Byli jsme na večírku, kde mě nikdo neměl znát. V Belgii, kde jsem nikdy předtím nebyla. Myslela jsem si, že jsem žádného z těch lidí z Michalových kolegů z belgické centrály jejich firmy nikdy neviděla. Cítila jsem se bezpečně a šťastně jako už dlouho ne, svobodně a volně, že se nemusím ohlížet kolem sebe a zkoumat obličeje mužů, jestli mi snad někoho nepřipomínají. Strašně jsem se ale zmýlila. Asi v polovině večera, kdy všichni už začali být trošku hlučněji veselí a pár lidí už dokonce tančilo, se najednou objevila tvář, kterou jsem znala. Se skleničkou v ruce se k nám ten muž přiblížil a já jsem s každým jeho krokem cítila, že to nebude dobré. „Ále, tebe jsem tu nečekal, tak pak dáme střídačku, až dokončíš tady frajera,“ řekl mi přímo před Michalem.
Možná jsem měla říkat, že si mě s někým spletl, ale toho jsem nebyla schopná. „Cože?“ ptal se Michal nechápavě a ten druhý, místo aby mlčel, jak jsem ho prosila vyděšenýma očima, pokračoval: „Kočička to dá, že jo, ta má výdrž. Doufám, žes nezdražila, puso, na tebe mi diety neproplatěj.“ Tahala jsem Michala za rukáv, abychom rychle odešli, ale on chtěl vědět, o co jde, a taky se to od toho kreténa dozvěděl. Otočil se na patě, neřekl mi ani slovo a odcházel. Šla jsem hned za ním, držela se ho jako klíště a došla spolu s ním do našeho pokoje v hotelu, celou dobu jsem mlčela a čekala, co řekne. Šel se osprchovat, byl tam strašně dlouho, a když vyšel z koupelny, jenom syknul: „Doufám, že jsem od tebe nic nechytil. Měla bys jít do jinýho pokoje, zaplať ho z mý karty, na to jsi zvyklá.“
Byla jsem prostitutka
Nešla jsem spát jinam, schoulila jsem se na pohovce a dívala se na něj, jak leží s otevřenýma očima. Pak jsem šla k posteli, sedla si k němu a řekla, že ano, že je to pravda. Byla jsem prostitutka, ta lepší, na telefon. Skončila jsem s tím ale dávno před tím, než jsme se poznali, už dávno žiju jinak a jsem mu úplně věrná. Mlčel a nakonec prohlásil, že má pocit, že spal s půlkou Prahy a že se v životě dost neumyje. Prosila jsem, aby o tom ještě přemýšlel, že ho vážně miluju, že tohle bylo dávno a že jsem to nebyla já, a aby mi to zkusil prominout.
Neprominul. Ráno mi dal peníze na letenku, abych se vrátila bez něj a vyklidila si věci z jeho bytu. Jako ve snách jsem to udělala, odešla do svého bytu a tam jen hodiny a hodiny hleděla do zdi. Musela jsem počítat s tím, že se to stane, že svoji minulost neschovám, ale pořád jsem doufala, že se mi to podaří, že se normálně vdám jako každá jiná a budu spořádaná maminka. Hrozně moc bych si to přála, už to vím, už jsem zjistila, že to předtím jsem nebyla já. Jenže jsem to přitom já byla, dcera matky samoživitelky, co odpočítává každou korunu a ví přesně, kolik kde stojí toaletní papír. Chudák máma, tak se snažila, ale nemá vzdělání na žádnou dobře placenou práci, to až já jsem jí koupila pořádný nábytek a vzala ji k moři.
Holky ve škole měly všechny tenisky a džíny, jaké chtěly, a já musela prohrabávat sekáče. Na to, že bych s nima šla do drahé kavárny, kde kafe stojí osmdesát korun, jsem mohla rovnou zapomenout, a tak jsem nikdy nepatřila do nějaké party, o kterou jsem stála. Nebyla jsem schopná se na to vykašlat jako jiné spolužačky, nenáviděla jsem, že nemáme peníze, a každý večer si přísahala, že já peníze mít budu. Budu!
A když mi bylo patnáct, zjistila jsem, že mi to drahé kafe za pohled na moji tvářičku nějaký muž rád zaplatí. Zvali mě na kávu a pak na víno, abych jim dělala společnost, a byli ochotní platit čím dál víc. Samozřejmě jsem jim musela čím dál víc dávat, ale to mi vůbec nevadilo. Mohla jsem si koupit, co jsem chtěla, toho zatracenýho drahýho kafe pít litry a tenisky mít nový každý týden. Jediné, co se ode mě chtělo, bylo vypadat dobře, moc nežvanit, obdivně zírat a roztáhnout nohy. Připadalo mi to jako perfektní zaměstnání a nechápala jsem, co by na tom bylo špatně.
Nedělej si starosti
Tak to šlo deset let. Nábytek a moře pro mámu, pro mě malý byt a auto, luxusní dovolené, to všechno jsem měla. Pak se ve mně něco probudilo. Máma se mě často ptala, jestli jsem šťastná, když přišla na to, z čeho žiju, ale já ji uklidňovala, že jo, že fakt jo, ať si nedělá starosti. Ale pak jsem najednou nebyla. Chtěla jsem mít někoho, kdo se mnou bude nejenom na jednu noc nebo na víkend, podle toho, co si zaplatil. Někoho, kdo za to platit nebude, a tak se ke mně bude chovat jinak než k děvce. Já nikdy nebyla jako ty levné holky, co dostanou pár facek dřív, než vůbec začnou pracovat, nebo co dřou na pasáka. Ale stejně každý chlap věděl, že si zaplatil a může se chovat, jak chce. Skoro. Věděl, že odejde a už se nemusíme nikdy vidět.
Já jsem najednou začala chtít někoho, kdo se bude vracet. Naštěstí jsem dokončila střední školu, takže jsem mohla nastoupit do práce v běžné firmě. V životopise jsem měla samozřejmě několik let díru, ale vždycky jsem vyprávěla, že jsem hodně cestovala po světě, když někoho zajímalo, co jsem dělala po střední škole až doteď. Vymýšlela jsem si historky podle toho, co jsem kde četla, a pak jsem jim skoro sama věřila. Ráda bych na všechno zapomněla, změnila jsem si mobil a přestěhovala se, aby mě nikdo z mých bývalých klientů nemohl najít.
Jenže mi nedošlo, jak moc se se mnou minulost potáhne. Pořád jsem se rozhlížela, jestli někde nepotkám někoho, kdo by si mě mohl pamatovat z mého jiného života, bála jsem se chodit s kolegy z práce večer do baru, aby tam na mě někdo nevyrukoval. A sama jsem horkotěžko hledala nějaký směr, sama sebe, kdo jsem teď já. Mluvila jsem o tom s mámou a jednou holkou, která na tom byla stejně, taky chtěla s prostitucí přestat. Jenže nakonec se k tomu vrátila, říkala, že si jinde tolik nevydělá a že ji to vlastně baví.
Strašně jsem se bála, že skončím stejně a už nikdy nebudu mít rodinu, po které jsem v dětství hrozně toužila, jak jsem si teď vzpomněla. Chtěla jsem mít tátu, který je přes den v práci a vydělává tam peníze, aby mohla máma přijít brzo domů a nemusela mít jako druhou práci uklízení ve firmách po večerech, když už všichni vypadli. Myslela jsem si, že cesta k tomu povede přes ty peníze, ale teď jsem zjistila, že to nefunguje, a byla jsem z toho zoufalá. Pak jsem potkala Michala a víc než rok nám to fungovalo. Přestávala jsem se pomalu bát, že na mě vyskočí z minulosti nějaký ďábel. Jenže stalo se to a já nevím, co dělat. Existuje vůbec nějaký muž, kterému by nevadilo, co jsem dělala, kdybych se mu poctivě přiznala?
