Na konci roku jste byla zavalena prací, rozhovor jsme proto nechaly na leden.
V Divadle pod Palmovkou jsme měli premiéru Encyklopedie akčního filmu. Zkoušení bylo náročnější, protože nám ho komplikovala pandemie. Dopadlo to dobře, autor Tomáš Dianiška do toho dal, co mohl. Obdivuju, že hru napsal, zrežíroval a ještě v ní i hraje. Skvělý byl celý ansámbl a jsem ráda jeho součástí. (Rozhovor vznikal v lednu 2022 - pozn. redakce.)
Koho tam hrajete?
Youtubera Vaška, který se ocitne v těle akční hrdinky à la Lara Croft. Téma youtuberství může zaujmout mladé diváky, na své si přijdou i starší – „červí dírou“ se totiž dostaneme do doby normalizace. Pro mě je to takové edukativní sci-fi, jako herci si ho fakt užíváme. A máme tam i kapelu.
Jak se vám hraje mužská role?
Stále se v ní hledám, ale to vlastně dělám u každé role. Hrát muže jsem si dlouho přála, beru to jako hezkou výzvu.
Pod Palmovkou hrajete něco přes rok. Předtím jste působila deset let v ostravském Divadle Petra Bezruče.
Angažmá jsem dostala na konci předloňských prázdnin s tím, že mě čekají nějaké záskoky. Zkusila jsem si je jednou dvakrát, než se divadla zavřela. Byla jsem v novém městě a čekala, co se stane… Nebyl to tedy žádný raketový start, nicméně teď už se v Praze začínám orien tovat a líbí se mi tu.
Co nejvíce, čím vás Praha dostává?
Pestrostí a pulzující energií.
Co jste dělala, když jste nemohla hrát? Nezvažovala jste dočasně práci mimo obor? Jako prodavačce v Chybách vám to slušelo!
Díky! Však jsem při jejich natáčení v Lidlu dostala nabídku, jestli to u nich nechci zkusit. Bylo to myšleno z legrace, myslím. Chyby se natáčely ještě před pandemií a nikdo netušil, co přijde… Pod Palmovkou jsme naštěstí zkoušeli a pracovali stále – točily se videoklipy i podcasty, za což jsem byla ráda. Mimo divadlo jsem se snažila dát dohromady jeden hudební projekt – uvidíme, kam to povede. Úplně jsem se nenudila, jen mě mrzelo, že jsem se nemohla po Praze svobodně pohybovat a objevovat ji.
Jak důležitá je pro vás svoboda osobní a tvůrčí?
No… hodně.
Uvědomila jste si v době zavřených divadel, jak může být herecká kariéra křehká?
Ano a přemýšlela jsem o tom často. Spoustě z nás běželo hlavou, co budeme dělat za jiná povolání. Co by mě bavilo, čím bych mohla být prospěšná?
K čemu jste dospěla?
Že by pro mě byl život bez divadla a herectví těžký. A taky, že nejdůležitější jsou lidi kolem nás, co nás mají rádi a můžeme se na ně spolehnout. Že je fakt důležité si pomáhat a neuzavírat se před světem.
Proč jste po deseti letech odešla z Ostravy?
Angažmá u Bezručů (ztvárnila tam na třicet rolí, pozn. aut.) bylo moje první. Ač na něj budu ráda vzpomínat a budu se tam ráda vracet, potřebovala jsem nový vítr, nadechnout se změnou, zajít se mrknout na orloj… Za tu změnu jsem ráda. Přinesla mi nové podněty, inspirace a kolegy, na které si zvykám a od kterých se mám zase co učit. Je to trochu jiný styl hraní, což mě baví.
V čem jiný?
Hlavně technicky. Palmovka je větší divadlo, kde musíte používat trochu jiné prostředky. Dramaturgický plán a směřování divadla je ale podobné jako u Bezručů, což je mi sympatické. Palmovka taky dost apeluje na mezinárodní spolupráci – můj první zájezd byl do Polska, teď nás čeká zkoušení s rumunským režisérem… A v obou divadlech jsou herci, co jdou do všeho naplno, takže zase tak jiné to není.
Dá se ale říct, že jste další talentovaná herečka, která se u Bezručů „vylíhla“ a hnízdo opustila. Před vámi třeba Lucie Žáčková, Sylvie Krupanská…
Doufám, že takhle to Bezruči neberou, to by mě mrzelo. Ale úplně jsem „nefrnkla“, ještě tam dohrávám dvě představení – Maryšu a Mistra a Markétku.
Co ve vás zanechala Ostrava?
Nechci znít pateticky, ale doteď na mě dýchá zvláštní atmosférou – a to už od doby, co jsem tam začala studovat (herectví na Janáčkově konzervatoři, pozn. aut.). Někdy se tam cítím zvláštně hezky, jindy zvláštně nehezky. A jinak než v Otrokovicích, odkud pocházím.
A v Otrokovicích jak?
No, tak vyrostla jsem tam a mám tam rodinu. Kulturní vyžití ve městě sice nic moc, ale byl to můj domov.
Když jsem se před devatenácti lety přestěhovala do Slezska, jako Jihočeška jsem intenzivně vnímala jakousi syrovost. Ve vztazích jít až na dřeň, ale v nejlepším slova smyslu, protože opravdově a hluboce.
To jste řekla naprosto přesně! Když jsem si zvykala na ostravský způsob života, a to docela dlouho, potkávala jsem spoustu lidí, kteří byli drsnější. Pro mě nová zkušenost. Nicméně jsem pak zjistila, že když už si v Ostravě někoho získáte, je to přítel opravdový a nadlouho. Tím ale nechci říct, že se to v jiných městech neděje.
Asi před třemi lety jste říkala, že jste v Ostravě na konzervatoři začala dospívat a pořád dospíváte. Po roce v Praze už jste dospěla?
Obávám se, že nikdy nebudu úplně dospělá – mám v sobě věčné děcko. Už jsem snad dospěla k tomu, co je důležité a co není, občas se snažím být zodpovědná, přesto bych s tou dospělostí u mě byla opatrná…
Je krásné umět si hýčkat své dětské já. Ale je fajn umět ho občas i proplesknout.
To souhlasím!
Omlouvám se za škatulkování, ale vaše dětská výška a role silných žen – tou kombinací jste pro mě taková „malá velká žena“.
Ale mě to těší! Svým postavám se vždy snažím dát sílu a obhájit si je, pokud to je možné. Silné ženy obdivuju a mám radost, když takovou postavu můžu hrát. My, ženy, musíme být silné, ale stejně tak je důležité mít po svém boku silné muže.
A silný muž znamená přesně co?
Přesnou definici nemám. Ale určitě je to člověk, který je mi oporou, kterému můžu věřit a který věří mně. A pro své okolí dokáže udělat něco i za cenu vlastní ztráty nebo nevýhody. Mám štěstí, že takového muže mám a taky že mám svou rodinu, která za mnou stojí.
Váš partner se s vámi přestěhoval z Ostravy?
To ne, pochází z Ústí nad Labem. Máme to takové rozlítané po celé republice. Naštěstí ráda a dost často cestuju.
Zmínila jste roli Maryši, za niž jste získala Cenu divadelní kritiky 2018 a dostala jste se i do užší nominace Cen Thálie. Říkáte, že je to pro vás očistná role přinášející úlevu.
Kamarádka, která hrála podobnou roli, mi kdysi říkala, jak těžké to pro ni někdy je, ale jak si toho váží. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsem za Maryšu vděčná. Beru ji jako vlastní terapii, kdy si čistím své myšky v hlavě a různé duhy a neduhy. Když představení hrajeme – lépe řečeno, sdílíme s diváky a kolegy, je to pro mě až zázračně osvobozující pocit. I to je důvod, proč jsem na divadle svým způsobem závislá.
Hudba vás taky osvobozuje? Hrajete na kytaru, zpíváte, sama si písně skládáte a píšete texty.
Teď spíš jen do šuplíku. Mezi hudbou a divadlem ale vnímám rozdíl – na koncertě jdu se svými pocity a názory mnohem víc s kůží na trh. Neumím psát jinak než ze sebe, z toho, co cítím, vnímám, vidím… A když se stane, že někoho za ujmu a najde si v mé hudbě to svoje, je to pocit, který mě sakra těší!
Šest let jste působila v ostravské kapele Tamala, která od roku 2020 už nehraje. O sólové hudební dráze v Praze neuvažujete?
Uvažuju, ale v poslední době jsem na to neměla moc času, čímž trochu obhajuju svou lenivost.
Lenivost? Vždyť loni jste měla kromě divadelní premiéry hned dvě filmové. Hrajete v hororu Hrana zlomu a za hlavní ženskou roli ve vztahové romanci Chyby máte čerstvé nominace na Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Gratuluju!
Děkuju.
Je to vaše první velká filmová role, do které vás režisér Jan Prušinovský obsadil coby zkušenou divadelní herečku. Zužitkovala jste to před kamerou?
Do každého představení i natáčení se snažím jít, jako by to bylo poprvé. U Chyb to tedy bylo skutečně poprvé a nezapomenutelné – skvělá práce, za kterou Honzovi a celému štábu děkuju (film má celkem osm nominací na Českého lva, pozn. aut.). Na prknech se vždy snažím svou roli budovat úplně od nuly. Určitě nemám žádný herecký „systém“, který bych používala. Snad jsem nějaké zkušenosti zužitkovala, ale spíš mám pořád pocit, že toho umím málo.
Po deseti letech v divadle? To si přece musíte být jistá v kramflecích…
Naprosto jistá v kramflecích si nejsem nikdy, ani nejsem ten typ. Nejistota mě naopak baví, je pro mě víc tvůrčí. Když si je člověk příliš jistý a zvykne si na osvědčené postupy, zapomíná objevovat.
V Chybách se tedy vaše herecká „nejistota“ proměnila ve strhující výkon. Ztvárňujete zamilovanou prodavačku Emu, která jako mladičká hrála v pornofilmech, což její nový přítel Tomáš těžce nese. Pro mě silný emoční příběh, ze kterého mě divácky bolelo břicho. Jak Chyby rezonovaly vaším tělem?
Podobně. Ale Honza (režisér J. Prušinovský, pozn. aut.) nás skvěle vedl, ve všem jsem mu naprosto věřila, stejně tak scénáři i celému příběhu. A co se týče nahoty – je součástí charakteru postavy a bez ní by to nebylo ono. Je to Ema, ne Pavla. Přiznávám ale, že jsem měla problém nejen s nahotou, ale těžké bylo i uvědomovat si, co hlavní hrdinka prožívá. Nikomu bych to nepřála.
Jak při natáčení pracujete s vlastním studem? Co pomáhá?
Uvědomit si, že tak nejednáte vy skrze postavu, ale postava skrze vás. A někdy si to člověk musí opakovat dokola jak u blbých.
Na place jste se střídala s dublérkou – profesionální pornoherečkou. Mluvily jste spolu právě o tom, jak s touto profesí naložit v běžném životě? Jak čelit předsudkům druhých?
Povídat si o životě, na to nebyl úplně čas. Ema vlastně není typická pornoherečka – v minulosti se zamilovala do kluka, který s ní ta videa točil, a právě předsudky druhých ji dohnaly. Chyby podle mě nejsou černobílé – rozhodně bych žádnou z postav úplně neodsuzovala. Mnoho diváků může být na straně Tomáše, kterého hraje Jan Jankovský. Mně je Ema blízká tím, jak je energická a jak se dokáže se vším vypořádat. Je to postava odvážné ženy, která se nevzdává a umí odpouštět. V tom jsem ji docela obdivovala. Sama nevím, jak bych se v její situaci zachovala.
Do šestnácti jste žila na malém městě. Narážela jste tam v nácti na předsudky?
Když já jsem v pubertě neměla na pubertu čas! Hrála jsem na kytaru, měla kapelu, jezdila po festivalech, hrála fotbal… Nijak jsem nevyváděla. Hodně času jsem trávila s rodiči, kteří mi zařídili tolik aktivit, že jsem na blbosti neměla čas. Řádit jsem začala až v Ostravě, kam jsem odešla na střední školu.
Rodiče působili ve slováckém souboru Vonica, pořádali folklórní soutěže... Vyrůstala jste obklopena hudbou?
Odmalička. Pamatuju si, jak mě maminka večer po své zkoušce vozila ze Zlína trolejbusem a já se naučila spát i vestoje. Ale ať to nevypadá jako případ pro sociálku – nebylo až tak pozdě. A spát vestoje byla sranda.
Četla jsem, že jste doteď mamince vděčná, že vám dovolila hrát v kapele jen pod podmínkou, že nepřestanete s cimbálem, na který jste hrála od sedmi let.
Věděla, že je pro mě dobré obojí a její výchovná metoda „něco za něco“ fungovala. Děti ještě nemám, ale myslím si, že je důležité s nimi mluvit o tom, co samy chtějí dělat a co je baví. Nutit je do něčeho, co je neláká, je ve výsledku zbytečné.
A děti mít chcete?
Jednou určitě.
S dětmi jste řadu let spolupracovala jako moderátorka interaktivních koncertů Janáčkovy filharmonie v Ostravě.
Měly skvělou atmosféru! Říkala jsem jim „koncerty U2 pro děti“, protože byly velkolepé a každý si v nich našel to své. S kolegou, hercem Michalem Sedláčkem, jsme se při nich vyřádili a plnili si sny – zpívali jsme třeba písničky od Queen nebo AC/DC s filharmonií. Hlavní myšlenkou bylo předat dětem vážnou hudbu zábavně, odvážně, dynamicky, pokaždé jinak. Vznikl i dětský fanklub – děti nám během těch let rostly před očima, až mě přerostly.
Což při vaší výšce není tak těžké.
To není. Když jsme včera měli tiskovku ke Špuntům na cestě (nový komediální seriál České televize, pozn. aut.), všimla jsem si, že polovina špuntů je větších než já. Asi bych se sebou měla něco dělat, ale fakt nevím co.
Co je malé, to je milé! Se svými zhruba 160 centimetry jsem to v mládí slýchávala často. Co vy?
Slýchávám to často doteď, ale narážky na svou výšku už mám ráda a vůbec mi nevadí, naopak mě to teď baví.
A kdy nebavilo?
Asi na základce, protože děti umí být i kruté. Ale za svou výšku jsem ráda. Oblečení můžu nakupovat i v dětském oddělení a při cestování jsem skladnější. Třeba při spaní v autobuse.
O to větší jste dříč? Říká se to o vás…
To máte pravdu. Jak se říká, ne všechno máme od boha. A jen na talent se nedá spoléhat. Proto se snažím hodně pracovat. Před konzervatoří jsem s divadlem neměla žádné zkušenosti. Spoustu věcí jsem si musela najít v knížkách, chodila jsem na různá představení… A učím se doteď.
PAVLA GAJDOŠÍKOVÁ (30)
PAVLA GAJDOŠÍKOVÁ (30)
- Divadelní a filmová herečka.
- Rok působí v Divadle pod Palmovkou, předtím deset let v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Za roli Maryši (2018) tam získala Cenu divadelní kritiky, Cenu Jantar a nominaci na Ceny Thálie.
- Za svou první hlavní filmovou roli v Chybách (2021) je nominována na Českého lva a Cenu české filmové kritiky. Hraje např. v hororu Hrana zlomu (2021), satirické Lize mužské moudrosti (2021) či komediálním seriálu Špunti na cestě (2022).
- Skládá hudbu i texty, hraje na kytaru a zpívá. Šest let působila v ostravské kapele Tamala.
- Vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.
- Pochází z Otrokovic, žije v Praze.
