kutat. Je to běh na dlouhou trať, obrovská látka. Cítím zodpovědnost nejen za peníze, který to bude stát, ale i kvůli všem těm osobnostem, kterých se to týká, které byly inspirací. Přijde mi až neuvěřitelný, že tu látku nikdo nezpracoval, že jsem měl já šanci to napsat. Známe jen to hlášení: „Dnes v ranních hodinách…“ Ale málokdo zná příběh redaktorů. Jak je možný, že rádio bylo obsazeno okupanty, ale ještě deset dní se vysílalo?

Jak jste se k té látce dostal?

Studoval jsem sociální a masovou komunikaci, ale do toho jsem hodně točil, takže jsem neměl dostatek účasti na přednáškách. Náš profesor byl férovej, ale přísnej, zadal mi přečíst knížku Od mikrofonu k posluchačům a napsat o ní seminárku. Byla to souborná historie Československého rozhlasu, hodně tlustá. Protočily se mi panenky… Ale zpětně jsem za to vděčný. Začetl jsem se do toho. A když jsem došel ke kapitolce o Redakci mezinárodního života, nemohl jsem dýchat napětím. Nemohl jsem uvěřit, že o tom ještě nikdo nic nenatočil. Už tehdy jsem si říkal, že s tím jednou něco udělám, ale tehdy mě ještě nenapadlo, že napíšu scénář, který budu sám i režírovat. To ve mně uzrálo po mým prvním filmu. Beru to jako dárek, kterej ke mně přišel.

Setkal jste se ještě s hlavními hrdiny – rozhlasáky?

Měl jsem velký štěstí, že jo. Už na škole, ale pak později kvůli scénáři jsem se scházel s pamětníky, s Lubošem Dobrovským, Janem Petránkem, Věrou Šťovíčkovou… Dnes už bohužel nikdo z nich nežije.

Zásadní je ale osobnost Milana Weinera, který tehdejší redakci Mezinárodního života řídil. Dívala jsem se na jeho životopis, to je mazec. Je tam koncentrační tábor, komunistické procesy a nakonec smrt kvůli nádoru na mozku…

Ano, byl to ohromně zajímavej člověk. Uměl řemeslo, měl srdce, vychování, čest, lidské neřesti i humor.

Už vidíte obsazení?

Dlouho jsem neviděl… Vlny stojí především na dvou hlavních postavách, které budou čistě fiktivní. Dva bratři. Sirotci. Starší sedmadvacetiletý se stará o mladšího, šestnáctiletého. A starší je za podivných okolností naverbovaný do redakce jako technik. Dlouho má pocit, že se ho dění okolo vůbec netýká. Ale pak ho to dožene. Osud redakce a osud celého Československa. Redakce je poskládaná z postav, kterým byli ti skuteční rozhlasáci jakýmsi předobrazem. Už v nich různé herce a herečky vidím, ale ne jednoznačně, na každou postavu mám zatím napsáno hned několik adeptů, třeba i osm.

Jak to?

Když je film postavený na dvou hlavních postavách, jako je třeba Na střeše, potřebujete dva výtečné herce, kteří zaplní prostor a ponesou ten film. Jenže já skládám rozhlasovou redakci, to nevyřešíte jen dosazením desítky silných hereckých osobností, skladba musí fungovat jako mozaika, ať to znamená cokoli. Musí to být přesné. Musí fungovat každý zvlášť i pospolu.

To bude velká alchymie to poskládat.

To teda jo. Bude fajn, když budou charismatem a energií ty svoje předobrazy připomínat. Stavět na podobě ale nechci, na tom už pár filmů vyhořelo, na fotkách vypadá podobnost se skutečnými lidmi krásně, ale pak nefunguje ve filmu.

Navíc máte výhodu. Tváře rozhlasáků nebývají veřejnosti známé…

Jenže já je znám moc dobře. Věru Šťovíčkovou jsem bezmezně miloval, troufám si říct, že to bylo vzájemný, zvlášť u postavy, pro kterou je předobrazem ona, si musím dát hodně záležet, u ní myslím na to, aby byla spokojená. Mám pocit, že to bude můj „nejdiváčtější“ film, je v tom razance, dynamika. Je to vlastně thriller.

Držím pěsti a těším se. A co píšete za knížku?

Od osmnácti toužím napsat knížku. Ale téma přišlo až nedávno. Spojilo se to s covidovou dobou, s lockdownem, tak jsem se do toho pustil. Pracovní název je Planeta Krypton. Je to romance. Nikdy jsem žádnou velkou lovestory v ničem neměl, tohle je čistá láska, touha a porozumění.

Na planetě Krypton?

Krypton je planeta, ze který byl vyslán na tuto Zemi Superman…

No jo, že mě to hned netrklo. Vždyť jsem viděla v rešerších, že Supermana jste měl plný dětský pokojíček.

Superhrdina mého dětství. Prozradím ale jen, že se to sice jmenuje Planeta Krypton, ale je to love story ze Země.

Loni na jaře jste v nějakém rozhovoru říkal, že lockdown prožíváte jako single. Bylo vám smutno, a tak jste napsal romanci?

To nebyl ten důvod, téma jsem měl předtím.

A už se to spravilo? Už nejste sám?

Víte co, slova zabíjí lásku…

Chápu, psssst. Já jen, že je romantický večer a my si tady spolu povídáme přes videocall a v podstatě pracujem…

A to je pravda! Ale nevíte, co jsem dělal před hodinou nebo co budu dělat pak. Že jo.

JIŘÍ MÁDL (1986)

• Herec, režisér a scenárista.
• Rodák z Českých Budějovic, po gymnáziu krátce studoval obor Psychologie na Filozofické fakultě UK.
• V roce 2009 dokončil studia na Univerzitě Jana Ámose Komenského, obor Sociální a masové komunikace.
• V roce 2011 absolvoval kurz scenáristiky na New York Film Academy.
• Hrál i v mezinárodních projektech Borgia, Interlude in Prague nebo Berlin Eins.
• Jako režisér a scenárista debutoval v roce 2014 filmem Pojedeme k moři, který získal mnohá ocenění po celém světě. Jeho druhým celovečerním počinem je snímek Na střeše (2019).