Začít ale musím událostí mnohem starší, než je nástup koronaviru. Je to skoro deset let, kdy jsem se potkala s mladou, milou ženou. Na základě našich společných názorů, stejného smýšlení a sdílení veselého i smutného se mezi námi vybudovala důvěra. Můžu určitě říct, že jsme velmi blízké přítelkyně. Dělám totiž rozdíl mezi kamarádstvím a přátelstvím. Kdo poznal sílu přátelství, pochopí.

Jmenuji se Bára. Brzy oslavím padesátku. Rozvedená, dvě dospělé děti, v loňském roce v září diagnostikována vážná nemoc, léčba zatím úspěšná. A protože nemoc přišla na podzim, kdy je hodně bacilů, a protože jsem učitelka základní školy a protože jsem měla oslabenou imunitu, doporučila mi má lékařka zůstat doma. Prý pouze do konce března. Tak jsem ji poslechla.

Oprava chaty

Bydlím ve městě, ale také vlastním středně velkou chatu. Zdědili jsme ji s manželem, po rozvodu mi byt i chatu nechal. Sám byl dobře finančně zajištěn, tak nic nepotřeboval. K celoročnímu obývání chata není, ale takový podzim je na ní přímo nádhera a úžasný relax. Stojí na břehu Vltavy a na druhém břehu, skoro naproti, má chatu má přítelkyně Monika, což jsem původně vůbec nevěděla. Pokud se tedy chceme navštívit nebo spolu zajít na kafčo, musíme k sobě buď přeplavat, nebo přijet loďkou. Obojí je pro slabé plavkyně a špatné veslařky, kterými jsme, zábavné. Loňský podzimní čas jsme si na chatách spolu velmi užily a seznámila jsem se i s Moničinými sousedy. Nejčastěji jsem vídala Frantu, za kterým jezdily vnučky, osmiletá Zuzka a desetiletá Klárka, od rozvedeného, skoro čtyřicetiletého syna Honzy. Společné výlety a strávené chvíle nás stmelily natolik, že jsme se všichni stali dobrými kamarády.

Zjistila jsem, že je mi na chatě skvěle. Padlo rozhodnutí, které mé děti podpořily, že chatu necháme na jaře projít rekonstrukcí k celoročnímu obývání. Do práce to pro mě nebude žádná dálka, tak proč ne. Se svými plány jsem se hned svěřila Monice. Projevila ohromné nadšení, ke kterému přidala výzvu, abych jaro a léto a část podzimu podle potřeby tedy strávila na její chatě, když moje se bude přestavovat. Ona totiž s manželem v lednu odjíždí do Jižní Ameriky zkoumat nějaký kmen v džungli, tak tam bude prázdno, vracejí se až v září. „Soused Franta tráví na chatě čas celoročně, nebudu tam sama, kdybych potřebovala pomoc,“ řekla jsem si a nabídku přijala.

Správný chlap

Čas pádí rychle, než jsem se nadála, přišel leden, Moničin odjezd a mé stěhování na její chatu. Hodně času jsem trávila s Frantou, pak mi ale došlo, že se mu asi líbím a chtěl by naše kamarádství změnit na něco víc. Na flirty ovšem nejsem stavěná a nový vztah jsem ještě nechtěla, i když by mi Franta snesl modré z nebe. Pár dní po mém odmítnutí nevyšel z chaty, pak ale jedno odpoledne přišel na návštěvu s moučníkem v ruce, že přece kvůli takové banalitě naše přátelství neskončí. Správný chlap! To se mi ulevilo.

Pak přišel začátek března a s ním covid, takže můj návrat do práce se z důvodů zdravotních nekonal. Patřím mezi ohrožené. „No nic, na chatě mi nic chybět nebude,“ řekla jsem si a byla to pravda. Frantovy vnučky, Zuzka i Klárka, přijely za dědou trávit čas na čerstvém vzduchu. Zapomněla jsem podotknout, že Franta výborně vaří a peče, takže na chatě mohly spokojeně pobývat kdykoli. A jak zvládaly výuku? No přece se mnou, vždyť jsem učitelka. Konečně jsem se zapojila do procesu. Stanovily jsme si program, sestavily plán, aby nám bylo dobře, ale nezakrněly jsme a požadované učivo zvládly. Pořád nám zbývalo hodně času na různé aktivity. Večer jsme si četly a povídaly. O stravu se postaral, a moc rád, Franta. Čas od času přijel i pracovně vytížený tatínek Honza. Obstaral nám potřebné technické zázemí, prostě nám nic nechybělo. I rekonstrukční práce na mé chatě pokračovaly podle plánu.

Přišel duben a květen. S holkami jsme zušlechťovaly obě zahrady, plely a rozsazovaly a sázely a sely a těšily se, jak vše vyroste a budeme sklízet jahody a mrkev. Stavební práce na mé chatě skončily v červnu, nastal mi čas velkého úklidu před úplným nastěhováním. Zatím jsem přebývala s nejpotřebnějšími věcmi v kuchyňce. „O víkendu se pustím do oken a pověsím záclony, další víkend mi děti přivezou zbývající věci,“ přemýšlela jsem v duchu.

Měnila bych

A tak si v sobotu stojím v kuchyni na štafličkách a věším záclonu, když se ozve: „Čau, hlavně nespadni, byla by to škoda. Přijel jsem tě pozvat na večer na grilování.“ Málem jsem úlekem umřela. Honza ve dveřích. „Pomůžu ti, kam přijdou ty další?“ Tak jsem samozřejmě odpověděla: „Nahoru do ložnice a do pokoje.“ Vzal záclony a šel. Vrátil se asi za patnáct minut. Působil tak nějak divně, rozpačitě a skrýval něco za zády. Začala jsem tušit, co drží. S hrůzou a studem jsem si uvědomila, že v ložnici na posteli jsem nechala otevřenou krabičku s Venušinými kuličkami. Pořídila jsem si je, protože jsem si přečetla, že nepůsobí jenom příjemně intimně, ale také zdravotně pro posílení pánevního dna. Tak mi to potvrdil i můj gynekolog a já je vřele doporučuji. Ale v tu chvilku se mi nedostávalo slov. Koukali jsme na sebe, ale jinak než dřív. „Rád bych tu věc nahradil, jestli máš zájem.“ Vůbec jsem netušila, jak velká exploze nastane, co ta slova se mnou, vlastně s námi oběma, udělají. Honza mi byl dlouho víc než jen milý, ale já, o deset let starší, jsem si naději nedělala. Ovšem zájem jsem měla, a tak jsme na nic nečekali. Na to naše první odpoledne strávené milostně nezapomenu nikdy. Nejde popsat, musí se prožít. „I kdyby to bylo jen jedno odpoledne, stálo to za to,“ prošla mi myšlenka celým tělem. A potom: „Proč já? Atraktivní chlap a taková normální ženská?“ A proč ne.

Každý má právo na lásku a štěstí. Má se chytit za pačesy, i kdyby bylo jen chvilkové. Život není tak dlouhý, abychom nechali krásné příležitosti a pocity jen tak odplout.

Večer na grilování jsme samozřejmě zachovali všechno v tajnosti, jen když mě Honza šel zdvořile domů vyprovodit, což dělával běžně, víc se zdržel. Řekl mi, že se dlouho bál mého odmítnutí, kdyby se o něco pokusil, ale dnešek mu poskytl důvod a zkusil to. Bát se mého odmítnutí, blázen jeden! Ale co jeho dcery? Bála jsem se, jak se budou tvářit. Ale protože jsme se už dlouho a dobře znaly, obavy byly zbytečné, vzaly naše „větší kamarádství“ dobře. A Franta? Vařit dobroty nepřestal a kamarádi jsme stále.

Vyzní to asi divně, ale za mě sláva covidu.