Zatímco zástupkyně starší generace většinou řešily, jaké náušnice dcerám do uší umístit, novodobé maminky přemýšlejí, zda uši dětem vůbec propíchnout.
Ochrana před zlem
„Fenomén náušnic a piercingu je známý už od pravěku, kdy představoval ochranu těla před nákazou,“ říká o propichování těla etnolog Daniel Dědovský. Je nicméně těžké určit, kdy se vůbec první náušnice u člověka objevily vzhledem k tomu, že ucho se po pohřbení rozkládá. Ačkoli se přesvědčení o ochranné funkci tradovalo od nástupu křesťanství spíše jen jako pověra, přetrvávalo podle Daniela Dědovského v některých evropských oblastech až do 20. století.
Ve středověku se podle Dědovského takto chránili děti i dospělí z pověrčivých rodin (jichž byla většina) bez rozdílu pohlaví, postupně se v městském a nakonec i vesnickém prostředí zvyk posunul do estetické roviny a splynul s představou o dívčí kráse, pročež zůstal zachován jen u holčiček. „U chlapců vymizel zvyk dříve i proto, že dívky bylo třeba chránit před náhlou zamilovaností do nežádoucího partnera, a to z důvodu, aby neskončily třeba jako svobodné matky, které dřív byly částečně vyloučeny ze společnosti,“ dodává.
Aby se poznaly
Nejspíš s nástupem socialistické éry se pak začaly narozeným děvčatům propichovat uši už v porodnicích, a to nejlépe do dne odchodu z porodnice. Antropolog Martin Soukup vysvětluje tento zvyk potřebou označkovat obě pohlaví. Ale upozorňuje, že po celém světě se význam nošení náušnic liší s ohledem na to, jak si jednotlivé národy sestavují realitu. Náušnice tak nemusí mít jen estetickou funkci, ale stále také funkci náboženskou, magickou nebo kastovní. „V každém případě jsou ale náušnice součástí tělesné zdobnosti. Každá společnost chce dosáhnout očekávaného ideálu krásy. U nás je to propichování dětských uší, ale najdeme i opravdu brutální tělesné modifikace. Například v Nové Británii se dřív bandážovaly děvčatům hlavy, aby byly podlouhlé, v Číně se zase dívkám lámala chodidla do tvaru lotosových nohou,“ říká Martin Soukup.
V dnešní době pak častěji můžete vidět malá děvčátka bez náušniček. Navzdory tomu, že si pak kolemjdoucí mohou dceru splést s chlapcem a že je prarodičům líto, že nemohou zakoupit vnučkám nové náušnice nebo jim věnovat rodinné dědictví, mnoho rodičů se tomuto zvyku rozhodlo vyhnout. Za jejich rozhodnutím stojí většinou touha nechat dítě, aby samo rozhodovalo o svém těle, nevnucovat mu ideál krásy nebo ideál „ženství“. Dětská a školní psycholožka Tereza Pojmanová Pandadis vysvětluje ústup této tradice i souvislostí se slovy antropologa Soukupa: „Věřím, že pro starší generaci bylo téměř nemyslitelné udělat věci jinak, než jak velela doba. Dnes je svět i výchova dětí mnohem otevřenější, a to i materiálně. Náušnice jako rozlišovací znak pro holky dnes můžeme nahradit spoustou jiných věcí, než tomu bylo za komunismu.“ I Magdalena Ezrová, prezidentka Unie porodních asistentek, tvrdí, že počet rodičů, kteří podobné zákroky odmítají, roste: „Nechtějí narušovat integritu těla dítěte a může v tom hrát roli i gender a snaha nerozlišovat děti podobnými znaky.“
Rozhodni se sama/sám
Psychoterapeut Ondřej Frunc doplňuje debatu o náušnicích úvahou o zdravém vztahu k vlastnímu tělu. „Pokud chceme učit děti, aby se ke svému tělu chovaly odpovědně, aby se učily, že nad svým tělem mají kontrolu a že mají možnost odmítnout to, co se jim nelíbí, je dobré se zamyslet, jestli nechceme s náušnicí počkat až na vlastní rozhodnutí dcer,“ říká. Dodává však, že propíchnuté uši nepovažuje za nic, co by mělo silný vliv na člověka a jeho identitu. Jeho slova pak potvrzuje i Tereza Pojmanová Pandadis s tím, že situace, kdy se rodiče začnou bát činit některá rozhodnutí za své děti ze strachu, co jim to způsobí do budoucna, může vést k přehnané úzkosti obecně. Nám se může jevit unikátní přístup například ve Francii nebo v Belgii, kdy dítě náušnice dokonce nesmí nosit do tří let, pokud ho rodiče chtějí umístit do jeslí nebo do školky, ale dokonce i do péče chůvy. Petra Roussel, která v Paříži vychovává dvouletou dcerku, navíc vypráví: „Náušnice jsou tu vnímané velmi negativně. Spousta mých kolegyň je nemá a nyní se už bojí zákrok podstoupit.
Společnost, z mé zkušenosti hlavně muži, zastává názor, že dítě by mělo o svých uších rozhodnout samo v dospělosti. Ale ženy pak odradí často i to, že uši se zde píchají výhradně v piercingových salonech.“ To v Dominikánské republice se dívkám píchají uši hned po porodu a stejně tak v jižní Itálii. Jak vypráví Italka Vittorie, na jihu se dětem píchají ouška hned po narození, ale směrem k severu země se tento zvyk rozvolňuje. Ona sama však vyrůstala ve výchově ovlivněné britským přístupem, a tak si mohla nechat uši píchnout až ve 13 letech. Do tohoto věku se propíchnuté uši považují v ostrovním státě spíš za zvyk nižších vrstev a podobně to berou také třeba v Portugalsku nebo ve Švédsku. Přístupy k propichování oušek se liší i v rámci regionů. Například v Indii jsou oblasti, kde se dětem píchají uši mezi 6. a 8. rokem, ale také oblasti, kde si ženy nechávají uši ozdobit až před svatbou. Také ve Vietnamu je propíchnutí lalůčků rozhodnutím rodiny. Některé nenechají uši dětem propíchnout nikdy, jiné naopak hned v porodnici. Rovněž o Spojených státech amerických nelze tvrdit obecné pravidlo. Jsou oblasti, kde se píchají ouška hned po narození, a to i v závislosti na etniku, ale také oblasti, kde rodiče nechávají dětem píchnout uši až po pátém roku života. Existuje také velké množství náboženských skupin, které píchání uší vyloženě zakazují, nejznámějšími jsou kupříkladu Amišové nebo Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Rozhovor: Rozhodnutí, které za nás učinili rodiče
Tereza Pojmanová Pandadis, psycholožka zaměřená na práci s dětmi a rodiči, působí i jako školní psycholog.
Zažila jste, že by rodiče v dnešní době řešili, zda mají, nebo nemají holčičkám nechat propíchnout uši?
Zaznamenala jsem, že někteří rodiče řeší otázku, zda je vhodné přebírat toto rozhodnutí za jejich děti. Tedy rozhodovat o jejich těle ve věku, kdy o tom samy rozhodnout nemohou, a zda jim bolest při píchání uší nemůže způsobit psychické trauma.
Obrátili se na vás klienti s takovým problémem?
Ve své praxi jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo oslovil s takovým tématem jako izolovaným problémem. Umím si představit, že ve chvíli, kdy si člověk nese nějaké špatné zážitky z dětství v tom smyslu, že rodiče nebyli podporujícími osobami, neprojevovali dostatečný zájem o dítě, chyběla v rodině důvěra nebo byla narušena komunikace mezi členy rodiny, může člověk v dospělosti vnímat i takové jednání rodičů jako něco, v čem se nemohl svobodně rozhodnout a silně mu to vadí. Zároveň se domnívám, že u zdravého jedince, který nevyrůstal v patologickém prostředí a má vybudovanou zdravou míru frustrační tolerance, nemusí být píchnuté uši vnímány jako problém i přesto, že by toto rozhodnutí dnes sám neučinil.
Co byste poradila rodičům, kteří mají z brzkého píchnutí uší strach?
Ať toto rozhodnutí nechají na dětech do věku, kdy si mohou samy říct. Je dost pravděpodobné, že na prvním stupni základní školy si holčičky všimnou, že jejich spolužačky nosí náušnice, a protože se jim to bude líbit, zeptají se doma rodičů, proč je také v uších nemají. V tu chvíli vzniká prostor pro komunikaci, kdy rodič dítěti může vysvětlit, co píchnutí uší obnáší, a nechat tak na něm, zda bude chtít krátkodobě bolestivý zákrok podstoupit a náušnice nosit.
Co když v dospělosti rozhodnutí rodičů vyhodnotíme jako špatné?
I to, že se v dospělosti musíme vyrovnat s některými rozhodnutími, která za nás učinili naši rodiče a nám se to dnes nelíbí, je pro život velmi cenné. Koneckonců v dnešní době se dají tyto estetické „nedokonalost“ velmi snadno řešit rukou odborníka.
Co poradit dospívající nebo dospělé ženě ve chvíli, kdy ji takové rozhodnutí rodičů trápí?
Určitě bych na místě rodiče v klidu vysvětlila, co mě k tomu vedlo, a podpořila své dítě ve chvíli, kdy se rozhodne náušnice nenosit, případně podstoupit zákrok zašití ušních dírek. I taková situace může být příležitost, jak dítě podpořit a společně s ním překonat něco, co vnímá jako problém.
A co dělat ve chvíli, kdy mě přepadne obava z toho, že se má dcera jednou může potýkat s problémem genderové identity a nebude se cítit dobře ve svém těle i kvůli píchnutým uším?
Situace, kdy se rodiče začnou bát učinit některá rozhodnutí za své děti jen ze strachu, co jim to způsobí do budoucna, může vést k přehnané úzkosti obecně a také k těžce bezhraniční výchově, která může mít mnohem závažnější dopady. Jsem přesvědčena, že konkrétně píchnuté uši nejsou tím správným příkladem, ale umím si představit, že vzdávání se zodpovědnosti za rozhodování o svých dětech může napáchat mnohem větší škody, než rozhodnutí učiněné s dobrým úmyslem.
A čím si myslíte, že to je, že to vlastně rodiče začali vůbec řešit, jestli dětem náušnice dávat, nebo ne?
Řekla bych, že tam určitě hraje roli víc faktorů. Dnes je doba mnohem otevřenější, rodiče si mohou dovolit být svobodnější, více o výchově přemýšlet, studovat, vzdělávat se a volit, jakým směrem se vydají. Myslím, že pro starší generaci bylo téměř nemyslitelné volit alternativní cesty. Věřím, že mnoho rodičů vnímalo zajeté zvyky a tradice jako něco, co jim je proti srsti, ale doba nenahrávala tomu, aby se dokázali vymezit a dovolit si „dělat věci jinak“. Určitě to také sloužilo jako rozlišovací znak u miminek, což asi často přetrvává dodnes, aby bylo na první pohled poznat, zda jde o holčičku, nebo kluka. Možná se i věřilo, že miminko tolik bolest nevnímá a je jednodušší udělat tento zákrok co nejdříve. Myšlenky jako rozhodovat o svém těle a úvahy o podvědomě vnímané a zapsané bolesti asi v té době nikoho netrápily...
Může hrát roli i změna ve výchově?
Ano. Napadá mě, že dnes je obecně obrovský nátlak společnosti na rodiče v mnoha otázkách výchovy. Dříve to všichni dělali víceméně stejně a nebylo moc o čem diskutovat. Dnes se maminky často stresují dříve, než vůbec otěhotní. Znám spoustu žen, které už dopředu studují a čtou různé články, diskuse atd. Často přestáváme poslouchat vlastní intuici a zdravý rozum a ovládá nás tlak například ze strany sociálních sítí, které mají obrovskou sílu. Což může hrát roli i v tomto tématu. Dnes je doba mnohem otevřenější a benevolentnější k různým postojům. Zároveň si ale myslím, že to spoustu rodičů může stresovat a může být těžké zorientovat se v tolika odlišných pohledech a vybrat si, jakým směrem se při výchově dát.
Anketa: Co si myslíte o píchání uší
Anketa: Co si myslíte o píchání uší
● Manžel pochází z Rakouska, kde se děvčátkům náušnice běžně nedávají. Proto na mě nijak netlačil a ani mně se nezdálo, že by byla nutnost, píchat dceři, které je teď 16 měsíců, náušničky. Manžel nakonec otočil, ale já si myslím, že bude nejlepší, když si to dcera rozmyslí sama v dospělosti.
Tereza P., 34 let
● Mým holčičkám je 1 a 3 roky a náušnice mají nastřelené asi od 4 měsíců. Za mě jsou náušnice krásný něžný doplněk, zvolila jsem zapínání brizura, aby nevypadly, ani když se otevřou. Myslím, že názor, že se holčičkám náušnice dávat nemají, mají dnes hlavně maminky, které je samy v dospělosti nenosí. Přitom má neteř se začala s ostatními děvčaty porovnávat asi ve třech letech a chtěla náušnice píchnout a rodiče ji na to museli hrozně připravovat. Přijde mi, že když dívka s píchnutýma ušima nebude chtít v dospělosti náušnice nosit, tak si je může přece kdykoli vyndat. Ta dírka je malinká.
Veronika Š., 28 let
● Dceři, nyní třicetileté, jsem nechala nasadit zlaté náušnice ve třech měsících. Věděla jsem od kamarádky, která je nechala píchnout až v jednom roce, že si její dcera přes noc na náušnice sahala a ouško si natrhla. Proto jsem volila mladší věk i s tím, že doktorka říkala, že o bolesti dítě nebude vědět. Naše strašnická pediatrička za mnou tenkrát přišla do čekárny a dceru mi vzala s tím, že tam mívají hysterické maminky a že bude nejlepší, když u píchání nebudu. Byla jsem za to docela ráda, když jsem pak slyšela ten křik.
Jana M., 53 let
● Jsem zásadně proti píchání uší miminkům. To jediné, co pár týdnů po porodu potřebují, je péče a láska rodičů. Těžko říct, koho a kdy napadlo, že zrovna v tuhle chvíli musí přijít invazivní bolest ušního boltce, ve formě aplikace blýskavého kovu, jak ho známe třeba od původních obyvatel rovníkové Afriky. Opravdu si někdo v roce 2022 ještě může myslet, že miminku bude chybět kus ušmudlaného vzácného kovu barokních tvarů po babičce? Je to nepřirozené, bolestivé, nepraktické a nevzhledné! Miminka nepotřebují mít tetování, piercing v bradavce ani náušnici v uchu.
Jindra K., 40 let
● Nyní osmileté dceři jsem náušnice jako miminku nedala, přišlo mi to nefér. Je to podle mě jen kulturní symbol, zbytečný zásah do těla. Nic, na co by bylo nutné spěchat. I když rodina trochu „frfňala“. A pak najednou, v 7 letech si dcera řekla sama. Věděla, do čeho jde. Vybrala si náušnice, vydržela nástřel, ani nemrkla. Když to viděl mladší syn, chtěl taky, protože zlato v uších je nejvíc. S ním jsme se domluvili, že ještě chvilku počkáme, až bude starší.
Tereza C., 35 let
● Celý život žiji na vesnici, kde za miminky chodila místní sestra z gynekologie. Píchala jim ouška v šesti týdnech, byla moc hodná a k dětem se chovala krásně. Tenkrát se dávaly náušnice každé holčičce, takže ani má dcera, které je nyní přes padesát let, nebyla výjimkou. Pro náušnice jel tenkrát její tatínek František do Prahy a pro celou rodinu to byla obrovská sláva.
Zdena K., 74 let
Jak to vidí lékaři a jak pierceři
Převládající metodou posledních dvaceti až třiceti let je nastřelování, píchat uši jehlou je ale stále možné. Oba způsoby mají podle zastánců a odpůrců něco do sebe.
V současnosti porodnice propichování uší téměř nenabízejí. Třeba ve zlínské porodnici nám sice potvrdili, že na přání maminek mohou ouška propíchnout už čerstvým miminkům, pokud nemají nízkou váhu či jiné komplikace, běžnější je ovšem návštěva pediatra. Občas se nicméně stane, že pediatr náušnice děvčatům aplikovat nechce, a tak rodičům nezbývá než zajít například do ORL ordinace. Je také možné objednat si službu nastřelení doma nebo zajít do piercing salonu, kde ouška výhradně propichují.
Za ostrou jehlou do salonu
„Vždy jednou nebo dvakrát do měsíce si vyhradím celou sobotu, kdy do našeho salonu Hell nechodí zákazníci, na piercing dětských uší,“ vypráví Míla Bugtcher, majitel a jediný piercer v tomto studiu, který se rozhodl dětem uši zdobit. Ale buď jen do jednoho roku dítěte, kdy miminko nemůže proces mařit vrtěním, nebo od dvanácti let výš, kdy se už dítě může samo rozhodnout. Právě rozhodování o vlastním těle je pro piercery v Hellu etickou zásadou, kvůli které uši píchat nechtějí. „Když přijde starší dítě, leckdy se stane, že zvládneme píchnout jen jedno ucho, a pro druhé si přijde až s časovým odstupem, aby to zvládlo,“ dodává ještě s poznámkou, že větší děti do poslední chvíle nenutí ani nepřemlouvá. „Už jsem viděl tolik příšerně píchnutých ušních dírek, že opravdu doporučuji práci profesionála. Já mám s dětmi zkušenost už přes deset let a některé dětské lékařky ke mně pacienty dokonce samy posílají,“ říká ještě Míla Bugtcher. Záležitost v Hellu přijde asi na 1500 Kč včetně náušniček.
Nastřelení se osvědčilo
Nastřelení je záležitostí několika stovek včetně šperku. Celý proces zabere pár vteřin a ucho nekrvácí. „Zkušenosti s nastřelováním jsou letité a dobré. Existuje i víc mechanismů nastřelení. Samotný termín nastřelení je v dnešní době zavádějící, protože vyvolává dojem prudkého a nekontrolovatelného pohybu,“ říká k tomuto způsobu pediatrička Zuzana Srbová s tím, že to tak nicméně není, protože si lékaři mohou rychlost sami korigovat. Při nastřelení se lalůček propíchne přímo náušnicí, která se pak do zahojení nesmí vyndávat, což je pro oba způsoby stejné. „Hojení dírek trvá v obou případech přibližné 6 týdnů a o místo vpichu se musí dobře pečovat, aby nedošlo k zánětu,“ říká ORL specialistka Aneta Popelková s tím, že je lepší vyhnout se výkonu v letních měsících, jelikož do zhojení by se nemělo dítě koupat v koupalištích a bazénech. Za zdravotně nezávadný materiál dětských náušnic se v dnešní době považují bioplast a titan. Někteří lékaři doporučují i tradiční zlato, nicméně Míla Bugtcher tvrdí, že by se používat nemělo, protože v něm bývají příměsi, jako kupříkladu nikl, který by neměl přijít do otevřené rány.
ZDROJ: časopis Vlasta, https://www.nfneuron.cz/person/martin-soukup, https://ethnologist.info/cs/author/ddedovsky/, https://www.bugtcher.cz, https://www.poliklinikamodrany.cz/doktor/mudr-srbova-zuzana/
