Jaký je to pocit, držet v ruce svoji knížku a listovat jí?

Samozřejmě radostný. Člověk vnímá určité zadostiučinění – text z počítače se zhmotní a s ním všechen ten investovaný čas a energie. Asi bych to přirovnala k pocitu, kdy uděláte maturitu nebo státnice: dřete a bojíte se, jak to celé skončí, pak napětí opadne a dostaví se radost. Musím se ale přiznat, že v mém případě nebyla tak obrovská, jak by se dalo čekat. Vydání mojí první novely Vzácná návštěva se totiž kvůli koronavirové epidemii zbrzdilo, místo loňského ledna vyšla v květnu, takže jsem byla tím dlouhým čekáním taková uondaná. Ale vynahradila jsem si to v případě druhé knížky s názvem Můj grónský rok, která se na trhu objevila o několik měsíců později. To byla opravdu čistá radost a nadšení.

Jak název napovídá, příběh se odehrává v Grónsku, což je pro nás Evropany vyloženě exotické prostředí. Jak vás to napadlo?

Mám ráda všechny severské země, Grónsko mi ale učarovalo ze všech nejvíc, obdivuju jeho krajinný ráz i houževnatost tamních lidí, jejich zvyky a lidovou slovesnost, tak odlišnou od té naší. Pokusila jsem se tuto zemi v knize zachytit tak, abych ji aspoň trochu přiblížila českým čtenářům, jinak než jak to dělají běžné cestopisy.

Grónsko je destinace, kde na první pohled není nic než voda, led a kameny. Co přesně se vám na něm tak líbí?

Hlavně Gróňané, to, že spolu jako rodina tráví daleko víc času, než si my Středoevropané dokážeme představit. Dlouhé polární noci tráví vařením a povídáním si v malých bytech, kde mají velice útulno. V jejich domovech například téměř nenajdete zářivky, z těch by se zbláznili, vzhledem k tomu, že v některých oblastech musí svítit nepřetržitě i půl roku. Taky se mi líbí jejich schopnost vyjít s málem a mít u toho stále úsměv na tváři. Je ale pravda, že moje vnímání lidí je často přehnaně romantické.

Hrdinkou vaší knížky je mladá žena, která se do Grónska přestěhuje kvůli manželovi vědci, ale život s ním není takový, jaký si vysnila. Existuje nějaká skutečná Nela?

Mám pár kamarádek, které žily s vědeckými pracovníky, Nela je poskládaná z jejich zkušeností a zážitků. A že jich bylo! Svého partnera často popisovaly jako někoho, kdo je mimo čas a prostor. Do své práce bývá tak strašně zažraný, že nic jiného nevidí. Je horší než chlap ajťák, s ním je alespoň legrace a má jakž takž přehled o světě. Toho svého vědce v příběhu jsem vylíčila jako někoho, s kým se můžete bavit jen o té jeho vědě, pokud si na vás tedy udělá čas. Boj o místo po jeho boku je bohužel předem prohraný. Určitě ale existují výjimky, uvědomuju si, že ten můj vědec je tak trochu klišé.

Najdeme v knížce něco přímo z vás?

Určitě, tomu se při psaní nevyhnete, ale v mém případě je to spíš podvědomé. Až na jednu zkušenost, kterou jsem použila záměrně – návštěvy maškarních bálů. Vždycky jsem chtěla jít za princeznu, stejně jako moje kamarádka Zuzanka, ale na rozdíl od ní se mi to nikdy nepodařilo. Máma ze mě a sestry vždycky udělala klauna nebo piráta. Vrcholem byla v mých sedmi letech maska ptáka. Strašně jsem se styděla a bylo mi líto, že mě moderátor nechce pustit na pódium, tam totiž mohly jen ty princezny… Prostě potupa.

Novela Vzácná návštěva je naopak s vaším životem vyloženě spojená – odehrává se v Oseku, kam jste jezdila k babičce. Jak na to vzpomínáte?

To byly krásné časy. Pamatuju si třeba, jak se do města přistěhovala indická rodina, což pro babičku a sousedy byla zásadní událost. Na Vietnamce byli zvyklí, ale na Indy v tom jejich pestrobarevném oblečení? To byl přímo kulturní šok! Taky je tam cisterciácký klášter s obrovskou zahradou plnou nádherných soch a chrličů vody, kam jsme se ségrou tajně lezly přes plot. Jenomže nás nachytali hlídači, tak jsme jim namluvily, že jsme členky kostelního sboru a utekly jsme z hodiny. Vzali nás na milost a nalili pivem… Tohle a další dobrodružství mě inspirovala. Střádala jsem je v sobě několik let a pak si sedla ke stolu a sepsala to.

Vypadá to, že vaše dětství bylo idylické, i když jste vyrůstala v rodině rockera Kamila Střihavky…

Je mi jasné, kam tím míříte – sex, drogy, rock’n’roll. A litry alkoholu k tomu. Nezapomeňte ale, že jsme žili v Teplicích, odkud táta dojížděl do Prahy hrát Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar. Pokud kalil, tak rozhodně ne před námi. Mimochodem, časem přestal pít tvrdý alkohol a drží se jen piva a vína. My se ségrou ho známe jako autoritativního tatínka, který se stará a pečuje. Sice měl atraktivní práci o sto kilometrů dál, ale ve výsledku s námi trávil víc času, než kdyby pracoval někde poblíž v kanceláři. Občas slýchám, jak si některé děti slavných stěžují, že to měly těžké, to ale nebyl náš případ. Mně a sestře tátova popularita život nikdy v ničem nekomplikovala.

Říkáte, že táta byl autoritativní, což mě překvapuje – působí jako pohodář. Jak moc vás držel zkrátka?

Třeba jsem musela mít v devět večer zhasnuto, a to až do šestnácti. Když jsem se chtěla jít bavit, musela jsem utéct z domu, a to tak šikovně, aby to naši nezjistili. Máma totiž s tátou držela basu, neexistovalo, že by se za mě přimluvila. Každý den jsem měla nějaký kroužek – dělala jsem balet, hrála stolní tenis, věnovala se veslování, karate, florbalu. Nic to ve mně ale nezanechalo, sport sleduju maximálně tak v televizi. Když jsem udělala nějaký průšvih, následoval trest – buď jsem nesměla ven, nebo mi něco zabavili. Pamatuju se, že jednou jsme šli na procházku a táta měl chuť mi dát nějakou radu do života, tak prohlásil, že jestli zjistí, že jsem si někdy dala nějakou drogu, zabije mě. Znělo to, že to myslí smrtelně vážně, takže jsem samozřejmě poslechla.

Jakou cestou jste se dostala k psaní?

Vždycky jsem věděla, že se chci živit psaním, ale takzvaně do šuplíku jsem nikdy nepsala. Logiku v tom nehledejte, prostě se mi ta profese líbila. Pak jsem se přihlásila na Literární akademii, nadchlo mě, že je to umělecká škola zaměřená na literaturu, ale brzo mě hodiny tvůrčího psaní začaly štvát, každý týden po nás chtěli kus textu. Jenže tohle psaní „na čárku“ mě ani trochu nebavilo. Jednou dokonce hrozilo, že nedostanu zápočet, a tak jsem z donucení něco napsala. Ta pravá chuť začít psát sama za sebe a ze sebe přišla až později. Sice jsem se bála, že můj výtvor nikde nebudou chtít, ale i tohle jsem nakonec překonala. Jak se říká, všechno má svůj čas.

Mezitím jste si vyzkoušela profesi televizní reportérky. Co vám to dalo?

Byla to zábava, možnost podívat se na zajímavá místa a poznat lidi, kteří opravdu něco umějí. Byla jsem vlastně taková sběratelka příběhů a každý můj den byl úplně jiný.

Pokud vím, před dvanácti lety jste se přihlásila do soutěže krásy. Proč?

To bylo z legrace, chtěla jsem něco zažít a taky se zviditelnit, abych se dostala do nějaké televize nebo novin. Ať to zní jakkoliv hloupě, tehdy byl všude takový přetlak lidí, že pro nováčka v žádné redakci nebylo místo. Bylo mi jedno, jestli postoupím, brala jsem to jako šanci. Když jsem se ale musela svléknout do plavek, došlo mi, že tudy cesta nevede. Nedokázala jsem se ani usmát. Přišlo mi to neskutečně hloupé, po těch nekonečných hodinách, co jsme tam s ostatními soutěžícími jen tak postávaly. Nakonec mě ze soutěže vyhodili s tím, že tak negativní osobu tam ještě neměli. Některé holky to samozřejmě neskutečně prožívaly, jako by opravdu bojovaly za světový mír. Já jsem byla černá ovce, čehož zpětně ani trochu nelituju.

Na kontě máte dvě úspěšné knížky, považujete se za spisovatelku?

Zeptejte se mě za deset patnáct let. Myslím, že dvě knížky jsou ještě málo na to, abych se tak označovala. Nemám žádné spisovatelské návyky ani rituály. K počítači sedám jen doma a v momentě, kdy mám čas a chuť, poté co vyřídím pracovní povinnosti a postarám se o syna.

Kde jste se seznámila se svým mužem, bubeníkem Adamem Kollerem?

Byla to náhoda, které jsem ale svým způsobem pomohla. S kamarádkou Veronikou jsme se v našich osmnácti letech rozhodly, že upořádáme hudebně-divadelní festival. O kulturu nám moc nešlo, chtěly jsme si tímhle způsobem najít kluka. Adam se svou skupinou se na náš festival dostal náhodou poté, co nám nějaká kapela odpadla. Když jsem si druhý den po akci zapnula telefon, měla jsem od něj zprávu s pozváním na kafe. Jiskra ale přeskočila až později… Dneska jsme spolu jedenáct let, z toho rok jako manželé. A myslím, že spolu zůstaneme.

Čím si vás váš muž získal?

Tím, jaký je – naprostý opak mě. Já jsem extrovert, upovídaná, hlučná, trochu drzá. Je ve mně obrovská touha po dobrodružství… Adam mě v tomhle všem vyrovnává. Skoro v ničem se neshodneme, ale já bych nevydržela s nikým, kdo mi všechno odkýve a má ve všem stejný vkus, to by byla nuda.

Co říkal váš táta, když jste se dali dohromady? Byl rád, že má v příbuzenstvu dalšího muzikanta?

Nikdy jsem svoje nápadníky nevodila domů, takže dlouho nevěděl, že nějaký Adam existuje. Pak mi jednoho dne omylem vypadla jeho pasová fotografie, kde mu to, jako každému, „moc slušelo“. Dal mi ji jen tak z legrace. Táta tu fotku zvednul ze země a zeptal se, kdo to je. Když jsem mu řekla, že je to můj kluk a muzikant, začal šíleně řvát. Později se s tím ale smířil a dneska Adama rodiče milují. Když k nim přijdeme na návštěvu, hrnou se k němu jako k prvnímu. Je to jejich miláček.

Máte spolu rok a půl starého syna Vincenta. Změnilo vás mateřství nějak zásadně?

Ptala jsem se na to svých kámošek a ty říkaly, že prý ne. Ale je pravda, že už nejsem tolik rozlítaná jako kdysi, mateřství a koronavirová karanténa mi přistřihly křídla. Momentálně chodím do parku a domů, což ale rozhodně neberte jako stížnost. Naopak, je to fajn. Vincent je velký spáč, takže mám spoustu prostoru sama pro sebe. Nic mě netlačí, jsem paní svého času.

U vás v rodině došlo k zajímavé situaci – chlapec se narodil i vašemu tchánovi, hudebníku Davidu Kollerovi, takže má váš muž nejenom syna, ale i dalšího bratra. Jak to prožíváte?

Vždycky když se v mém okolí narodí zdravé miminko, je to samozřejmě radost. Moc často se ale nevídáme, odhadem tak třikrát za rok. Adam má sice tři bratry, ale vedle žádného z nich nevyrůstal. Občas, když ho popichuju, že je jedináček, připomíná mi, že má víc sourozenců než já.

Před pár dny začal nový rok, co máte v plánu?

Ráda bych dopsala svou třetí knížku, příběh ze současnosti, který se odehrává na severní Moravě. A taky doufám, že s Adamem dotáhneme náš první společný projekt – zvukovou knihu pro děti od šesti měsíců. Budou tam krásné obrázky a pod nimi knoflíky, které budou po zmáčknutí vyluzovat různé zvuky a melodie.

Nezasahuje vám společná práce do partnerského života?

To víte, že ano. Už jsme se kvůli tomu několikrát pohádali, ale v dobrém. Máme přesně rozdělené úkoly a jeden druhému nelezeme do zelí. Je skvělé, že to, co společně s umělcem Honzou Urbancem vymyslíme, můžeme otestovat na synovi. Hned vidíme jeho reakce a můžeme se podle toho zařídit. Ovšem jinak se musím přiznat, že vztah k dětem moc nemám. Nejsem takový ten hravý typ, který se dokáže okamžitě napojit na jejich svět. Napsat čistě dětskou knížku bych nedokázala, ale uvidíme, co přinese čas. Možná že až syn povyroste, změním názor.

EVA STŘIHAVKOVÁ (1990)

EVA STŘIHAVKOVÁ (1990)

• Dcera rockera Kamila Střihavky a jeho manželky Evy. Má ještě sestru Terezu.

• Vystudovala Dějiny umění a mezinárodní vztahy, zúčastnila se soutěže Česká Miss. Pracuje jako kreativec nebo jako redaktorka a editorka v nejrůznějších médiích.

• V roce 2020 jí vyšly dvě knihy. Prvotina Vzácná návštěva a román Můj grónský rok.

• V květnu 2019 se provdala za bubeníka Adama Kollera, se kterým má rok a půl starého syna Vincenta.

• Momentálně pracuje na své třetí knize a zároveň na zvukové knížce pro malé děti.