Jak si představit konzultaci u lékaře zabývajícího se psychosomatickou medicínou? Na co se má člověk připravit?
Je to jako u jiného lékaře s tím rozdílem, že tenhle má na vás dost času. Jistě spolu proberete potíže, kterými se vaše tělo projevuje. Ale taky se bude zajímat o to, jak žijete, v jaké životní etapě jste, co vaše obtíže dělají s druhými lidmi, jak vás omezují v práci a ve vztazích, co by bylo dál, kdyby vaše tělo přestalo potíže vytvářet a tak podobně. Asi to bude trochu nezvyklý rozhovor.
Jak najít, respektive poznat dobrého lékaře s touto specializací?
V současnosti splnilo podmínky vzdělávání asi pětadvacet lékařů a kolem padesáti jich je v přípravě. Není to vůbec snadné, většina z nich má své ordinace, které nemohou opustit na dlouho, povinných kurzů a stáží je v přípravě mnoho hodin. Proto je těžké se dostat na některé z mála pracovišť. Pokud to bude lékař vyškolený v oficiálním vzdělávání, bude otvírat spíše témata blízká vašemu životu, bude se víc ptát než odpovídat nebo dokonce radit. Bude-li lékař hned vědět, čeho máte plnou hlavu, co nemůžete strávit nebo dokonce které tajemné síly vaše obtíže způsobují, co jste byla v minulém životě či kolik máte v těle parazitů, kterých je třeba se zbavit, asi to není psychosomaticky orientovaný lékař, ale buď léčitel nebo lékař alternativní medicíny. Ne že by psychosomatický lékař nemohl používat některou z alternativních nebo psychoterapeutických metod, třeba akupunkturu, jógová cvičení, dechová cvičení, dietu nebo relaxaci. Nic z toho ale nebude pokládat za zázračný všelék.
Psychosomatická medicína se v posledních letech stala módou, takže dneska se každá rýma vysvětluje psychikou… Není tento trend až škodlivý?
Je to spíš jen povrchní móda, protože oficiální místa pečující o naše zdravotnictví dosud příliš neovlivnila. Podezření, že dítě se chce jen vyhnout škole, když si stěžuje na bolest v krku, tady bylo vždy. A někdy takové dítě fakt potřebuje odpočinek od přehnaných nároků. Pak ovšem slouží medicína jen jako jakýsi test pravdivosti, pouhé ověření, zda si dítě nevymýšlí. To není psychosomatika. Ani situace, kdy nejasné a dlouhotrvající potíže někdo svádí „na hlavu“, aniž by se pokusil pochopit situaci toho, kdo si stěžuje, není psychosomatika. Tou je medicína teprve tehdy, kdy se seriózně a rovnoměrně věnuje lékař nejen tělesným příznakům, ale současně i psychickému prožívání a vztahové čili sociální situaci pacienta. Tak se dá dívat opravdu na každé onemocnění.
Tajemné síly a minulé životy s převtělováním sem určitě nepatří. Potíž je v tom, že jen pro biologickou úroveň platí možnost objektivního vyšetřování. V psychice máme každý právě jen své subjektivní prožívání a chápání své situace a na to se lze jen vyptat. Odpovědi se ale dozvíte jen v důvěryhodném vztahu, kterému lze plně důvěřovat. Tomu se učí rozumět psychologové, se vztahem dobře pracují psychoterapeuti. My lékaři jsme se tomu na škole prakticky neučili a v běžné praxi na to není ani čas. Z medicíny byla psychosomatika vyhnaná už s normalizací, a jen těžko se tam vrací. A škodlivější než tento pohled je pohled čistě biologický, bez ohledu na kontext onemocnění.
U některých lidí může vysvětlování potíží jen psychikou vést k výčitkám svědomí, že si za to můžou sami. Nebo že se třeba dokáží díky svému postoji vyléčit z rakoviny. Jak se na tento trend díváte?
To máte pravdu. To je taky důvod, proč se vždy znovu a už potolikáté psychosomatické myšlení z medicíny i ze společnosti vytrácí v důsledku psychologických obran. Mnohem snadněji se přijímá nemoc, kterou způsobily geny, viry, bakterie, kvasinky, nebo nečekaná porucha přírody. Anebo na druhé straně tajemné zásvětní síly a energie. Pokud bychom si za nemoc mohli sami, třeba jen špatnou životosprávou, už to není tak snadné unést. Máme však neustále chránit pacienty před hryzáním svědomí? Není tady svědomí právě proto, aby nás hryzalo, když přestupujeme všechny meze? Otázka viny ale není vůbec tak jednoduchá, a nemá smysl vyčítat rodičům, že nebyli dost takoví nebo makoví. Sami ke svému stylu rodičovství taky nějak přišli, a když se na to díváme z pohledu řady generací, vinu jen těžko nacházíme. Je na lékaři, aby pocity viny likvidoval už v zárodku léčby. Nikdo přeci nedělá věci schválně špatně.
Chápu, že každé fyzické onemocnění má psychosomatický rozměr, je ale možné každé ovlivnit?
Nezvratné tělesné změny způsobené nemocí člověk těžko odstraní jen tím, že své nemoci lépe porozumí. Ale i k takové poruše je možné najít jiný vztah, třeba se lépe adaptovat, přijmout potřebná omezení. I tak můžeme nabýt pocitu zdraví. Pokud je ale tělesný proces stále aktivní, třeba u autoimunitní choroby, pak stojí za to si klást důležité otázky a hledat na ně odpovědi: „Proč mi tělo dělá právě teď takové potíže? Co to ode mě chce?“
Důležité je o tom mluvit s někým druhým, raději s psychosomatickým lékařem nebo s psychoterapeutem než se sousedkou. Sám na to většinou člověk nepřijde. Psychické procesy se často skrývají, dají se poznat třeba jen ve snech. A právě psychosomatický lékař by mohl pacienta přivést k psychoterapii. Tu pak provádí častěji psycholog psychoterapeuticky vybavený. Určitě je důležité uvěřit, že lze věci změnit. A často to tak je – pokud naše tělo umělo poruchu vytvořit, mělo by ji umět také vyléčit. Ale k tomu je třeba průvodce, a tím bývá lékař, nejlépe vybavený vzděláním v psychosomatice.
Je to v lidských silách? Respektive co lze ovlivnit nejméně?
Je to trochu nad lidské síly. Nejméně lze ovlivnit ty druhé. Změnit mohu jen sám sebe, když se rozhodnu. Když mi nevyhovuje styl, kterým se mnou partner či partnerka zachází, mohu to sice říci, ale změnit musím něco sám. Většina našich potíží pochází z našich vztahů. S rodiči, s dětmi, s partnery. To má na nás největší vliv. Ale třeba se mi to tak jeví proto, že jsem rodinný terapeut.
U jakých fyzických potíží je podle vás dobré se obrátit na psychosomatického odborníka?
U všech, které trvají delší dobu a které ani léčba u běžného lékaře neovlivnila. Zpozornět bychom měli, jakmile si nás začnou lékaři posílat ze dveří do dveří. Když máme pocit, že nám nikdo nerozumí, že jsme nedokázali dobře vyložit, co nám to je. Je celkem jedno, jestli nás bolí hlava, zub, koleno, za krkem nebo v břiše, pokud je to vyšetřeno a nic moc se nenašlo, potíže střídají své místo, nebo vypadají, že jsou závislé na počasí. A pokud se objevují zrovna, když vstoupí partner do dveří, není o čem diskutovat…
MUDr. Vladislav Chvála
MUDr. Vladislav Chvála
Narodil se v roce 1952. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Hradci Králové. Pracoval jako porodník a gynekolog, nyní působí jako sexuolog a rodinný terapeut ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci (www.sktlib.cz ), kde je vedoucím lékařem s atestací psychosomatické medicíny. V současnosti vede Společnost psychosomatické medicíny ČLS. Vyučuje rodinnou terapii a je supervizorem v Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny (www.lirtaps.cz). Spolu s Ludmilou Trapkovou napsali knihy Rodinná terapie psychosomatických poruch (Rodina jako sociální děloha) (Portál, Praha 2004, nové vydání 2017) a Rodinná terapie a teorie jin-jangu (Portál, Praha 2008, 2016). Nakladatelství Vyšehrad vydalo společný rozhovor obou autorů s Pavlou Louckou Žena a muž v rodině.