Brněnská Spondea je jedna z mála organizací u nás, která umí nabídnout souběžnou pomoc všem členům rodin stižených domácím násilím. Vytvořila si na to unikátní program. Tým složený z psycholožek, psychologů, sociálních pracovnic i pracovníků, terapeutek i terapeu tů testuje metodiku, kterou si tady sami nalinkovali a která spojuje práci se všemi, kteří se v kruhu domácího násilí pohybují – tedy nejenom s ohroženými osobami, ale i s původci násilí.

„Práce s ohroženými osobami je zakotvená v zákoně, podle zákona může tedy naši službu vyhledat pouze ohrožená osoba. No a my jsme postupně docházeli k tomu, že to prostě nestačí – abychom násilí v rodině dokázali odbourat, musíme pracovat se všemi,“ vysvětluje místní vedoucí intervenčního centra Michaela Kršíková. Dbá na to, aby místo oběť říkala ohrožená osoba a místo násilník původce násilného chování – pokud totiž problém zúžíme na vztah oběť – násilník, obě strany tím stigmatizujeme a už to může zavírat cestu k řešení. „Původce násilí sice může vyhledat terapeuta nebo terapeutku, to po něm ale vyžaduje, aby si sám uvědomoval, že má problém, a byl motivovaný s tím něco dělat. A to se nestává často. Původce násilí se přitom i bez jakékoli intervence nebo práce na sobě za nějaký čas i po vykázání do společné domácnosti vrátí. Anebo, pokud se rodina rozpadne, minimálně dál zůstane rodičem. I kdyby nefungoval v původní rodině, může založit novou rodinu. A ve všech těchto případech se může stát, že dál svoje násilné jednání opakuje,“ vysvětluje Kršíková.

Fungovat bez násilí

Spondea nejprve rozjela program nazvaný Chci ovládnout vztek, který nabízela zejména motivovaným mužům – původcům násilí. Brzy se však ukázalo, že dřív nebo později přijde chvíle, aby se rodiče nebo partneři setkali společně. „Stáli jsme před situací, kdy do intervenčního centra docházela partnerka, do našeho programu o násilí partner, viděli jsme, že by bylo dobré se s nimi setkat společně a nějaké věci si vyjasnit, ale chyběl rámec, jak to udělat, pravidla, za kterých by takové setkání bylo možné zorganizovat. Už třeba jen proto, že do intervenčního centra jako do bezpečného prostředí nesmí vstoupit osoba označená jako násilná. My jsme přitom věděli, že ti lidé se stejně setkají doma. A bylo by dobré s nimi probrat třecí plochy. Navíc k našim psycholožkám docházely děti, které byly svědky násilí. Takže co teď? Jak naučit rodinu, aby fungovala bez násilí?“ popisuje zárodek projektu psycholog Jiří Ammer, který vede program Chci ovládnout vztek.

Všechny tyhle otázky a zakázky se postupně přetavily v nový přístup, jehož filozofie zní velmi logicky, inspiruje se přístupem v zahraničí, u nás ale zatím nemá obdoby. Pracovníci a pracovnice Spondea navíc v diskusích o jednotlivých rodinách viděli, že pravda není černobílá a že každý ze zúčastněných má svůj pohled. Za poslední roky se také proměňuje i podoba domácího násilí: ukazuje se, že zdaleka ne každá forma domácího násilí „jede“ v parametrech oběť – tyran, ale že v mnoha rodinách se vztek demonstruje u obou rodičů, násilí je obousměrné a často eskaluje směrem k dětem.

„Mluvíme o situačním násilí, v němž není úplně jednoznačně patrné, že by byl někdo jen a pouze osobou ohroženou a někdo jen a pouze původcem násilí. Přichází k nám nový druh klientů, kterých je čím dál tím víc – násilí v jejich rodinách nedosáhlo takového rozměru, že by bylo nutné volat policii a někoho vykázat, přitom aspoň jeden z rodičů si uvědomuje, že takhle to dál nejde a že se pohybují v začarovaném kruhu. Zhruba polovina našich klientů se rekrutuje právě z takových lidí. Ozývá se obvykle jeden z rodičů, který vidí, že je třeba něco dělat, a ptá se, jaké máme možnosti. My pak mapujeme, co můžeme takové rodině nabídnout,“ vysvětluje Martina Ježková, psycholožka Intervenčního centra a v novém fungování Spondea i case manažerka. To je pozice, kterou tu vytvořili hlavně proto, aby existovala osoba, která bude konkrétní rodinu „hlídat“ zejména papírově, psát zprávy, komunikovat s úřady a bude se věnovat práci, která odborníkům v týmu umožní soustředit se jen na svoji odbornost, aby se nemuseli zaobírat vyplňováním „hlášení“. Právě u case manažera se také scházejí jednotlivé nitky – on ví, jak je na tom ten který člen rodiny a jak se s ním v jednotlivých sekcích centra pracuje, jaké dělá pokroky.

Proč to česká legislativa ignoruje?

Práce s původci násilí je ve Spondea hrazená z evropských peněz nebo z Norských fondů, česká legislativa pro ni zatím žádnou kolonku nemá. I proto ji zatím skoro nikdo další nenabízí. Pomáhat původcům násilí, aby byli schopni zvládat svůj vztek jinak, než že upustí páru vůči ženám nebo dětem, je přece konstruktivní, může to zabránit opakovanému násilí nebo jeho reprodukování v dalších vztazích. Jak to, že to stát nepodporuje? „Nezní to moc přitažlivě, že chceme pomáhat agresorům, na první pohled se přízeň veřejnosti snáze získává na tom, že pomáháte obětem. I ze zahraničí ale víme, že ta práce musí být souběžná, aby měla smysl,“ vysvětluje Ammer.

Mnoho rodičů předpokládá, že když se hádky nebo násilí odehrávají v zavřeném pokoji nebo večer, děti ho nevidí, nejsou jeho přímými svědky. To je ale mýtus, pro děti je devastační už jen to, že tuší, že se rodiče hádají nebo že mezi nimi dochází k násilí, i když ho třeba jen slyší. „Mnoha dětem, které k nám docházejí, pomůže mnohem víc než běžná terapie, už to, že vidí, že sem docházejí i rodiče. Snímá to z nich vinu, kterou si za situaci v rodině na sebe často kladou. Najednou zjistí, že ne oni, ale rodiče mají problém. A uleví se jim, když vidí, že rodiče chtějí a snaží se svůj problém řešit,“ vysvětluje Martina Ježková.

Někdy dokonce dochází k tomu, že do Spondea přijdou rodiče nebo je sem odešle OSPOD či škola s tím, že jejich děti mají problémy s kázní, s pozorností nebo trpí depresemi, a chtějí, aby je místní psycholožky „opravily“. Jenomže ony nemají kouzelnou hůlku! „Někdy ani na první dobrou nepotřebujeme vidět to dítě, ale chceme prvně mluvit s rodiči. Ti jsou překvapení, že přece oni nemají problémy, to jejich dítě – jenomže z naší zkušenosti je to tak, že dítě zrcadlí problémy v rodině,“ vysvětluje Ježková. Pokud se ozve někdo z rodičů s žádostí o pomoc, je to podle ní ten lepší případ, takový rodič je sám motivovaný a chápe, že je třeba začít na sobě a na vztazích v rodině pracovat. O něco těžší bývá práce s lidmi, které do Spondea odeslala policie, soudy nebo OSPOD, tam bývá motivace mnohem nižší.

Pití, exekuce, násilí

Stereotypně si představujeme, že v případě násilí v rodině jde o chudé nebo málo vzdělané lidi, to je ale zažitý mýtus, který dávno neplatí. „U vzdělanějších nebo bohatších lidí se domácí násilí většinou projevuje v sofistikovanější formě a hůř se dokazuje. U sociálně slabších rodin jde zase většinou ruku v ruce s dalšími problémy, jako jsou závislosti nebo existenční problémy. Tam se zase hůř řeší. Když někdo slyší, že souběžně musí vyřešit pití a exekuce, už mu nezbývá mnoho sil na to řešit i násilí vůči dětem. Přitom to jsou spojené nádoby,“ vysvětluje Michaela Kršíková.

Podobně stereotypně stále vnímáme muže jako původce násilí a ženy jako ty, které se snadněji stanou oběťmi. Ani to ale neplatí zcela: takový obraz sice vidíme, ale mimo jiné i proto, že když je ohroženou osobou muž, chce to po něm daleko větší kuráž se ozvat a jako někdo tradičně silnější sobě i okolí přiznat, že je „ten slabší“. A podobně jako třeba v případě znásilnění se ženy setkávají s nedůvěrou oficiálních státních orgánů, mohou se i muži jakožto oběti bát stigmatizace nebo posměchu. Rozplést to, jak konkrétně ta která rodina funguje, jaká je její dynamika a kdo je ve skutečnosti ten, kdo na sobě potřebuje pracovat nejvíc, bývá nejtěžší.

Spondea je u nás sice zatím jedna z mála organizací, která umí souběžnou pomoc všem členům rodin stižených násilím nabídnout, nechce ale zůstat jediná, tady se nehraje na výlučné know how, naopak. Když už se někdo odhodlá a ozve se, musí často své odhodlání brzdit a čekat několik týdnů, než přijde na řadu. „Pomohlo by, kdyby náš projekt stát začlenil do svého systému pomoci, aby něco podobného existovalo v každém okrese,“ říká Martina Ježková. Ozvat se, to chce totiž velkou odvahu, která může kvůli dlouhým čekacím lhůtám vyšumět – a to jak v případě ohrožené osoby, tak, snad ještě více, v případě násilné osoby, která se rozhodla ovládnout svůj vztek. Když se objednáváte k zubaři, počítáte s tím, že to může trvat třeba dva měsíce, než vás někde vezmou, pomoc rodinám, kde je násilí, by na rozdíl od zubaře měla být nízkoprahová a snadno dostupná. A právě čas může být velkou bariérou.

Dětská psycholožka Lenka Pivodová: Co přinesla pandemie?

Dětská psycholožka Lenka Pivodová: Co přinesla pandemie?

Přibývá násilí? Spíš se ho učíme dřív pojmenovat, díky osvětě v médiích před ním nezavíráme oči tak dlouho jako dřív a uvědomujeme si, že je nutné s tím něco dělat – a právě díky osvětě už také víme, kam se obrátit. Pandemie to přitom spíš zhoršila. Mám najednou v péči mnohem víc dětí stižených sofistikovaným plíživým násilím. Dřív odcházely každý týden na trénink, do kroužků, mohly nasytit své potřeby opomíjené v rodině někde jinde. Nebo směřovaly k tomu, že odejdou třeba na vysokou školu a zmizí z domu, kde jim nebylo dobře. Pandemie tohle změnila. Nekonaly se tréninky, zavřely se koleje – a zárodečné násilí začalo eskalovat. I proto, že mnoho rodičů zůstávalo frustrovaných, pracovali z domu, dopadly na ně stresy spojené se zdražováním. Tam, kde už dřív bylo násilí, stalo se často brutálnějším, tam, kde se k němu schylovalo, se objevilo – v obou případech se navíc během covidu stala jakákoli pomoc hůř dostupnou.