Stojím na baru. Nechtěla jsem jít, ale kamarádka mě přemluvila, ať ji doprovodím na firemní večírek, a teď už o ní dobrou hodinu nevím. Někam zmizela s kolegou. A já stojím tady, poslouchám příšernou hudbu a řeči barmana, táhne mi na záda, ty šaty na ramínka jsem si brát neměla, a lituji, že jsem nezůstala s Tomášem doma. Mohli jsme se dívat na nějaký film. Místo toho tady srkám šizené drinky. Do háje. On mi to říkal. Vždycky má pravdu, pan Všechnovím. Za chvíli zase začneme řešit, kam pojedeme na dovolenu. Tedy on začne, samozřejmě. No jasně, ještě ty se mi směj, no, ty u toho sloupu. I když úsměv máš hezký, moc hezký. On se opravdu usmívá na mě. Taky se usměj! Asi jsem to neměla pít, nevím, ten jeho pohled úplně propaluje, jde sem, cítím, jak se ve mně všechno chvěje, ten jde určitě sem.
„Dáme si skleničku?“
Může to začít takhle. Nebo taky úplně jinak. Člověk si většinou nevybere moment, který skončí nevěrou. Běžně ji člověk nevyhledává. Nevěra nestojí na seznamu novoročních předsevzetí, ani se s ní nelze dost dobře chlubit před přáteli, natož se s ní smířit sám v sobě. Je to okolnost, která se mnohdy stane posledním hřebíčkem v rozpadu dlouhodobých vztahů. Nebo tím prvním. Co si však pod pojmem nevěra představit? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každý má hranici pro určení nevěry jinde. Zkuste se zeptat sami sebe, co je nevěra. A pak svých známých. Je to vyloženě fyzický sex? Nebo jen citové zainteresování? A existuje „jen“ citové zainteresování? Čerstvý letošní průzkum od agentury STEM/MARK ukazuje, že nevěra znamená pro většinu lidí (průzkumu se zúčastnilo přes 800 mužů a žen od 18 let) fyzický sex. Ten za nevěru označilo bez diskuse 94 procent dotázaných, nehledě na pohlaví, věk či dosažené vzdělání. Zhruba padesát procent respondentů vnímá jako nevěru virtuální obcování, tedy sex po telefonu nebo zprávy či chat. Stejný počet lidí hovoří o duševní nevěře, kdy partner či partnerka milují někoho jiného, byť platonicky. Virtuální a duševní napojení považují za nevěru především lidé mladší 34 let, ukázal průzkum.
Pětina lidí dokonce považuje duševní nevěru za nejhorší ze všech možných variant. I když na špici partnerských zrad pro většinu zůstává fyzická nevěra, jak ukázal kvantitativní průzkum, který si k vypracování zadala společnost Aerofilms. Za nejméně přijatelnou formu nevěry ji označilo 66 procent dotázaných. V tomto ohledu „nejlépe“ vychází virtuální milostná aféra, kterou za nejhorší způsob nevěry označilo procento dotázaných. Nevěra každopádně patří spolu s odcizením a hádkami do trojice nejčastějších důvodů pro ukončení manželství nebo dlouhodobého vztahu.
Fyzická touha i poraněná duše
Podobu nevěry řeší i nový norský film Nejhorší člověk na světě, který od března běží i v našich kinech. Vypráví příběh Julie, která žije v metropoli Oslo. Je jí čerstvých třicet let. Je chytrá. Je hezká. A nešťastná. Má úspěšného přítele, což jen podtrhuje pocit její vlastní bezvýznamnosti. Zatímco o jeho komiksy – je proslulým autorem – je velký zájem, ona nedokáže dokončit žádnou z vysokých škol, kterou si vybere. Nejprve studuje medicínu, později psychologii a pak se rozhodne pro studium fotografie. Dlouhodobě uniká před zásadními rozhodnutími a starší partner ji o jedno žádá. Julie zvažuje a pak jednou večer potká JEHO. Film, který Norové vyslali do klání o sošku Oscara za nejlepší cizojazyčný film (ale nezvítězil), ukazuje, jak lze nevěru vnímat, co k ní může vést a že leckdy to může být spíše poraněná duše než fyzická touha. Ne nadarmo pároví terapeuti a psychologové upozorňují, že si každý musí i v páru uvědomovat sám sebe, pečovat o své pocity, stejně jako o partnerský vztah. Někdy krizi spustí dlouhodobě nezhojené křivdy, které vyvolají nespokojenost. Ať už vnitřní, hluboko uložené, s nimiž toho partner příliš nesvede, i kdyby chtěl. Nebo nás partner či partnerka něčím štve, ale my to neřekneme. Snad proto, že to neumíme. Nechceme se hádat, nechceme toho druhého ranit, protože ho máme rádi. Případně to řešíme se všemi okolo, už tolikrát jsme to vyslovili nahlas, že nám přijde nepochopitelné, že to partnerovi či partnerce stále nedošlo. I nevědomě pak můžeme začít dělat věci, které toho druhého poraní. Třeba že potkáme někoho, kdo je o tolik jiný než náš partner či partnerka. Někdy je pak už pozdě cokoli řešit.
Ten pocit, že zase žiju
„Co chceš vědět o nevěře,“ ptala se mě kamarádka. „Můžu ti ji popsat z obou stran, jak z té podvádějící, tak podváděné,“ usmála se matka dvou dětí. Prostě stane se. „Už když mi volal, že by se chtěl sejít a promluvit si o mojí práci, bylo jasné, že tak nevinné to nebude. Proč jsem tam šla, ani nevím, ale šla jsem,“ vypráví o okamžiku, který ji nakonec převrátil život naruby. Podvedla svého partnera, zamilovala se, začala nový vztah, než ji nový partner podvedl a odešel jinam. „Asi to byla karma za to, co jsem provedla předtím,“ říká vyrovnaně. I kdyby se však neobjevil ten „nakrátko“ osudový muž, neví jistě, zda by zůstala v tom předchozím, pěkném, stabilním vztahu. Říká se, že nevěra někdy bývá vyústěním partnerské krize. I zdánlivě neexistující krize. Jindy ji způsobí snaha znovu se „probudit k životu“. Samozřejmě nehovoříme o nějakém lovci či lovkyni skalpů, pro kterého je nevěra spíše adrenalinovým sportem. Tam bude problém někde jinde. Jde spíše o situace dlouhodobého vztahu či manželství, které je v mnoha ohledech spokojené a naplněné. Bydlení je vyřešené, děti zdárně rostou, pes poslouchá, v práci to vesměs klape a sobotní večery začínají být až nepříjemně stejné. Procházka, film, sklenička vína, křupky. „Chtěl jsem alespoň na chvíli zažít pocit, že se něco děje, že zase alespoň na pár okamžiků žiji,“ líčí někdy v poradnách či u rozvodového soudu záletníci a záletnice.
Nevěrou se také „léčí“ frustrace, strach, pocit odcizení od partnera. Také změna. Statistiky ukazují, že nevěry se často dopouštějí ženy po nástupu do práce těsně po dlouhotrvající rodičovské dovolené. Kolega si náhle všimne, že žena má pěknou sukni nebo účes a pochválí ji, čehož se od svého partnera možná nějaký čas nedočkala. Naopak muži často podlehnou nevěře v době, kdy je jejich žena těhotná nebo právě na rodičovské dovolené. Mají pocit, že na sebe s partnerkou nemají čas, připadají si jako na druhé koleji, často mají také pochyby, zda se o rodinu dokážou dobře postarat.
Zajímavé je i to, jak se také mění náš stupeň tolerance. Sami k sobě jsme mnohem tolerantnější než k partnerovi či partnerce. Co nám přijde úplně běžné a v pořádku, pokud jde o nás, můžeme považovat za předstupeň podvádění u toho druhého a začínáme žárlit. Třeba pravidelné schůzky s dobrým „ale jen“ kamarádem v kavárně, dlouhé telefonování s kolegou nebo taneční hodiny se známým. O nic přece nejde. Přesto kávičky s kamarádkou, dlouhé telefonování s kolegyní nebo taneční hodiny se známou neseme v případě našeho partnera o poznání hůř. Případně neneseme, rovnou je zatrhneme. Stejně tak naopak.
Přiznat se, nebo „zatloukat“?
Zmíněný průzkum ukázal, že nelze přesně říct, kdo je více nevěrný, zda muži, nebo ženy. Představa, že nevěrníci jsou hlavně mužského pokolení, už dávno neplatí. V průzkumech sice většinou mírně vedou a ani tento nebyl výjimkou, což ale může být i tím, že se k nevěře spíše – byť anonymně – přiznají. Co se však týče přiznání nevěry partnerovi, tam se mnozí drží rčení, které je připisováno psychiatrovi Miroslavu Plzákovi, ač on sám své autorství opakovaně odmítl, a to „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Pětina lidí by nevěru nepřiznala za žádných okolností. Většinou tak odpověděli muži starší 59 let, dále lidé, kteří žijí v Praze, a ti, kteří už v minulosti sami někoho podvedli, ale nebyli podvedeni (nebo o tom nevědí). Dvě pětiny nevěrníků by své pochybení přiznaly, kdyby je partner či partnerka odhalili. Znovu spíše ti, kteří už mají s nevěrou zkušenost. Naopak rovnou by se přiznaly rovněž dvě pětiny dotázaných, mezi nimiž převládali mladí do 30 let a ti, kteří s nevěrou zkušenost nemají. V této skupině jsou také nejčastěji ti, podle nichž nevěru odpustit nelze za žádnou cenu. Větší pochopení pro nevěru, její odpuštění i snaha zatajit ji roste s věkem. Každopádně téměř všichni se shodují, že nevěra ovlivní dosavadní vztah.
Raději nepátrat
„Pokud by se zase vrátil ke mně, bylo by to jen o sexu a netrpěla by tím rodina, tak proč ne,“ uvažuje čtyřicetiletá učitelka Míša. „Jenže ono to takhle bohužel moc nejde, buď si on nebo ona začnou dříve nebo později myslet, že se zamilovali, a ten koncept, který by mohl klidně fungovat, pokazí,“ říká pragmaticky. Nicméně nevěru by partnerovi dokázala odpustit. Stejně jako to dokázala Ivana, osmatřicetiletá marketingová specialistka. „Jedno poučení si z toho nesu. Nikdy se nedívej partnerovi do telefonu, pokud nechceš nic najít,“ říká. Skoro 86 procent dotázaných věří, že by dokázali – podobně jako Ivana – nevěru odpustit. Pro desetinu lidí je však nevěra neodpustitelná, většinou pro ty, kteří nevěrní nikdy nebyli. Nejvíce radikální jsou lidé do 29 let. Považují ji za zásadní a nezvratné porušení důvěry. Nevěra s sebou nese kromě ztráty důvěry silný pocit ponížení a zrady a bývá těžké znovu získat víru ve vztah, mnozí se o to přesto snaží. Jestli jim pomůže o nevěře mluvit, nebo naopak mlčet, to musí každý pár vyřešit sám, protože každý ji vnímá jinak. Je to však jednoznačně jedno z nejbolestivějších témat, které může potkat partnerský vztah. „Mně pomohla kamarádka,“ vzpomíná Ivana. „To, že jsem to s ní mohla probrat, zanadávat si a taky ,zanalyzovat‘, že partnerovo selhání bylo opravdu jen úlet. Nicméně přiznávám, že v těch dnech proteklo hodně slz a vína.“
ZDROJ: STEM/MARK, Aerofilms
