„No to je dost, že se taky ozveš! To je taková práce zvednout telefon?“ Oblíbený začátek hovoru českých matek, pokud jste se dva dny neozvala. To je jen jedna z mnoha překážek, které nám v dospělém věku brání volat maminkám tak často, jak by chtěly. Pak práce, děti, partneři… Teď ale máte o důvod víc. Udělejte to nejen pro ni, ale i pro sebe.

Vědci z University of Wisconsin-Madison popsali konkrétní účinky mateřského hlasu na náš organismus. Účelem jejich výzkumu bylo zjistit, jestli jsou některé formy komunikace lepší než ty jiné a mají jiné účinky na psychiku. Chtěli zkrátka zjistit, která forma je ta nejlepší. Také je zajímalo, jestli je na zvuku mateřského hlasu něco unikátního.

Mami, pomoc!

Psycholožky Seltzer, Prososki a Ziegler a psycholog Pollak zpovídali 68 mladých dívek ve věku od osmi do dvanácti let, aby získali čistou reakci mezi dítětem a matkou. Nejprve jim zadali těžký matematický příklad, který řešily nahlas a před diváky po dobu patnácti minut. Dalo by se říct, že je grilovali u tabule. (Jen si představte, jak před publikem nahlas odečítáte od čísla 7 648 jednu devítku za druhou, na čas a s vědomím, že po každé chybě musíte začít znovu. Peklo!)

A potom je rozdělili na čtyři skupiny. Jedna skupina dívek čekala dalších patnáct minut v klidu a o samotě. Druhá se mohla potkat se svými matkami. Třetí jim mohla zatelefonovat a čtvrtá jen napsat zprávu. Nakonec vědci dívkám změřili hladinu dvou hormonů: stresového hormonu kortizolu (ze slin) a oxytocinu, který je naopak spojen s důvěrou, bezpečím a empatií (z moči).

Hovor vede nad zprávami

Která skupina na tom nakonec byla nejlépe? Dvě skupiny, které dostaly možnost mluvit s maminkou (osobně či po telefonu) měly vyšší hladinu oxytocinu než ty, které směly mámě jen napsat nebo s ní nemluvily vůbec. Mezi prvními dvěma skupinami nebyl v úrovni oxytocinu žádný rozdíl, což znamená, zjednodušeně řečeno, že jde o matčin hlas. Nemusíte ji ani vidět, stačí zavolat – ale napsat ne. Útěcha vypsaná přes textovku rozhodně nemá takový účinek jako ta vyslovená.

Dívky, které psaly zprávy, měly podobnou úroveň hladiny stresového hormonu kortizolu jako ty, které nesměly s maminkou mluvit vůbec. Takže co se snižování hladiny stresu týče, je na tom komunikace po zprávách stejně jako žádná komunikace. Od stresu si prostě přes esemesky neulevíte.

Už proto, že když o nějaké události píšete, tak automaticky zkracujete, vynecháváte, cenzurujete se, nechce se vám zabíhat do podrobností. Ale pořádně popsat všechny odstíny svého příkoří má taky v úlevě od stresu svůj význam. Stejně tak je něco jiného jednoduchá věta od maminky, že profesor matematiky je blázen a měli by na něj hodit deku, než pořádná tiráda na úroveň matematiky na školách a školství všeobecně. V dospělém světě se to pak dá vztáhnout i na jiné konflikty, počínaje manželem, který bez mapy nenajde máslo ve vlastní lednici, a konče šéfem, který by nenašel vlastní zadek ani s tou mapou. Takže do toho, zvedněte telefon, počkejte až přejde obvyklé „Že sis na mě taky vzpomněla!“ a vylijte si srdce.