Víte, proč ženské
Víte, proč ženské začaly nosit rádiovky s anténami? Protože jsou dálkově řízené z Xaverova. Víte, kdy si ženská nejvíc natluče? Když se jí nasype zrní pod sklo. Anekdotu na toto téma zná každý. Kolik jich asi je? Zřejmě nepočítaně. Protože kdopak by si na náš účet rád nepřisolil? V roce 1986 v televizním pořadu Dva z jednoho města zpěvačka Petra Janů zpívala písničku, na jejímž závěru začala kdákat. Krásně, předčila i proslulého strýčka Jedličku.
Včera se mi zdálo, že jsem slepice, ale to vám povídám, sen byl jako živý, husí kůži mám.
Začalo to dobře, já byla vajíčko, inkubátor pěkně hřál, bylo ze mě kuře, život se mi krásný zdál.
V míse byl pořád zob, táta měl dobrý džob, před spaním si se mnou hrál.
S vyhlídkou na řeku můj rodinný kurník stál, dvůr byl stále zameten, dokonce i tenhleten.
Hospodář byl hodný pán, pouštěl nás často na družstevní lán…
Co vás k tomu přivedlo, stát se v písničce slepicí?
Přivedl mě k tomu text Ivana Mládka na hudbu Petra Jandy. Původně se tahle písnička jmenuje Nic moc a je na druhé straně mého posledního alba. Jednou nás napadlo, že by se k melodii hodilo kvokání a Ivan Mládek se toho ujal. Ale vy chcete asi slyšet něco jiného. Zkrátka nemám ráda, když se o ženských říká, že jsou slepice. Ani se mi nelíbí, když muži své manželky oslovují – stará.
Jak na to reagovalo vaše okolí?
Dobře, všichni to vzali jako legraci. Jen moje maminka mi hned druhý den volala z Jilemnice, kde pracuje v Jednotě, že ji spolupracovnice oslovují kvočno. Naštěstí také z legrace.
Co si vůbec myslíte o smyslu pro humor?
Že je to velké bohatství a štěstí, když ho člověk má. Nedovedu si bez něho život představit. Když se člověk nebere tak docela vážně, tak to jde. Když si umí udělat legraci sám ze sebe. V tom vlastně smysl pro humor vidím. Není v tom, když si člověk umí vystřelit z druhého, ale ze sebe ne. Navíc smysl pro humor souvisí s pokorou. A ta je velice důležitá. Bez ní se povede máloco. A pokoru potřebuje každý, kdo chce do něčeho proniknout, něco dokázat. Potřebuje ji třeba i každý člověk, který má řídit ostatní…
Kdo podle vás má větší smysl pro humor. Muži nebo ženy?
Muži si myslí, že oni. My si zase myslíme, že my. Kdo nás rozsoudí?
Máte problémy s emancipací?
Naprosto žádné. Nejsem totiž ani v nejmenším emancipovaná žena v tom smyslu, jak si to mnohá z nás představuje. Vůbec nepovažuji za emancipaci možnost kouřit na ulici a pokřikovat na kluky. Emancipaci vidím v tom, že ženy jsou na místech, na která mají. Je fajn, že mohou být šéfredaktorkami, doktorkami, ředitelkami… Ale jinak by měla žena zůstat ženou. Třeba já se ráda nechám ochraňovat, ráda se podřídím druhému, když vím, že jeho řešení je lepší. A také se dovedu smířit s faktem, že na některé věci nemám schopnosti.
Na které?
Smířila jsem se s tím, že auto a já nikdy nebudeme přáteli. Prostě mi není dáno být řidičkou. Jistě, řidičák mám, dokonce už osm let, ale hned ze začátku jsem pochopila, že s autem k sobě nepatříme. Sice jsem občas postavena do situace, kdy za volant sednout musím. Třeba v novém filmu režiséra Václava Matějky Můj hříšný muž. A nedávno v Hitšarádě. Šlo mi to bezvadně, ale pak jsem si spletla brzdu s plynem a byla z toho šestadvacetitisícová škoda.
Kdysi jste v televizním pořadu představovala vetchou stařenku. Co bude, až se jí stanete doopravdy?
Co by bylo. Nic. Prostě budu stařenka, a docela dobře si to umím představit. Navíc, jestli budu taková rokenrolová babička s rytmem v těle, jako jsem byla v té filmové písničce, tak to bude docela fajn. Problém jenom je, aby všechna ta léta, která mě od toho okamžiku dělí, stála za něco. Aby byla stejně dobrá jako ta předchozí a třeba i lepší.
Kdyby se jednou promítal / Celý film mého života / No to by bylo dívání / Jak jsem se prala od mala / A pak ještě hloub jsem klesala / Dokonce až ke zpívání / … Tak začíná jedna z vašich písniček. Je to i vás názor?
Kdyby nebyl, tak bych to prostě nezpívala. Já vím, spousta zpěváků by něco podobného vůbec nevyslovila. Spojovat zpívání s klesáním. Vždyť tím svoji profesi hrozně shazuji. Ale podle mě je zpívání docela obyčejné zaměstnání. Výlučné snad jen tím, že to nemůže dělat každý. Ale co může dělat každý? V tom je krása, že se každý hodíme pro něco jiného. A tohle všechno zase souvisí se smyslem pro humor a s pokorou. Člověk se nemá vidět příliš velkým, mohl by na to doplatit.
Máte jeden z největších fan-klubů v Československu. Máte z toho radost?
Mám, ale ne z toho, že právě já mám tak velký počet příznivců. Těší mě, že tito mladí lidé jsou takoví, jací jsou. Je jich přes dva tisíce, spojil je před časem zájem o mé písničky. Ale to už není to nejpodstatnější. Tito kluci a dívky se pravidelně scházejí, přátelí se, jezdí společně na Živohošť. Ve fan-klubu už byly čtyři svatby, prostě je to parta lidí, kteří se dovedou sami bavit. Zvou si na besedy zajímavé lidi, vydávají si svůj časopis, organizují pravidelné schůzky. Což je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že jsou z celé republiky. Takové mladé lidi mám ráda a vážím si jich.
Nahrála jste na smeč. Které mladé lidi ráda nemáte?
Jsem v podstatě tolerantní. Ale přesto mi dvě věci vadí. A to dost. Mám ráda češtinu, každý by měl mít svůj rodný jazyk snad rád. Ale co někdy čtu v dopisech, jaké hrubky tam jsou. Je to až neuvěřitelné. To mě štve a je to i zbytečné. K jazyku bychom měli být pozorní, zvlášť, píšeme-li dopis. A pak mi vadí, jak některé dívky vypadají. Nedbají o sebe, je jim jedno, co a jak si oblečou. To je zbytečné. Od toho jsme dívky a ženy, abychom o sebe dbaly, abychom se snažily vypadat do nejlépe. I svět se nám pak zdá hezčí, ne?
Zdroj: časopis Vlasta 1986, www.vlasta.cz
