Jaké je to být babičkou?

Víte, ono je to takové zvláštní, divné… pokusím se vám celou věc vysvětlit. Je to tak – jakmile slyším termín "babička", už mi díky školní četbě automaticky naskočí následující text: „Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se zadívala do t milé, vlídné tváře, co jsem zulíbala ty bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno již tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! Není více dobré stařenky! Dávno již spočívá v chladné zemi!“ Tento jistě krásný, dojemný, klasický text se mi ale okamžitě propojí s termínem babička. Tak to nosím v hlavě, tak mě to ve škole naučili. A padne na mě chmura, tesknota, nostalgie, podzim…Ale řekněte sami, jakápak já jsem babička? Pravda, termín sedí, díky docela přirozené lidské reprodukci vnuka opravdu mám, ale vidíte sami: vlídnou a milou tvář nemám, modré oko také ne a staré ruce?! Jen podívejte! Zkrátka představa, kterou mám vrytou do duše, nesedí nejen na mě, ale myslím, že se docela vzpírá celé dnešní moderní době… Tak je to tedy.

Při vší úctě k románovému dílu Boženy Němcové, nezlobte se, prosím, ale já na své otázce trvám!

A já zase trvám na tom, že označení „babička“ zastaralo, protože kolem sebe vidím „babičky“, které nejenže stojí za hřích, ale především žijí na plný plyn, v zaměstnání i doma, vypadají báječně a rozhodně nepřemýšlejí o „chladné zemi“ k odpočinku. Doba je zkrátka jiná. Přemýšlejte o tom, zkuste termín „babička“ inovovat, máte v ruce sílu tisku!

Dobrá, mohu se zamyslet, ale rychlejší patrně bude, když změním formulaci otázky: jaké je to mít vnuka?

Výborně, toť jiná! Mít vnuka je slastný pocit. Prožitek, který rozumná žena v rozumných letech ráda srovná s mateřstvím. Protože už ví, oč jde, protože má zkušenosti, protože zná život, jeho radosti a strasti… A umí všechno vnímat, vychutnat. Mít vnuka Marka, když už se mě ptáte, je pak štěstí nejchytřejší, nejlepší a vůbec nej… nej… nej… dítě. A vy přece víte, jak jsem objektivní!

Máte při své profesi čas být s vnukem tak často, jak byste si přála?

Nemám ani čas vzdorovat a říci: ne! Už mi visí na krku a už si hrajeme a už si povídáme. Abyste rozuměli, Marek pořádně neumí ani slovo. Lépe řečeno, na všechno kolem odpovídá: kudli-kudli, ham, auto! Ale rozumíme si i při tomto vybraném slovníku naprosto dokonale. Zrovna nedávno mi přes dceru Simonu vzkázal, že nutně potřebuje novou kombinézu, sáňky a boty. Jak říkám, umí jen kudli-kudli, ale jen když jsem u toho já. S matkou Simonou, jak ona tvrdí, mluví v dlouhých táhlých složitých souvětích a vzkazuje mi po ní neuvěřitelné věci. Jsem pravidelně nadšená a všemu dobrovolně věřím.

Takže kluka pořádně rozmazlujete!

Aby ne! A řekněte mi, která žena v mém rodinném postavení toto nečiní? Všímáte si, jak obratně se vyhýbám termínu „babička“?

Originálně. Poslyšte, vyprávíte mu pohádky, když to opravdu mistrně ovládáte?

Ne, na domácí přástky nemám trpělivost a Marek zatím díky bohu taky ne. Má jiné starosti. Zatím. Ale až bude pohádky chtít, nejspíš mu je pustím z gramofonu. I s tím rizikem, že mu to nebude stačit.

Jaký je to kluk?

Mám ho zase chválit? Pak tedy: je to nejlepší kluk na celém širém světě a pod mojí střechou.

Jak vám říká?

Ajíř, což je diskrétní zkomolenina mého křestního jména. A taky kudli-kudli, auto a ham! Jak vám pravím, chytrej kluk!

Zdá se vám, že na jeho tváři shledáváte nějakou rodinnou podobu?

Zdá – a je to krásné zdání! My jsme totiž v rodině samí fešáci! Marek má hnědé oči, ty mám – s dovolením – já, a „bambulku“ na nose si taky půjčil ode mne. Dívá se na svět vesele, strašně rád se směje, až se zalyká, je ho všude plno a bude to kvítko z čertovy zahrádky. Už dneska mu v lumpárnách nestačím, a když ho hlídám, neutřu si řádně ani nos.

Vaše dcera je herečka, vy jste ve své profesi dokonale vytížená, jak výchovu Marka organizujete?

Tady musím odpovědět zcela vážně: výchova patří matce. Cele ji přenechávám Simoně a její rodině – je to její syn. Já ho mohu s radostí kazit, rozmazlovat, hýčkat – mám na to přece své právo. Snažím se dítě občas pohlídat, pohrát si s ním, potěšit se, ale jeho zásadní výchovu ani nechci ovlivňovat. Také s ním nejsem denně, bydlíme odděleně. O to víc se těším na každé nové setkání, na každý pokrok, který udělá. Na nový zub, na nové slovo, novou rošťárnu.

Přála jste si kluka nebo holčičku?

Kluka – a moc! Snad proto, že moje jediné dítě je dcera. A můžu-li mít přání, chtěla bych, aby Marek nezůstal jedináček. A to už je mi jedno, zda bude mít sestru nebo bratra. Ve dvou se to lépe táhne. To vím, sestru mám.

Co byste říkala tomu, kdyby – až Marek dospěje – chtěl být hercem?

Může být hercem, ale musí být režisérem! To je moje podmínka, na tom zkrátka trvám, tady nemohu ustoupit! Protože, uznejte sami, kdo by mne – na stará kolena – obsazoval? A když už Marek bude režisérem, obsazovat mě musí! Kdo mu utíral nos, kupoval mu hračky, kdo si s ním hrál? Vidíte, takže to bude docela spravedlivé.

Kdybyste měla stručně a výstižně definovat pocit, který prožíváte, když Marka držíte v náručí, co byste řekla?

Že je to moje malé velké štěstí!

ZDROJ: časopis Vlasta