Co se dělo v tento den? Jak jste prožívali pocit, že zakládáte divadlo?

Pocit to byl zvláštní. Premiérou hry Člověk z půdy, která pak měla dvě stě padesát repríz, jsme dovršili práci a snažení několika předešlých měsíců. Když jsme pak po představení oslavovali na jevišti vznik nového divadla, pozapomněli jsme na to, že Semafor se nachází v budově Ženských domovů Ve Smečkách a na balkóně se pojednou objevila paní v natáčkách a v županu. Vyzvala nás, poněkud slavnostním způsobem, jménem 217 pracujících žen, abychom skončili s tím kraválem. Za nás se pak ujal slova Miroslav Horníček, který ji požádal o pochopení. Nakonec jsme se rozešli v dobrým.

Spoluzakladatelem a také osobností, která se při pomyšlení na Semafor ihned vybaví, byl Jiří Šlitr. Čeho jste si na něm nejvíce cenil?

Já si na něm vážím toho, že za prvé vždy věděl, čeho chce dosáhnout, a za druhé, že toho dosáhl.

Říká se, že každý je nahraditelný. Byl pro vás nahraditelný Jiří Šlitr, nejnesnadnější zřejmě bylo nahradit jeho univerzální umění?

Byl nahraditelný pouze dílčím způsobem. Ferda, který aranžoval všechny jeho skladby a měl k nim blízko, se ujal komponování. Jitka Molavcová vyrůstala v nového partnera, já si ilustruju knížky, které mně dřív ilustroval on. Tak se snažíme společně nahradit jeho všestranné nadání.

Suchý, Šlitr, Havlík, to byly v počátcích tři rozdílné osobnosti. Co měly společného krom obrovského fandovství pro divadlo a lásky k muzice?

Stejnou krevní skupinu.

Které představení z těch prvních jste si nejvíce zamiloval a proč?

Člověka z půdy. V tomhle divadle byla obrovská atmosféra, byli tu s námi Horníček, Kopecký a další. S premiérou Člověka z půdy byl spojený i vznik Semaforu neboli divadla Sedmi Malých FORem, jak jsme tehdy říkali. Tohle představení se nám navíc pořádně dostalo pod kůži, vždyť jsme tenkrát hráli třicetkrát do měsíce.

Jak vlastně vnímáte úlohu Semaforu coby jeho tvůrce?

Vždycky jsem operoval s tím, že naše práce byla od počátku postavena na třech základech. Na hudbě, humoru a na naší specifické poetice. Slovo poetika je tak trochu kluzký led, protože připomíná poezii jako takovou, a tu si někteří lidé představují v poněkud „lumírovském“ světle. Velká slova, krásno… U nás šlo ale o poezii drobných, nově objevených „volovinek“, které mají podle mého názoru poetický náboj stejně mohutný jako jakékoliv krásno. Myslím si, ž se nám podařilo přiblížit poezii i těm, co o ní nějak zvlášť nestáli. V téhle podobě ji nakonec přece jen přijali. To se nám celkem povedlo.

Jsem přesvědčen, že právě v chápání oné poetiky pocítil vnímavý divák a posluchač návaznost na Osvobozené divadlo.

Zřejmě nejste daleko od pravdy, protože nás od počátku brali i lidi podstatně starší, než jsme byli my. Chodili na nás tedy pamětníci Osvobozeného, podle nich jsme se stali mluvčími generace, co byla před námi, co byla s námi i té, co přišla po nás. Mě osobně potěšilo, že nám Voskovec s Werichem jednou v pozdravu písemně potvrdili, že jsme od nich převzali štafetu.

Domníváte se, že tenhle váš specifický divadelní projev může mít mezinárodní srozumitelnost?

Vyvážet ven tuhle poetiku je velmi těžké. Nejtěžší je převést literární vyjádření a myšlení do cizí řeči. Pro oko zahraničního diváka jsem se snažil přetlumočit našeho Vetešníka. Náš hodně verbální a tudíž nepřeložitelný humor jsem se snažil nahradit humorem optickým, který by byl kvalitativně stejný, jako ten verbální. Zatím jsme představení uvedli v socialistických zemích a ve Finsku a všude uspělo. Je to zřejmě jediná schůdná cesta – přeměna poetiky do gagů a vizuálních nápadů. Ona „nepřeložitelnost“ ubrala na světové slávě Osvobozeného divadla.

Semaforskou poetiku vhodně rozvíjí i Jitka Molavcová. Kdo ji vůbec objevil?

Na Jitku mě upozornil Ferda Havlík. Viděl ji v televizi v šotu ze soutěže Talent 70. Pozvali jsme ji k nám do divadla, ona stála na scéně a hlasem nevelkým nám zpívala nějaký šanson a doprovázela se při tom na kytaru, a to nikterak virtuózně. Ale ten celkový dojem byl něčím velice silný. Měl jsem pocit, že to děvče bude mít nad publikem nějakou zvláštní moc. Angažovali jsme ji tedy jako šansoniérku. O tom, že by mohla mít dar komiky, jsme neměli tušení. Tím nás překvapila až dodatečně.

V Semaforu se vystřídaly dvě generace tvůrců a tři generace diváků. Jaké publikum schází do podzemí dnes?

V sedmdesátých letech jsem začal slýchat, že naši diváci stárnou. Složení publika mě začalo více zajímat, dělal jsem si takové soukromé sondy. Vytipoval jsem si jednu diváckou řadu a sledoval ji několik dní. Mladí diváci byli v půli minulého desetiletí skutečně v menšině, ale pak jich tam začalo přicházet čím dál víc. Dřív chodila mládež proto, že to bylo módní, dnes nás sledují jen ti, co to opravdu chtějí. Dnes máme, myslím, mladé publikum kultivovanější.

V příštím měsíci oslavíte semaforské třicátiny. Byl okamžik, kdy jste chtěl své divadlo opustit?

Bylo to po smrti Jiřího Šlitra. Uvažoval jsem docela vážně, jestli bych toho neměl nechat. Měl jsem pocit, že už to nebude ono. Byl to čas, kdy jsem neměl moc chuť jít dál, ale pak jsem si najednou uvědomil, kolika lidem bych tím udělal radost… a hrál jsem dál.

Co cítíte, když přicházíte pasáží ke svému divadlu, co vás těší?

Občas, když míjím divadlo, tak si uvědomím ty tři desítky let, uvědomím si, že jsme překonali tu teorii, podle níž může takovéhle divadlo existovat nejvýš deset let. A to je dobrý pocit. Přežili jsme vlastně svou teoretickou smrt, překročili jsme svůj vlastní stín, co víc si přát?

Zdroj: časopis Vlasta