Ani mě vlastně příběhy královských rodin nezajímají, ale teď mi došlo, že jsou nám ti lidé asi bližší, než by člověk řekl. Popravdě si myslím, že jsou Britové praštění, když mají královskou rodinu, která je stojí spoustu peněz, a jak jsem pochopila, vlastně celkem nic nedělá, než že se někde ukazuje. Ale člověk nežije ve vzduchoprázdnu, a tak jsem i já vždycky tak nějak přibližně věděla, co se u nich v rodině děje. Nepřipadá vám to zvláštní? Jsou to úplně cizí lidé a přitom o nich spousta lidí i v Česku ví víc než o vlastních příbuzných. A teď nedávno měla moje tchyně puštěný v televizi dlouhý dokument o princezně Dianě, zrovna když jsme u ní byli na návštěvě. Poprvé v životě jsem to opravdu sledovala při kávě a koláčích, neměla jsem nic jiného na práci, doma bych od toho odběhla něco dělat. A najednou mi došlo, že takového prince Charlese, kterého měla Diana za manžela, mám ve vlastní rodině.
Je to můj vzdálený strýc Eduard. Takové královské jméno! Na vojně se strýc seznámil se slečnou. Zamilovali se do sebe opravdu hluboce, jenže jak bylo tehdy zvykem, na vojně byl dvě stě padesát kilometrů od místa, kde bydlel, až na Slovensku. Marika byla prodavačka v tamním obchodě a se strýcem si dělali velké životní plány. Jenže tak jednoduché to nebylo, byla nejstarší z pěti dětí a její máma vdova, takže Marika počítala s tím, že ještě bude doma pár let pomáhat, než sourozenci povyrostou a ona se bude moct vdát. Eda by býval mohl zůstat po vojně na Slovensku, jenže jeho rodiče by to nepřenesli přes srdce, byl totiž na rozdíl od Mariky jedináček. Jeho máma lomila rukama, už když se dozvěděla, kde bude na vojně sloužit, i když tomu se tedy nedivím. „Já zajdu za ministrem a řeknu mu, že to musí změnit! Máme jenom tebe,“ zoufala si, a protože to byla paní energická, měli Eda s tátou co dělat, aby jí v tom zabránili. Když o tom tak přemýšlím, nevím, proč jí v tom vlastně bránili, třeba by to pomohlo. Zkrátka to tak dopadlo. Eda odjel a jeho maminka „stříhala metr“ mnohem naléhavěji než syn, kterému pak díky Marice ani nevadilo, že je kdesi v horoucích peklech. Pamatujete, čemu se říkalo „stříhat metr“? To si kluci na vojně, 150 dnů před jejím koncem, na krejčovských metrech odstřihávali dny, aby líp viděli, kolik jim toho zbývá.
Edova maminka obrazně stříhala metr a nemohla se dočkat, kdy se jí syn vrátí, když jí měsíc před koncem vojny oznámil, že se vracet nemíní. „To mi nemůžeš udělat, přece mě tady nenecháš samotnou,“ dostala hysterický záchvat, i když samotná by nezůstala, měla přece manžela. Eda čekal, že nadšená z toho nebude, ale takové scény si představit neuměl. A protože byl slabá povaha a zvyklý poslouchat (jako i jeho táta), nechal se přesvědčit. „Podívej se, Edíčku, musíš si nejdřív vybudovat nějaké postavení v zaměstnání a pak se teprve oženíš,“ přesvědčovala ho máma po dobrém a on uznal, že na tom něco je. Jeho přítelkyně Marika nadšená nebyla, ale protože to byla ona, kvůli které se to celé komplikovalo (aspoň tak to vnitřně cítila), souhlasila. Nic jiného jí asi ani nezbývalo. Dohodli se tedy, že Eda bude pořád bydlet u rodičů, pořádně se zapracuje v místě, kam nastoupí, nasbírá nějaké pracovní zkušenosti a mezitím se uvidí. „Neboj, ona si máma na tu myšlenku zvykne a já pak tady u vás ve fabrice místo najdu vždycky, dobrých kresličů je pořád zapotřebí,“ přesvědčoval ji a sám téhle budoucnosti věřil.
Jenže. Něco jiného je mít přítelkyni přes zeď kasáren a mít ji dvě stě padesát kilometrů daleko. Jezdil za ní každý víkend, ale jeho maminku strach, že syna opravdu ztratí, neopouštěl. A tak začala kout pikle jako z nějaké telenovely. Nenápadně ho posílala po večerech ven, ať se prý trochu zabaví, že Marika přece nemůže myslet, že bude pořád sedět doma. Ať jde někam s kamarády, ať jde klidně tancovat, že ona určitě taky doma nesedí. Její plán byl jasný: Musí se udělat vše pro to, aby se syn dal dohromady s místní dívkou. Bylo jí skoro jedno, jakou, jen aby se nikam nestěhoval. Stručně řečeno, povedlo se. Eda by zasloužil pár za uši, vlastně víc než pár. Zatímco Marika na něj opravdu čekala, on se tady víc než trochu zapletl a do roka se musel ženit.
„Říkal mi, že je z toho nešťastný, ale když už udělal chybu, musí za ni zaplatit,“ vyprávěla mi teta Marika dlouhé roky potom, co se to stalo. Z toho, že jí říkám teta, jste určitě pochopili, že všechno s nimi nakonec dobře dopadlo, jak se píše v pohádkách. Ano, ale stálo je to všechny hodně bolesti. Eduard se tenkrát sice oženil, jeho nevěsta i jeho maminka byly opravdu šťastné, jenom on se se správností svého rozhodnutí smiřoval těžce. Na svatbě se prý opil do němoty a druhý den se vymluvil, že musí do práce, ačkoli byla neděle, sedl na vlak a odjel za Marikou. „Nechtěla jsem ho ani vidět, ale nakonec, když nám půl hodiny zvonil u dveří, jsem za ním sešla. Vypadal jako duch, v té kocovině a v tom pocitu, že udělal hroznou chybu,“ vyprávěla. Nabízel jí prý, že se hned dá zase rozvést, ale ona mu to zakázala. „Přikázala jsem mu, ať za mnou nejezdí. Že už to tak jednou je a ať mě nechá žít můj vlastní život.“
A tak žili každý zvlášť. Eda měl se svou ženou ještě dvě děti, a když jí sourozenci povyrostli, vdala se i Marika. Strýc na ni ale nikdy nezapomněl a po šesti letech už to nemohl vydržet. „Přijel za mnou úplně nečekaně, postával před obchodem, i když nevěděl, jestli tam ještě vůbec pracuju. Když jsem ho uviděla, bylo to jako poprvé, všechna ta láska se vrátila,“ vzpomíná dneska teta. Skončili spolu v hotelu v posteli a od té doby vymýšlel strýc krkolomné konstrukce, aby se k ní mohl dostat. Nevídali se nijak často, nebyli rozhodnutí se rozvádět, ale nemohli bez sebe žít. Marika dokonce mezitím porodila chlapečka (ovšem věděla jistě, že je to dítě jejího manžela). Trápili se oba a pak jejich vnitřní zmatek nemohli přehlédnout ani jejich partneři. „Věděla jsem, že co dělám, není dobré, ale nemohla jsem si pomoct,“ říká teta jednoduše a já ji sice trochu odsuzuju, ale i chápu.
Nakonec to všechno prasklo. Strýcova žena si dala dvě a dvě dohromady. Došlo jí, že manželovy pracovní cesty na stejné místo můžou znamenat nevěru. A požádala o rozvod.
Rozvedla se i Marika a do půl roku potom se s Edou vzali.
Tak to vidíte, jako ten Charles, co pořád Dianu s Camillou podváděl, a ta se nakonec svatby taky dočkala.
ZDROJ: časopis Vlasta
