Máš na to nejvýš pět minut, protože za deset musíš vyzvednout holčičky po gymnastice a z centra města je to ke sportovní hale časově jízda na hraně zákona.

„Haló? Dobrý večer. Volám na číslo uvedené na parkovacím automatu. Zaplatila jsem, ale lístek mi nezůstal! Nemůžu odjet a strašně spěchám a…“ „Dobrý večer! Hlavně klid, to zvládneme,“ ozve se příjemný mužský hlas. „Dívala jste se kolem automatu? Nespadl vám?“ „Dívám se, i s baterkou, na zemi není. Určitě zůstal uvnitř.“ „A kapsy?“ „Prázdné! Musel zůstat uvnitř!“ „To určitě nemohl, protože tenhle automat lístky nežere,“ zachová nadále klid a přidá povzbudivý humor neznámý přítel na telefonu. „Co peněženka? Měla jste ji při placení v ruce?“ (Omlouvám se čtenářkám a čtenářům předem za sprosté slovo – prostě musím, ale aspoň ho zmírním oblíbeným scuknutím: Notoměposer!) „Tomu neuvěříte, ale je tady! Přesně na místě, kam si obvykle dávám účtenky i parkovací lístky… To nechápu.“ „Tak vidíte, že jsme to spolu zvládli!“ Myslím, že tenhle pán byl měl pracovat na krizové lince bezpečí.

Večer číslo dvě, výjezd do téhož města. Na skok do oblíbené kavárny – na zákusek od slečny cukrářky, kterou jsem zpovídala pro téma Pečení je láska v minulém čísle. Paní u vedlejšího stolku má kávu a v ruce knihu – ach, to už jsem dlouho neviděla. Je mi trochu líto, že já jen těkám po řádcích v mobilu a do toho mi hlavou víří, co všechno musím ve městě, cestou a pak doma ještě zařídit a udělat… Seznam zapsaný do telefonu má nakonec skoro deset položek, to vážně neumím vypnout ani nad sladkým pokušením? Asi padesát metrů od kavárny mi dojde, takovým tím náhlým Cvak! v hlavě, že jsem ono pokušení zapomněla zaplatit. Já jsem fakt odešla bez placení?! Nevšimla si toho ani obsluha plné kavárny, takže jsme se se slečnami zasmály, zavtipkovaly a „Těšíme se na vás příště!“.

Jenže doma mi obě příhody po sobě už tak vtipné nepřišly. Co se to se mnou děje? Nikdy jsem přece nebývala roztržitá. I při velké zátěži jsem měla svou pozornost pod kontrolou a na svůj multitasking jsem se vždy mohla spolehnout – u plotny i nad klávesnicí. Že by to bylo věkem? Krize středního věku prý může začít právě v pětačtyřiceti… A co když jsem jen přehlcená informacemi a podněty, hlavně ze sociálních sítí? Ruku na srdce, denně řeším, kolik času tráví jedenáctiletý syn a osmiletá dcera na internetu a jak jim nastavit pravidla a limity ke spokojenosti nás všech. Ale sobě jsem čas denně strávený online ještě nespočítala, uvědomila jsem si ten večer před usnutím. Vzpomněla jsem si i na rady digitální koučky, která mi kdysi říkala, že mít přístup k sociálním sítím v mobilu, tedy de facto nepřetržitě, je víc za trest než za odměnu… Nevím, na kolik mi mobilní „velký bratr“ vidí do hlavy, ale druhý den ráno po mně chtěl facebook v telefonu připojit se heslem, které je ovšem zapomenuté už dávno. A protože dceři ten den začaly najíždět téměř čtyřicítky horečky, na tahání hesla z paměti nebo jeho obnovu jsem neměla čas ani pomyšlení. Už je to pár dní, co telefon neberu bezděčně do ruky, abych se ve volné chvilce podívala, co se děje na sítích. A usínám zase s knihou! Je to kupodivu čím dál víc úlevné. Možná jsem jen znovuobjevila Ameriku a nemít přístup na sociální sítě v telefonu je základní doporučení pro ty, kdo chtějí najít svou rovnováhu v online světě. Každopádně do čekárny k pediatričce jsme si s dcerou vzaly rozečtenou knížku a fakt se těším, až si ji (tedy tu svou) otevřu v kavárně.

HANA HALFAROVÁ

HANA HALFAROVÁ

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články