Jak často vám za poslední rok bylo do zpěvu?

Nezpívala jsem skoro vůbec, nešlo mi to. Koronavirová epidemie u mě probudila úzkost a celkově jsem byla v takové jedné velké nenáladě (rozhovor vznikal v dubnu 2021). Asi jako většina lidí jsem se bála, co bude… A když mám smutek, tak se kreativně neprojevuju, v takovém stavu to prostě nedokážu. Ale zajímavé bylo, že zatímco moje tvůrčí stránka stagnovala, ta ženská a partnerská se rozvíjela. S přítelem Honzou, který byl na home office, jsme se přestěhovali na chalupu. Hodně jsem vařila, pracovala na zahradě a kutila. Prostě se ze mě na nějaký čas stala „hausfrau“. Ne, že bych to takhle chtěla pořád, ale pravda je, že jsem už dlouho tak hezky neprožívala jaro se vším, co k němu patří. Mojí muzikou se stal ranní zpěv ptáků a šumění větru v korunách stromů, které mi připomíná zvuk moře.

To zní jako romantická idylka…

Svým způsobem ano, jen jsem se dostala do celkem paradoxní situace – zpěv je něco, co mi dělá dobře, ale já na to najednou zapomněla. I když učím zpívat druhé, sama v sobě jsem to stopla. Ale naštěstí už se mi chuť do zpívání zase pomalu vrací. Čím víc jsem v tichu, to znamená, že neposlouchám žádné zprávy, tím víc zpívám. Taky se mi ozvala jedna kamarádka s tím, že by ode mě chtěla písničku. A tak jsem si sedla k počítači a skládala. A říkala si, jak je možné, že jsem tohle všechno odstavila na vedlejší kolej… Když zpívám, cítím se ve své kůži.

V čem je podle vás síla a krása hlasu?

Přijde mi, že je to takový potůček, který nás dovede k sobě. Hlas nelže a vždycky ukáže, co uvnitř cítíte a jaká jste. Když jste frustrovaná, tak vám třeba nejdou něžné tóny, když zpíváte falešně, jste možná falešná sama k sobě. Nezáleží na technice, ale na emocích. Myslím si, že nám chybí autentičnost. Názorům druhých obvykle dáváme větší váhu než našim vlastním – někdo nás zkritizuje, řekne, že jsme takoví nebo makoví, a my se tím řídíme. Vlastně se dobrovolně zablokujeme a klidně na dlouhá léta. Ale dobrou zprávou je, že se s tím dá pracovat. Chce to mít chuť poznat sám sebe a být ochotný na takové cestě vytrvat. I když se na ní člověk potýká se svými nejistotami a strachy.

Takže pokud to chápu dobře, zpívat naučíte i člověka, který třeba nemá žádný hudební sluch?

A opravdu ho nemá, nebo si to jen myslí, protože mu to někdo řekl? Když se uvolní a dá průchod svým skutečným emocím, není se čeho bát. Moje kurzy trvají dva dny a ještě se nestalo, že by z nich někdo odcházel s tím, že by svůj hlas nenašel nebo se na něm něco nezměnilo. Moc hezké je pracovat s mnohaletými partnery. Ti bývají v lehkém šoku – často jeden druhého slyší zpívat, navíc krásně a čistě, poprvé v životě.

Známe vás jako herečku, jak jste se vůbec k pořádání pěveckých workshopů dostala?

Přes semináře osobnostního rozvoje, se kterými jsem začala někdy kolem svých třiceti let. Tenkrát jsem se dostala do fáze, kdy jsem přestávala rozlišovat, kdo jsem já a kdo jsou mé role. Potřebovala jsem se v sobě víc vyznat, získat odstup od všech těch rozervaných a plačtivých divnožen, a tak jsem hledala, co by mi pomohlo. No, a když jsem to klubíčko svých emocí rozmotávala, přišla jsem na to, že mám „určitý dar“ – umím se na druhé naladit, poznám, co je brzdí, jaký „šuplík“ mají zavřený a jak ho postupně otevřít. Přes různé metody a techniky mě to přivedlo zpátky ke zpěvu a já začala obě oblasti propojovat. Byl to pro mě tenkrát objev století. Zpěv už od sebe neodpářu! Samozřejmě je i součástí mé herecké profese a využívám ho v řadě představení, v nichž hraju.

Třeba v legendární Baladě pro banditu v brněnském Divadle Husa na provázku, kde jste dvanáct let ztvárňovala Eržiku?

Jsem ráda, že jste zmínila právě tuhle inscenaci, je to moje srdcovka! Teď už ji za normálních okolností hrajeme jen v koncertní formě s Jihočeskou filharmonií, ale mám ji hluboko pod kůží. Po těch letech jsem Eržiku vnímala jako kus sebe samé. Naše světy se hodně propojily, a to divokostí, vášní, určitou nerozhodností, s kým být a nebýt. Viděla jsem se v ní jako v zrcadle – jak jsem zrála, ona zrála se mnou. Navíc jsem měla fantastického hereckého partnera Honzu Zadražila, který neumí hrát jen tak na půl plynu… Byly to krásné časy a já věřím a doufám, že si takovou divokou roli ještě někdy střihnu.

Původní profesí jste ovšem pánská krejčová. To bylo vaše přání?

Přišlo mi to praktické, u nás v rodině uměly všechny ženy šít. A bylo to i takové východisko z nouze, protože se mi nechtělo učit, a tak jsem měla ve škole špatné známky. Musím říct, že mě krejčovina bavila, na vůni páry od těžké pětikilové žehličky nikdy nezapomenu. Ale přece jenom mě to přitahovalo k divadlu, které jsem milovala. Jako malá jsem v sedmi letech namalovala takovou divu v rudých šatech na jevišti. No a o dvacet let později jsem stála v podobných šatech na scéně brněnské Husy na provázku. A pak, že se sny neplní…

Pokud vím, nějakou dobu jste se intenzivně věnovala tanci.

To je pravda, dělala jsem balet, lidový tanec, scénický tanec i výrazový. V osmnácti jsem si dokonce zatančila vílu v Lucerně, kterou v Městském divadle Brno režíroval Stanislav Moša. To byl pro mě úžasný zážitek, ovšem vůně hereckých šaten byla silnější… Když jsem se dozvěděla, že režisérka Eva Tálská hledá lidi do amatérského Studia Dům, přihlásila jsem se. Byla jsem pole neorané, neměla jsem žádnou hereckou průpravu, neuměla pořádně mluvit. Cítila jsem se nejistá a křečovitá. Nevěřila jsem si, ale naštěstí mi věřili ostatní – díky Evě jsem se dostala do už zmíněné Husy na provázku, kde jsem nakonec strávila čtrnáct let. Chvíli jsem sice uvažovala o tom, že půjdu divadlo studovat, ale pak jsem pochopila, že praxe mě naučí nejvíc.

Časem si vás našla i filmová kamera. Jak se cítíte před ní?

Filmování vnímám jako výlet do jiné reality, moc mě baví. Je to intenzivní dobrodružství, které od nás herců vyžaduje jiný typ hraní – třeba nemůžeme používat velkou mimiku. Kameru máme tak blízko, že je vidět i mrknutí oka. Důležitým momentem pro mě bylo setkání s režisérem Robertem Sedláčkem, který mě před kamerou naučil fungovat. Naše světy si tehdy porozuměly a dokázali jsme se vzájemně inspirovat. Jeho poetika a rukopis včetně vizuální stránky se mi hodně líbí. Ale sama sebe vnímám spíše jako komický typ, jen to zatím ještě nikdo neobjevil.

Za výkon právě v Sedláčkově road movie s názvem Rodina je základ státu jste byla nominovaná na Českého lva. Jak jste si tenkrát užila slavnostní večer?

Ušila jsem si šaty ze světlé kožešinky a vyrazila do pražské Lucerny. Paradoxně to ale bylo jedno z nejtěžších období mého života – onemocněla mi maminka. Byla jsem smutná a cítila se neskutečně sama. Tenkrát jsem neměla partnera, a tudíž ani doprovod. Nakonec jsem přemluvila kamarádku, která šla se mnou. Jinak to pro mě samozřejmě byla velká čest, lhala bych, kdybych tvrdila, že to se mnou nic neudělalo. Český lev je hmatatelná reakce na naši práci, do které jsme investovali spoustu času a energie. Člověka to potěší a nakopne. Tenkrát jsem z Lucerny zmizela jako Popelka z plesu, ale kdybych byla nominovaná dneska, tak bych si to s partnerem určitě pořádně užila.

Vážný vztah máte už tři roky. Prozradíte mi, jak začal?

Shodou okolností o pár let později taky v Lucerně. Já tam byla s bandou kamarádek na rozlučce se svobodou jedné z nich, Honza na srazu s gymplem. Kolem druhé ráno jsem se vlnila na parketu a on stál s pivem poblíž a díval se mým směrem. Cítila jsem, že mě pozoruje, a tak jsem na něj vrhla nepříjemný pohled. On se zarazil a začal uvažovat, jestli se má otočit a jít pryč, nebo nějak zareagovat. No a v tu chvíli jsem ho vyzvala k tanci, když prý tak civí. Výzvu přijal a byl to nejlepší tanec mého života, který trvá dodnes.

Dokázala byste pojmenovat důvod, proč tomu tak je? Co má váš Honza navíc oproti ostatním mužům?

Prostě mi je s ním hezky. Bere mě takovou, jaká jsem, dokáže se na mě naladit a citlivě reagovat. Samozřejmě nám to chvíli trvalo. Na začátku jsme oba celkem urputně bojovali za svoje pravdy, ale pak jsme zjistili, že můžeme být vedle sebe a přitom mít rozdílné pohledy na věc. Moc se mi tohle naše partnerství líbí. Připadá mi, že v něm můžu hezky zrát jako žena, což dřív nešlo – to jsem si pořád někde v ústraní „samotila“. A taky je pro mě důležité, že jsem našla někoho, kdo unese moji profesi herečky. To fakt každý nedá. Honza je hodně společenský tvor a to, co dělám, má moc rád. Pomáhá mi třeba nahazovat texty. On je první, komu dám poslechnout, co jsem vymyslela, a poradí si jak s mojí bláznivostí, tak i s křehkostí.

Společně s vámi se také objevil v oblíbeném hobby magazínu České televize s názvem Všechno, co mám ráda. Jak k tomu došlo?

Byla to logická volba – v tom pořadu jsem totiž vystupovala „sama za sebe“. Diváci trávili den s autentickou Evou, která žila v domě se svým přítelem. Zatímco on byl přes den v práci, Eva zvelebovala, co mohla. A k tomu vařila, pekla, zavařovala, grilovala. Zkoušela všechny možné recepty a postupy, což její přítel po návratu domů ocenil. Zní to krásně, ale bylo to docela komplikované. Nešlo totiž o klasické moderování, ale spíš o komentování všeho, co v tu chvíli děláte. Přitom vás u toho bedlivě sledují tři kamery a neexistuje, že by vám třeba něco upadlo na zem. Práce typu tapetování nebo renovace nábytku mě bavily, náročnější pro mě bylo vaření, které jsem tenkrát moc ne ovládala. Dneska už můžu říct, že je to jinak. Za ten koronavirový rok, který nás zahnal zpátky do kuchyně, jsem se toho dost naučila a vařím s velkou chutí. S recepty si hraju a používám různé druhy koření.

Překvapuje mě, že jste při natáčení bez problémů zvládala manuální práce. Kde jste k té až chlapské zručnosti přišla?

Vyrostla jsem na Vysočině ve starém domě. Měla jsem šikovného dědu a tátu, za kterými jsem chodila do dílny a dívala se jim pod ruce. Od té doby miluju vůni dřeva a železných pilin. Prošmejdit půdu, objevit tam pár polámaných starodávných věcí, které si můžu zrenovovat a vrátit jim krásu, je pro mě slast. S přítelem teď dáváme dohromady chalupu a chystáme se tam postavit letní kuchyň. Mám několik starých kredencí, které bych si tam chtěla dát… K tomu všemu se potřebujeme zabydlet a zrekonstruovat pražský byt. Moc se těším, až to bude hotové a budeme dolaďovat jen detaily a barvy.

Soukromé plány máte, jaké jsou ty pracovní?

Když situace dovolí, určitě chci pokračovat v muzice, pěveckých workshopech a konečně dotáhnout muzikál, který mi leží v šuplíku. A co se týká hraní, v pražském Rokoku jsem s režisérem Vladimírem Morávkem nazkoušela hru „Dr. Johann Faust“. Možná vám ten název něco říká – geniálně ji napsal pan Jiří Suchý a kdysi byla k vidění v Semaforu. Těším se na návrat do Švandova divadla do inscenace Cry baby cry, která vypráví o ženách hledajících štěstí a kde nejen hraju, ale také jsem pro ni složila hudbu. A pak do Národního divadla, kde jsem stálým hostem ve Snu čarovné noci a čeká mě opera Švanda Dudák. Musím říct, že prostor Národního divadla je pro mě skoro až posvátný. Přede mnou tam hráli pánové Kemr, Hrušínský a další, kteří uměli vyjádřit hloubku a niternost, což už se dnes moc nevidí. Pokaždé když tam vstoupím, klaním se a vnímám tu vůni. Žádné jiné divadlo totiž tak nevoní…

EVA VRBKOVÁ (1976)

EVA VRBKOVÁ (1976)

• Rodačka z Brna vystudovala střední odborné učiliště, obor pánská krejčová. V osmnácti letech se stala členkou Studia Dům, vedeného režisérkou Evou Tálskou.

• Čtrnáct let strávila v Divadle Husa na provázku, kde zářila v inscenacích Balada pro banditu a Idiot. Dnes je na volné noze a hostuje v několika divadlech (Národní divadlo, Švandovo divadlo, Rokoko).

• Před filmovou kamerou debutovala v roce 2006 snímkem Pravidla lži. Dále hrála ve filmech Muži v říji a Rodina je základ státu (za svůj výkon získala nominaci na Českého lva). V televizi jsme ji mohli vidět v seriálech Hlava medúzy, Specialisté, Četnické humoresky, Strážce duší či Expozitura.

• Její písně a melodie zaznívají v televizním filmu Kozy léčí nebo v představení Cry baby cry ve Švandově divadle.

• Rok byla průvodkyní televizního hobby magazínu České televize s názvem Všechno, co mám ráda.

• Je šťastně zadaná a střídavě žije v Praze a na venkově.