Sblížila nás až rakovina. I díky němu jsem ji překonala!

Představy o mém vyvoleném na celý život byly v mých dvaceti letech jasné. Chlap pro rodinu, který společně se mnou bude budovat hnízdečko a starat se o dvě růžolící děti. Láska opravdu přišla v podobě charismatického, urostlého muže, chlapa velkých gest a širokého srdce. Myslela jsem, že je to ten pravý, ale růžové brýle jsem odložila už krátce po svatbě. Smysl pro rodinu můj milovaný postrádal, tedy pro tu vlastní. Jeho odchody za kamarádkami, jak své přítelkyně nazýval, jsem snášela hodně bolestivě. Ale jak léta ubíhala, zvykla jsem si a pořád doufala, že aktuální odchod bude tím posledním. Vždyť teplo domova a syn ho nakonec vždy přilákali na adresu trvalého bydliště. Jenže přišla osudová Evička. Malého vzrůstu, ale síly buldozeru. Převálcovala, co jí přišlo do cesty, tunelovala, nadělala milionové dluhy v jejich společné firmě. Dnes už věřím, že to byla holka šikovná, jak jsem často slýchávala. Ovšem jenom pro sebe. Nebylo na co čekat, požádala jsem o rozvod. Díky starostem, které mého Dona Juana pronásledovaly, šlo všechno hladce. Dřív byl doslova agresivní, když jsem se jen o rozvodu zmínila, ale teď bylo vyhrožování najednou pryč. Od soudu jsem po šestadvacetiletém manželství odcházela s pocitem volných křídel.

Sen o voňavém muži

Začínala jsem znovu od nuly. Pořídila jsem si menší byt a budovala klícku, ve které jsem se cítila v bezpečí a šťastná. Nenávist nebo zloba vůči exmanželovi se vlastně ani nekonala. Brala jsem to jako velkou výzvu a zkušenost. Můj syn, ač byl samostatný, byl nablízku a mým velkým pomocníkem. První dva roky jsem si života bez muže doslova nenasytně užívala. Možná to znáte, s kamarádkami jsme pořád měly co podnikat. Ale pak jsem si říkala, že by to možná ještě nějakého chlapa chtělo. Časté narážky mé sestry typu „dělej s tím něco, žít single není přirozené, budeš divná“ mi tak trochu lezly na nervy, ale měla nakonec pravdu, a tak jsem začala konat. Konání mělo podobu inzerátu v internetové seznamce. Moje charakteristika byla: 50/172/67, blonďatá hnědoočka, single, ženská, která by stála za hřích, i když nějaké vrásky a šediny už tady jsou. Můj profil na seznamce byl jedním z nejnavštěvovanějších a večery trávené s virtuálními partnery se staly mou hlavní zábavou. Zase jsem si snila sen o muži voňavém, se srdcem na dlani a velkorysém.

Tohle nevyšlo

Pravda je, že už jsem byla životem poučenější, ale ani tak jsem nestačila zírat, co jsem to zase vyhrabala za týpky. Ten první byl sympaťák, urostlý, že by podepřel i Eiffelovku, dochvilný… Chyba nastala, když jsem si ve svém hodobožovém kabátě chtěla sednout do jeho auta. Zanořila jsem se do odpadu nejspíš z minulého století a ten kabát pak čistila ještě dlouho. Bohužel, voňavý tenhle chlap opravdu nebyl. Následoval ho pan Náročný, nejen k sobě, ale i k okolí, vzdělaný, noblesní. Aspoň to tedy o sobě říkal. Proto se první setkání muselo odehrát v nejluxusnější kavárně našeho města s večeří při svíčkách. Kontrolka mé celoživotní zkušenosti blikala, ale hlavou mi prolétlo, že v životě se má poznat všechno. Chválou jsem nešetřila, jak mě učila babička, byla jsem dostatečně ohromená jeho všudybylstvím a všehoznalstvím. Ovšem jen do té chvíle, než na stůl v kožené vazbě přistála účtenka. „Omlouvám se, ale nemám s sebou peníze,“ řekl. Počítala jsem, že zaplatím za sebe, ale tohle! Holt vysněné balerínky nebudou, když zaplatím za oba, povzdechla jsem si v duchu a čekala, kdy on pronese: „Příště je to na mně.“ Nepronesl a upřímně – příště bych ho už ani nechtěla vidět.

V podobném duchu proběhlo několik dalších setkání. Došla jsem k závěru, že jsem asi neschopná, náročná a sobecká, a řekla si dost. Do chlapů už žádnou energii vrážet nebudu, prostě s nimi končím. Až jednou. Potřebovala jsem doplnit spíž. Proběhla jsem v Albertu mezi regály a najednou cítila, jak se na mě někdo dívá. Otočila jsem se a uviděla vysokého elegána s brýlemi. „Ten by stál za hřích,“ řekla jsem si, jenže on pak pokračoval k pokladně a z obchodu ven. „Tak nic,“ povídám si a kráčím domů. Jenže za chvíli mě dojelo auto, on z něj vyběhl a povídá: „Promiňte, ale já vás prostě musím pozvat na kávu.“ Bylo to tak nečekané, že mě ani nenapadlo se upejpat, proč taky v mém věku, že. Místo na kávu jsme šli na dvě deci, ze kterých se vyklubala lahvinka, a při ní nás spojil humor i společné koníčky. Bohužel Jaroslav, jak se jmenoval, pracoval v našem městě jen krátkodobě. Bylo mezi námi 250 kilometrů a naše náročná povolání nám lásku moc neusnadňovala. Řešili jsme to vzájemnými víkendovými návštěvami, ale občas jsem měla pocit, že to byl víkend právě poslední. Dálka přinášela nedůvěru, absenci partnera ve chvílích, kdy měl být nablízku. Blížil se ale čas Jaroslavova odchodu do důchodu, tak jsem doufala, že se blýská na lepší časy. Bohužel jsem se spletla, můj milý chtěl v práci pokračovat. Vzájemné dojíždění nás začalo unavovat, dokonce jsme se odmlčeli. Pouto, které jsme neuměli pojmenovat, bylo ale silnější a za nějaký čas jsme opět našli cestu k sobě.

Už neodejdu

Počátkem roku 2014 jsem onemocněla běžnou virózou. Plánovala jsem na ni tři dny dovolené, víkend že ještě proležím a v pondělí nastoupím do pracovního procesu, jak se to dnes běžně praktikuje. Nevyšlo to. V noci se mi přitížilo a byla z toho pracovní neschopnost. Z notesu na mě zrovna civěl červený vykřičník a datum mammografického vyšetření. Nechtělo se mi tam jít, byla jsem zesláblá, při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila sama sebe. Ale pořád mi něco našeptávalo: „Běž.“ Po několika dnech byl verdikt jasný. Onkologická diagnóza. Jakmile mi to doktorka oznámila, přišla nejistota, strach, zoufalství. Neměla jsem sílu jít domů, říct zprávu synovi a sestře. Byla jsem apatická, ani jsem nečekala velkou oporu od Jaroslava, navíc jsem mu nechtěla být na obtíž, vím, že muži v zátěžových situacích stejně mizí. Léčba začínala operací. Byla jsem mile překvapená hladkým průběhem, příjemným prostředím i personálem. Následovat měla radioterapie. „To zvládnu,“ řekla jsem si. Vzhledem k tomu, že se počítalo původně i s chemoterapií, to pro mě byla radostná zpráva. A další radostnou zprávu mi oznámil Jaroslav. V pondělí jsem měla jít na první radioterapeutickou dávku a on mi v neděli večer předtím oznámil, že už neodjede. A opravdu neodjel, jen tehdy, když si přivážel kufry se svými věcmi a když se staral o prodej svého domu.

V mém malinkém bytě nebylo přes krabice kam šlápnout, všechno bylo vzhůru nohama, ale úkoly byly jasně rozdány. Já se jezdila „opalovat“, jak tomu Jaroslav říkal, a on pracoval na našem malém domečku, který jsme společně koupili. Radioterapii jsem si zpříjemňovala typicky žensky – nákupy. Dnes mám proto skříně plné hadříků a domeček vyšperkovaný do posledního detailu.

Léčbu jsem snášela vcelku dobře, určitě díky pozitivním událostem, které se kolem mne děly, našemu společnému smyslu pro humor, bezvadným kamarádkám, synovi a celé rodině. I já jsem se už stala důchodkyní, i když invalidní. Těším se na letošní léto, až na naší zahrádce budu okopávat všechny léčivky, které mi Jaroslav vysadil ve chvílích, kdy já jsem nemohla. Prý abych se nenudila. Nevím určitě, jestli už jsem bubáka nemoci zahnala, ale určitě jsem si při něm ujasnila, co je láska, pochopení, víra i odpuštění. Došlo mi, jak důležité je vážit si zdraví a netrápit se věcmi, které nezměníme. Vím, že právě prožívám lásku svého života. A ještě vzkaz pro všechny čtenářky: Rakovinou prsu onemocní každá dvanáctá žena, proto nepodceňujte preventivní prohlídky a neoddalujte návštěvy mamma center.