„Obézní děti bývají po psychické stránce křehčí, ač to nedávají mnohdy najevo. Někdy svou obezitu zlehčují, ale vnitřně je velmi trápí. Obézní dívky časněji zahajují sexuální život, častěji kouří nebo zkouší alkohol, častěji bývají obětí šikany nebo naopak jejím iniciátorem. Ve zvýšené míře se u nich rozvíjí psychické poruchy, jako je především deprese a úzkost. Je na pováženou, že obézní děti bývají negativně hodnoceny svými vrstevníky. Podle mnoha studií se ukázalo, že lépe jsou sociálně přijímány děti tělesně nebo mentálně postižené než děti obézní,“ shrnula psychické souvislosti dětské obezity dietoložka Karolína Hlavatá pro web inciativy Vím, co jím.

Podle ní se o takových dětech často soudí, že jsou líné, hloupé, neukázněné, že jim chybí vůle. „A teď si představte situaci, kdy rodič svému dítěti s nadváhou či obezitou neustále předhazuje: Prosím tě, podívej se na sebe, jak vypadáš, copak tě takhle někdo někdy bude chtít? Nejez furt, koukni na to břicho!“ upozorňuje dietoložka s tím, že takové a podobné výroky dítě nebo dospívajícího těžce zraňují. Neustálé hlídání, co jí a v jakém množství, či omezování porcí situaci většinou nezlepšují, protože za tím nestojí odborné znalosti.

Kde se bere dětská obezita

U vzniku dětské nadváhy, potažmo obezity hraje zásadní roli genetika – udává se, že asi ze 40 procent, zatímco 60 procent připadá na vlivy okolního prostředí. Nicméně nedědí se obezita jako taková, ale většinou dispozice k ní, což ovšem s rodinnými stravovacími zvyklostmi obvykle stačí k tomu, aby kila dětem nezdravě přibývala.

I u dětí se navíc může vyskytovat takzvaný emoční hlad, dítě může zajídat samotu, stesk, nudu, deprese. „Kromě toho jsou u obézních chlapců a dívek vypozorovány určité vzorce jídelního chování, které rozvoji obezity napomáhají. Jedná se o rychlejší jedení, porušené vnímání pocitů hladu, těžší odlišitelnost, zda se jedná o chutě nebo hlad, porušené vnímání signálů sytosti. To vše v komplexu přispívá k tomu, že obézní jedinec jí častěji, dojídá nebo jí větší porce v porovnání se štíhlými vrstevníky,“ dodává Hlavatá.

Půl kila týdně jako ideál

Nejlepší samozřejmě je snažit se budoucí obezitě předejít už v dětství, protože z oplácaných dětí často vyrostou oplácaní dospělí. „Avšak děti musí hubnout jinak než dospělí, protože přísná dieta by mohla ohrozit jejich zdravý vývin,“ upozorňuje Iva Málková ze sdružení Stop obezitě. Pokud dítě potřebuje zhubnout, je lépe slovo dieta vůbec nepoužívat. Potomek by neměl mít pocit, že něco nesmí. Spíše jde o to, aby si k jídlu vytvořil zdravý vztah. Proto nepomůže ani to, když je jídlo vnímáno jako odměna. Odborníci i u dětí varují před příliš rychlým hubnutím. Je to stejné jako u dospělých. Tempo hubnutí by se mělo pohybovat kolem půl kilogramu týdně.

Pro budoucnost dítěte je klíčové, aby se podařilo rozetnout bludný kruh, ve kterém se obezita spojuje s nechutí k pohybu. Čím je dítě kulatější, tím větší problémy mu pohyb působí a tím více tloustne. Většinou pak následuje posměch spolužáků, což mu na vztahu ke sportu také nepřidá.

Dospělým obézním mohou lékaři alespoň částečně pomoci některými léky, které omezují vstřebávání tuku ve střevě, nebo medikamenty ovlivňujícími metabolismus. U dětí do patnácti let takové léky vůbec nepřicházejí v úvahu.

Ať se hýbou alespoň hodinu denně

Podle údajů Světové zdravotnické organizace má více než 27 procent dětí v České republice nadváhu a téměř deset procent je obézních. Dětská obezita je i u nás velký problém, který si překvapivě často neuvědomují ani sami rodiče.

Problém představuje i nedostatek pohybu, k němuž mají děti mnohdy poněkud negativní vztah. Podle Jany Havrdové, prezidentky Českého svazu aerobiku, je nejdůležitější nepropásnout období pro vybudování pozitivního vztahu ke sportu, kterým je předškolní a mladší školní věk. „Je důležité dětem umožnit sportovat a hýbat se, mít pohyb jako nedílnou součást dne. Co například vystoupit ráno o zastávku dřív a dojít s ním do školy pěšky, vytáhnout ho odpoledne na procházku třeba nakrmit kachny, vyzvat ho na souboj v badmintonu či ping-pongu, doprovodit ho na hřiště, kde může prolézat, zavěšovat se a učit se všestrannému pohybu,“ navrhuje.

Šedesát minut pohybu, které se považují pro děti tohoto věku za ideální, se tak nemusí napasovat do jedné konkrétní hodiny, počítá se pohyb za celý den. Podle Světové zdravotnické organizace je proto ideální rozprostřít různé aktivity do celého dne tak, aby z nich vznikly minimálně desetiminutové ucelené bloky.